Prvního října 1991, tedy právě před třiceti lety, odstartovala prodejem kuponových knížek první vlna kuponové privatizace. Stát se jejím prostřednictvím snažil převést značnou část svého majetku do soukromých rukou a rozhýbat tím tehdejší zkostnatělou a neefektivní ekonomiku (viz Co byla kuponová privatizace).

Dodnes se vedou spory, zda šlo o geniální ekonomický tah, nebo o jednu z největších zlodějin v novodobé historii České republiky. Ať už to bylo jakkoli, účastnit se jí tehdy mohli všichni občané starší osmnácti let. Tedy i já. A protože po třiceti letech si už prostě nepamatuji, do jakých akcií jsem své body z kuponové knížky investoval a jestli jsem všechny akcie prodal, rozhodl jsem se zjistit, zda někde neleží nějaké cenné papíry psané na moje jméno.

Navedl mě k tomu projekt nazvaný Zapomenuté miliardy, na jehož stránky jsem narazil na internetu. Jeho provozovatelé tvrdí, že po kuponové privatizaci zůstalo více než deset zapomenutých miliard v akciích a souvisejících pohledávkách. Možná statisíce lidí tedy vůbec netuší, že jsou majiteli akcií, některé přitom mohou mít i značnou cenu.

Zapomenuté miliardy navíc slibují, že vaše akcie vyhledají, a pokud budou mít nějakou hodnotu, také za solidních podmínek odkoupí. A v případě, že nic nenajdou nebo akcie budou bezcenné, nemusíte nic platit. Tak proč to nezkusit…

Aplikace „Velkého bratra“

Začátek byl jednoduchý. Na internetových stránkách zapomenutemiliardy.cz stačilo vyplnit krátký formulář, do kterého jsem napsal své jméno, rodné číslo a e-mailovou adresu. Ještě jsem zaškrtnul, že souhlasím se zpracováním osobních údajů, a formulář odeslal.

Krátce nato mi dorazila zpráva, že moje žádost byla přijata a nejpozději do patnácti dnů mi přijde mail a SMS s úvodním výsledkem hledání. Přesně po patnácti dnech mi skutečně přišla zpráva, která mi sdělovala, že společnost pokročila v hledání mých akcií, ale aby v něm mohla pokračovat, potřebuje podle zákona o kapitálových trzích ověřit moji totožnost.

Tehdy jsem poprvé, slovy Václava Klause, lehce pozdvihnul obočí. Mobilní aplikace pro ověření totožnosti po mně totiž nejprve požadovala vyfotografovat z obou stran občanský průkaz. Nerad jsem to udělal. Potom chtěla můj portrét. I to jsem překousnul. Když mi ale napsala, abych se vyfotil i z profilu, rozhodl jsem se ji svými osobními údaji raději dál nekrmit a aplikaci ukončil.

Pro pořádek je nutné dodat, že Zapomenuté miliardy nikoho nenutí posílat osobní údaje mobilem. Klientům jasně nabízejí i druhou možnost, a to úředně ověřeným podpisem. Na jejich internetových stránkách si můžete stáhnout formulář, který si vytisknete, vyplníte a necháte potvrdit na jakémkoli CzechPointu, které fungují na většině poštovních poboček. Potvrzené lejstro pak stačí poslat na adresu firmy.

Já byl ale v tu chvíli tak naštvaný na šmíráckou aplikaci, že jsem o této možnosti ani neuvažoval, rozhodl jsem se pátrání po akciích vzdát a písemně odstoupit od smlouvy.

Nevypověditelná smlouva

Další nepříjemné překvapení přišlo hned druhý den. „Je nám líto, že nejste s naší službou spokojeni. Bohužel Vás musíme informovat, že odstoupit od smlouvy lze dle Vámi přijatých smluvních podmínek do 14 dnů od uzavření smlouvy. Vzhledem k tomu, že jste Vaši žádost odeslal po této lhůtě, nemůžeme Vaše odstoupení akceptovat,“ napsali mi z firmy.

