Kliknutím zvětšíteMáte rád období, ve kterém se minisérie Marie Terezie odehrává?
Mám pocit, že mi je, i díky Cimrmanům, na kterých jsem vyrůstal, doba habsburské monarchie něčím blízká. I když období vlády Marie Terezie je samozřejmě ranější a vzhledem ke všem probíhajícím krvavým vřavám i o dost krutější a v mých očích méně zpoetizované, než je tomu v případě období života našeho největšího génia. Když jsem se na roli Františka Štěpána připravoval, fascinoval mě kontrast mezi pompézním a skoro až idylicky působícím životem u dvora, zatímco takřka za hradbami probíhaly nelítostné a skutečně brutální bitvy. Každá doba má tyto dva své póly a je až mrazivé, jak málo se na tom mění. Nicméně v kontextu těch honosných pavích rób a okázalých paruk, pod kterými měly hraběnky a hrabata především vši, jsem vnímal toto absurdum jako podtržené ještě tlustší čarou.
Jak do této společnosti zapadl váš František Štěpán?
Právě díky tomu jsem mu tolik propadl, protože vypadal, jako by do tohoto světa přišel z trochu jiné doby. Neštítil se všednosti, chtěl žít skutečně a opravdově.
Pomohlo vám při natáčení historické prostředí?
Třeba první díly jsme natáčeli v nádherných lokacích na Moravě i v Čechách. Výprava, kostýmy i masky by snesly opravdu vysoká měřítka. Takže ano. Kostýmy i paruky jsou navíc prvek dosti šponující vaše tělo, abych tak řekl. I chůze na podpatcích, když ji po nějaké době aspoň trochu ovládnete, vám najednou dodá úplně jiný pocit. A nebudu zastírat, že člověk jako já by se i docela rád nechal zlákat kradmou příležitostí využívat kolem něj se pohybující sloužící, lokaje, stráže a komtesy, zatímco si hoví v trůně. Ale pravda každého současného natáčení vás brzo doběhne, když se ozve: stop! Lokajové vytáhnou z uniforem mobily, stráže zpod přilby cigára a s komtesou si dáte po obědě v „keťasu“ dvojité preso z plastového kelímku. (usmívá se)
Co pro vás bylo na ztvárnění Františka Štěpána obtížné?
Bylo poměrně složité vžít se do pozice a doby, o které jsem mluvil před chvílí – tedy do časů, kdy probíhá krutá válka a sekají se hlavy na potkání, zatímco vaše postava vyrůstá obklopena krásou a pompou. I když je pravda, ta minulost není zas tak dávná….
Od nového roku budete moderovat úplně nový pořad s názvem Dream Team – Mistři dílny. Na co se mohou diváci těšit?
Je to kutilská soutěž, ve které se sešlo dvanáct šikovných lidí. Budou mezi sebou bojovat, až se jeden z nich stane tím jediným mistrem dílny. Mají vždycky za úkol vytvořit nějaký neuvěřitelný a originální produkt, který bude splňovat konkrétní funkci, ale měl by být i esteticky povedený.
Preferujete osobně spíš praktičnost, nebo estetiku?
U mě záleží na tom, k čemu má daná věc sloužit. Třeba můj otec (herec Václav Kotek – pozn. red.) byl velký praktik. Ten například bundu posuzoval jen podle toho, kolik má kapes. A podle toho se mu buď líbila, nebo nelíbila. Já mám ale v sobě i něco z mámy, takže se mi líbí i estetické věci.
Soutěžící budou mít na výrobu produktů stanovený časový limit, takže budou pracovat pod tlakem. Vyhovuje vám podobný způsob práce?
Přiznám se, že patřím k lidem, kteří až pod tlakem začínají něco dělat. Věnuju se více věcem najednou, které se i různě kříží, takže je pro mě systematická příprava zásadní. Pokaždé se připravuju na to, co mě čeká další den. Kdybych s tím začal moc brzy, tak mi to z hlavy vyprchá. Deadline na mě funguje.
Nikdy jste tedy nic nepropásl?
Jednou se mi stalo, že jsem si na jeden den nechal naplánovaná dvě představení, aniž jsem o tom věděl. V diáři jsem ale měl napsané jen jedno. To, které jsem hrál v Břeclavi, kam jsem také dojel. A až v Břeclavi jsem zjistil, že bych měl být i v Praze. To byla krizová situace. Snažím se už ale podobným věcem předcházet. Mezi svými kolegy jsem jedním z mála, který nemá svého manažera. Mám totiž pocit, že bych strávil víc času s manažerem na telefonu než tím, že si to zapíšu do diáře. Tohle se mi stalo naštěstí jen jednou.
Jaký máte vztah ke kutění?
Byl jsem k němu odmala vedený. Konkrétně třeba v loňském roce, kdy pro nás herce té normální práce moc nebylo, jsem si zakutil docela dost. Dostalo se mi do rukou hodně přístrojů, se kterými jsem do té doby nikdy nepracoval. Třeba různé brusky. Dokonce jsem si i pokládal podlahu v dřevníku. Strašně mě to baví. Chlap se při tom najednou cítí opravdu chlapsky. Přitahuje mě i výbava dílny, všechny ty nástroje. Baví mě přicházet na to, co se jak dělá. Osobně nekoukám na YouTube na videa a ani moc nečtu návody. Rád si na vše přicházím sám. Sice to trvá o něco déle, někdy to stojí o něco víc materiálu, a ne vždy to dopadne úplně dobře, ovšem pocit, že jste na to přišel sám, ten je boží.
Je pro vás náročné skloubit všechna vaše natáčení s pořadem Dream Team?
Člověk musí pořádně plánovat. Samozřejmě to znamená i hodně cestování. Trochu jsem to už odnesl – malinko chraptím, což mám z toho, že jsem si hned první den natáčení Dream Teamu stoupl úplně splavený před klimatizaci…
Před časem vás televizní diváci mohli vidět v seriálu Einstein, kde jste se setkal hned s několika kolegy, s nimiž se znáte léta…
Přesně tak, a bylo to skvělé shledání. Čmaňu, tedy Pavla Zedníčka, znám od svých dvanácti let, kdy jsme spolu hráli ve hře Richard III. v Divadle Globe. S Aničkou Polívkovou nás zase pojí dřívější spolupráce našich otců. A Veronika Freimanová je moje pracovní, herecká maminka už léta.
Od kdy se s Veronikou znáte?
Poprvé jsme se potkali, když mi bylo šestnáct u Snowboarďáků, dnes je mi třicet tři, takže spolu „válčíme“ už šestnáct let. Vůbec se za tu dobu nezměnila. Je pořád stejně krásná. Veronika se navíc dobře zná i s mojí mámou a v něčem mi ji opravdu připomíná. Hrát s ní vztah matky a syna je proto vždy celkem jednoduché.
13
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
