Kterou postavu z dílny Walta Disneyho máte nejraději? Hlasujte v ANKETĚ.

Walt Disney byl ve studiu pověstný perfekcionista, solitér se slabostí pro moderní výstřelky, nečekané cesty i tvůrčí výboje. Někdy i za hranice svých možností. Většinou to vyšlo, občas ale také ne. I když o tom se samozřejmě tolik nemluvilo. Ve 20. a 30. letech si Disney kromě veselých příhod s Myšákem a Donaldem dělal radost občasnými satirkami.

Třeba šestiminutovým Tancem kostlivců v rámci Směšných symfonií (1929), jenž byl výsměchem hollywoodským show a hvězdičkám hopsajícím na neonových schodištích a pódiích. Na kvartetu koster, které v noci trsají mezi hroby a drnkají na xylofon z vlastních kostí, se studio vskutku vyřádilo.

Půvabný byl i snímek Matka Husa jde do Hollywoodu (1938) s kreslenou Katherine Hepburnovou či Laurelem a Hardym, v němž Disney parodoval svět filmu. A samozřejmě oscarová Vůdcova tvář (1943), kde si Disney utahoval z Hitlera, hajlování a vojenských pochodových šarád.

Zas to umění

Dvě slova ale budila ve studiu rozpaky a hrůzu – umění a abstrakce. Jakmile došlo na podobné ambice, animátoři si zoufali. Obvykle to přinášelo problémy a nervozitu při práci. Jenže přesně pro tohle se Walt v roce 1940 rozhodl. Měl to být další z experimentů, které ho vždy lákaly, tentokrát ovšem vkročil do hodně záludných vod.

| Video: Youtube

Rozhodl se zpopularizovat vážnou hudbu, samozřejmě pomocí animace, jež by sloužila tvorbě známých skladatelů. Byli u toho i dva další nadšenci – Leopold Stokowski, propagátor vážné hudby v USA, jenž měl pomoci udělat z filmu stereofonní koncert - v té době technickou novinku, a německý emigrant Oskar Fischinger, který svými kolážemi filmového obrazu a hudebních skladeb sklízel úspěch v Evropě. „Nějaký čas jsem hrával na housle,“ prohlásil Walt, aby bylo jasno, že i on disponuje jistým hudebním vzděláním a vkusem…

Ďábelský koktejl

Tak se začala rodit Fantazie, jeden z nejodvážnějších a nejbizarnějších projektů, které Walt stvořil. Ve šťastné osmičce audiovizuálních čísel, jež měly přivést diváky blíže ke klasikům, figurovaly Bachova Toccata a Fuga d moll, suita z Čajkovského Louskáčka, Dukasův Čarodějův učeň, Stravinského Svěcení jara, Beethovenova Pastorální symfonie, Ponchilleiho Tanec hodin, Musorgského Noc na Lysé hoře a Schubertova Ave Maria.

Rozumělo se samosebou, že nebude chybět ani šéfův oblíbenec Myšák Mickey. A navrch hudební teoretik Deems Talyor, který měl každou skladbu ve filmu opatřit výkladem. Waltovým spolupracovníkům z toho vstávaly vlasy na hlavě, jen na tuhle sešlost pomysleli.

close Tanec hodin z Ponchielliho opery Gioconda info Zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo zoom_in Tanec hodin z Ponchielliho opery Gioconda

Přípravy byly hutné a dlouhé a leckdo během nich tušil, že tenhle eintopf bude hodně ďábelským, těžko stravitelným koktejlem. Každé číslo a skladba měly svého režiséra a animátory, nad vším měl dohled Walt Disney. V „nejvíce strhujícím dobrodružství“, jak otec projektu podívanou nazval, bylo téměř vše, co diváci znali z filmových disneyovek: víly zvonící na okvětní plátky, kouzelníci, příšery, barevné gejzíry, slůňata, jednorožci i lesní zvířátka, ovšem jako obrazový doprovod věhlasných skladeb, kombinovaný s dalšími nevídanými prvky. Mimochodem, před pár lety byl k vidění v pražském kině Aero.

Klasika v náruči hub, faunů a slonů

Nejvíce umírněný byl Bach, jehož Toccatu provázely neškodné měnící se výtvarné křivky a míhající se ruce s hudebními nástroji. Čarodějův učeň odzbrojoval diváky nápady a humorem myšáka, jenž štvaný kouzly, košťaty a kbelíky vody marně bojoval proti zlu.

V dalších číslech si tvůrci dopřáli kreativnější rozmach - taneční scéna z Louskáčka dostala krom jiného čínské houbičky a motýly, Ponchiellův Tanec hodin z opery Gioconda o milostném trojúhelníku v renesančních Benátkách provázeli tančící animovaní hroši, sloni a krokodýly - záměr, který ve své době nikdo z diváků nepochopil. 

close 100 let s Disneym info Zdroj: Deník zoom_in Stravinského Svěcení jara provázely sopečné erupce, zemské otřesy a cáry mlh a bohužel i pravěcí ještěři, pterodaktylové a další muzejní exponáty. Tvůrčí erupce neminuly zjevně ani animátory a autory jednotlivých čísel.