Zároveň mě upozornili, že pokud jim svou totožnost nepotvrdím do 30 dnů, mohou si podle smluvních podmínek účtovat poplatek 990 Kč.

Tehdy jsem se opravdu naštval. Se smluvními podmínkami souhlasíte již při vyplňování úvodní žádosti, a firmě trvalo 15 dnů, než po mně žádala ověření totožnosti. Tedy o den déle, než je termín, do něhož lze smlouvu bez udání důvodu jednoduše vypovědět. Pokud se od smlouvy rozhodnete odstoupit v této fázi, máte prostě smůlu. Firma vás v podstatě nutí, abyste s ní pokračovali v hledání akcií.

Moje písemná reakce byla slušná, ale do té míry nepříjemná, že mi nedlouho poté osobně zavolal zakladatel Zapomenutých miliard Daniel Surmař. „Žádost o ověření totožnosti jste od nás dostal až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že nějaké zapomenuté akcie skutečně máte. Bez dalších údajů od vás ale nemůžeme zjistit konkrétně, o jaké se jedná,“ vysvětlil mi, proč jeho firma požadovala mé osobní údaje.

Dále podotkl, že poplatek 990 korun by si společnost účtovala za náklady, které na hledání mých akcií musela do té chvíle vynaložit. Surmař také zdůraznil, že aplikace nebyla vyvinuta pro nějaké šmírování lidí, ale proto, aby klientům co nejvíce ulevila od papírování, a zopakoval mi, co je už popsáno výše – tedy že pokud nechcete do mobilu zadávat své osobní údaje, můžete totožnost ověřit úředně potvrzeným podpisem.

„Pokud si formulář z nějakého důvodu nemůžete stáhnout a vytisknout, pošleme vám ho poštou na vaši adresu, postupujeme tak u řady klientů,“ uvedl. Protože byl vstřícný a z jeho jednání jsem měl dobrý pocit, právě na této variantě jsem se s ním nakonec dohodl a odstoupení od smlouvy zrušil. I proto, že mi v hlavě vířily neodbytné otázky: „Jaké akcie vlastním? A mají nějakou cenu?“

Našli 400 milionů

V této chvíli je vhodné vysvětlit, proč projekt Zapomenuté miliardy vznikl a jak funguje. Pětadvacetiletý podnikatel Daniel Surmař si zhruba před rokem všiml, že v akciích a souvisejících pohledávkách z kuponové privatizace jsou miliardy korun, o něž se nikdo nehlásí. V evidenci Centrálního depozitáře cenných papírů totiž zůstává přibližně 750 tisíc nezařazených majetkových účtů, na něž jejich vlastníci zapomněli.

Mladý podnikatel si zároveň uvědomil, že pro mnoho Čechů, kteří s investováním nemají zkušenosti, je příliš složité zjišťovat, zda náhodou nevlastní akcie, k nimž přišli při privatizaci téměř před třiceti lety. A protože měl zkušenosti z technologického průmyslu, došlo mu, že akcie by šlo snadno vyhledávat s využitím moderních technologií.

Založil startup Stock Convertor, který provozuje internetové stránky Zapomenuté miliardy. Byly spuštěny letos na jaře a zájem o jejich služby předčil všechna očekávání. „Dosud se zaregistrovalo asi 100 tisíc lidí, kterým jsme dohledali majetek za zhruba 400 milionů korun,“ říká Surmař.

Jeho internetové stránky využívají jednoduchý princip: lidé nechtějí platit za něco s tak nejistým výsledkem, jako je hledání potenciálně bezcenných akcií. Pokud tedy žádný hodnotný majetek nenajdou, je celý proces bezplatný.

„Nárok na odměnu nám vzniká až v momentě, kdy klientovi nabídneme odkup akcií. Pokud najdeme akcie, které jsou hodnotné a pro nás zajímavé, tak si bereme provizi maximálně patnáct procent z hodnoty majetku,“ uzavírá Surmař.

Šest bezcenných akcií

A jak jsem dopadl já? Desátého září, tedy asi měsíc a půl poté, co jsem požádal o vyhledání akcií, mi v mailu přistála toužebně očekávaná zpráva: „Dobrý den, naše hledání skončilo úspěchem, nalezli jsme Vaše akcie nebo i pohledávky! V příloze Vám posíláme výpis nalezených zapomenutých akcií a pohledávek z kuponovky.“

Už jsem si plánoval, co všechno si za peníze získané z prodeje akcií koupím. Nedočkavě jsem otevřel přílohu… A realita mě rychle poslala z oblak zpátky na zem.

„Počet nalezených akcií 6. Orientační hodnota 0. Odhadovaná výše nálezného 0,“ stálo ve zprávě. Mých šest nalezených akcií bylo zcela bezcenných. Akademický investiční fond, do kterého jsem na začátku devadesátých let investoval část bodů ze své kuponové knížky, je totiž již řadu let v likvidaci.

Dalo se to asi čekat, hodnotná je totiž jen menší část zapomenutých akcií. Zázračně jsem tedy nezbohatl, na druhou stranu jsem ale za zjištění, že nejsem milionář, nemusel nic platit. A to je v dnešní době také úspěch.

Kde pátrat po akciích

Pomocí internetové stránky Zapomenuté miliardy
Pokud vám nic nenajdou nebo jsou vaše akcie bezcenné, je služba zdarma. Platíte za ni pouze v případě, že nalezené akcie mají hodnotu. Firma též nabízí jejich odkup.

V Centrálním depozitáři cenných papírů (CDCP) 
Můžete požádat o takzvaný výpis z nezařazeného účtu. Zatím to jde pouze písemně prostřednictvím formuláře s ověřeným podpisem za poplatek 500 Kč, CDCP ale slibuje, že v nejbližších dnech spustí službu i on-line. Má stát pár desítek korun a bude ji možné využít prostřednictvím bankovní identity.

U bank nebo obchodníků s cennými papíry
Za vyhledání informací o tom, zda máte akcie na nezařazeném účtu, zpravidla požadují poplatek ve výši nižších stokorun.

Co byla kuponová privatizace?

Krátce po sametové revoluci v listopadu 1989 stála vláda tehdejší ČSFR před obtížným úkolem – transformovat centrálně řízenou ekonomiku na tržní hospodářství. Součástí reformy byla i kuponová privatizace, s jejíž pomocí přešlo obrovské množství majetku státu do soukromého vlastnictví.

První vlna privatizace odstartovala prodejem kuponových knížek 1. října 1991, reálně se pak uskutečnila v pěti kolech od května do prosince 1992. Druhá vlna proběhla od března do prosince 1994. V každé vlně si všichni dospělí občané mohli zakoupit kuponovou knížku za 35 korun a k ní známku za 1000 korun. Kuponová knížka obsahovala 10 kuponů po 100 bodech.

V každém privatizačním kole mohl držitel kuponů uplatnit jejich prostřednictvím poptávku po vybraných akciích. Do obou vln privatizace byly dány podniky v celkové hodnotě 367,5 miliardy korun, každé z vln se zúčastnilo asi 6 milionů lidí.

Kromě akcií vybraných podniků byly nabízeny též akcie privatizačních fondů. Až zpětně se ukázalo, že pro jejich činnost neexistovaly dostatečně silné kontrolní mechanismy. Mnoho dnes úspěšných podnikatelů zbohatlo právě v tehdejších „divokých“ letech.

Symbolem tunelování se stal především Viktor Kožený, který založil Harvardské investiční fondy. Ty investory lákaly na jistotu desetinásobku, za každou kuponovou knížku za 1035 korun slibovaly vyplatit do roka 10 tisíc korun.

I díky do té doby nevídané reklamě se mu podařilo získat knížky od zhruba milionu lidí a díky nim i majetek v hodnotě nejméně 60 miliard. Kožený ale své závazky nikdy nesplnil a utekl do zahraničí. Dnes žije na Bahamách, které ho odmítly vydat i přesto, že je na něj uvalen mezinárodní zatykač.

Autor: Jiří Zázvorka