Kritici roznesli Svěcení jara ve Fantazii po premiéře na kopytech a sám Stravinskij se k filmu nehlásil (ačkoli z dobových fotografií – jak dokládá i publikace Borise Jachnina Walt Disney - je patrné, že ve studiu byl a je dokonce zachycen s figurkou pterodaktyla).

Kritika v šoku

Zlatý hřeb hudebně-filmového experimentu přišel se Schubertem, Musorgským a Beethovenem. Hudba prvního byla rozdělena na kousky a proložena druhým, oboje servírováno jako stylově nesourodý souboj dobra a zla. Při nočním klanění Černobohu tančily krom jiného ještěrky a bujelo zlo, zatímco Ave Maria slavila při východu slunce nebeské síly a dobro triumfovalo.

A Beethovenova Pastorální? Disneyho hravost a patrně i snaha zádumčivého skladatele nějak polidštit dodala symfonii erotický tón, polonahé kentaurky a fauny ovíjející se kolem sebe.

| Video: Youtube

Jak přibližuje Jachnin ve zmíněné knize, „zdá se, že v tvůrčím vytržení radili Stokowski a Taylor Waltovi, jak má dělat kreslený film a on jim z vděčnosti oplácel radami ze sféry klasické hudby…“ A přidává dobové reakce recenzentů, z nichž nejupřímnější (ale zdaleka ne nejostřejší) byla Dorothy Thompsonová z New York Herald Tribune: „Jdu z hlediště na vzduch v nervovém šoku!“

Dnes působí Fantazie jako bizarní hříčka, nad níž se hudební teoretik pousměje. V době svého zrodu - jakkoli šlo o nové postupy v animační tvorbě - ale budila u intelektálů pohoršení. Byl to jako vždy u Disneyho velký experiment, kterým se tvůrčí tým až na výjimky dobře bavil, tentokrát ale propadl.

Kritika sice chválila některé animované pasáže, nápady a hravost, jinak ale panovaly rozpaky.

Plán obměňovat čísla za jiné skladatele vyšel naprázdno, kinaři brojili proti dvouhodinové stopáži a nudným teoretickým výkladům, někde je rovnou vystřihli. Stokowski s Disneym dostali malé Oscary za technickou stránku, stereofonní systém Fantasound ale vyžadoval inovaci zvukového vybavení v kinech, a to drtivá většina z nich odmítla. Vyhrál jen myšák. Jako hrdina Čarodějova učně se prosadil samostatně v kinech a televizi. Jako groteska…

Na Disneyho do kina

Anna a Elsa, sob Swen, 101 dalmatinů a Cruella, Simba i Mustafa. Nejspíš už tušíte, o koho jde a co je spojuje. Hrdinové oblíbených disneyovek z různých časových etap studia se na krátký čas vrací do kin. Aby uctili letošní 100. výročí Walta Disneyho.

close Lví král z roku 1994 info Zdroj: se svolením Falcon zoom_in Lví král z roku 1994

Letošní úctyhodnou stovku Studia Walta Disneyho slaví filmové instituce i festivaly napříč světem. Jako jeden z prvních ji připomněl v únoru mezinárodní festival Berlinale, následovaly Cannes a další přehlídky včetně karlovarského festivalu. Ten v létě promítl dvě totálně vyprodané projekce Sněhurky a sedmi trpaslíků. Připojuje se i distribuční společnost Falcon a zve malé i velké diváky na minipřehlídku populárních snímků. Od čtvrtka do soboty můžete napříč republikou vyrazit na některý ze tří animovaných filmů, do akce je zapojena stovka kin. V programu najdete tři oscarové snímky.

Ve čtvrtek večer se promítá Ledové království o dvou sestrách, horalovi a ledových kouzlech, které si kromě dalších cen vybojovalo v roce 2014 dva Oscary za nejlepší animovaný film a nejlepší píseň a Zlatý glóbus. V pátek následuje mírně strašidelný příběh 101 dalmatinů z roku 1961, v němž rozkošná psí rodinka svádí boj se zákeřnou ženou, která má spadeno na kůže jejich štěňat. Snímek se stal svého času nečekanou záchranou Disneyho studia, které se na přelomu 50. a 60. let topilo v dluzích po finančním propadáku Šípková Růženka (1959). Diskutovalo se i o tom, že by vzhledem k úspěšné produkci hraných filmů studio divizi animace úplně ukončilo. Nakonec ale vedení prosadilo adaptaci úspěšné knížky Dodie Smithové a udělalo dobře. Film se stal v USA nejvýdělečnějším filmem roku 1961 a my si ho teď můžeme připomenout.

Zavzpomínat můžete i na důstojného krále savany Mustafu a jeho syna Simbu svádějícího boj se zákeřným Scarem ve filmu z roku 1994 Lví král. Také tento snímek s vynikající hudbou Hanse Zimmera se dočkal dvou prestižních hollywoodských sošek, kromě nejlepšího filmu vyhrála i píseň Eltona Johna.