VIDEO: Černozem už nám dochází

Pane doktore, co trápí naši zemědělskou půdu?

V první řadě je to nadužívání minerálních hnojiv. Jelikož se tato hnojiva aplikují postřikem, tak sice živiny doručujeme efektivně přímo nadzemním částem rostliny, ale zvyšuje se tím četnost pojezdů těžkou technikou. Z půdy zároveň mizí organická složka, která je klíčová pro to, aby půda měla správnou strukturu. Dalším souvisejícím velkým fenoménem zemědělských půd je proto zhutnění. Zjednodušeně řečeno, půda je příliš „udusaná“ častými pojezdy čím dál tím těžší techniky. Je to chronická zátěž a půda ztrácí svou schopnost regenerovat. Zhutněním půdy se výrazně omezí její provzdušněnost, propustnost pro vodu, omezí se rozvoj kořenů rostlin a půdní život jako takový. Toto se týká zemědělské půdy všech typů, polí, pastvin i vinic.

Jak tyto problémy souvisí se suchem?

Úzce. Zhutněná a celkově zdegradovaná půda znamená větší povrchový odtok, nadbytek kapilárních pórů a tím horší provzdušněnost, nižší biologickou aktivitu, zhoršenou schopnost prokořenění a tak také zhoršené podmínky pro růst rostlin. Epizody sucha se potom takových systémů více dotýkají a rostliny jsou více závislé na vnějších vstupech.

Je některý ze zmíněných nešvarů charakteristický pro jižní Moravu?

Jihomoravské zemědělské půdy zcela zásadně ohrožuje eroze. Jednak je to vodní eroze, jednak větrná. Obě souvisí s tím, že například kvůli ztrátě vegetace není půda krytá a tím se zvyšuje proudění vzduchu, unášecí síla vody i razance deště, s jakou dopadá na zem a rozrušuje tak půdní strukturnost. Tím přicházíme mimo jiné o půdy nejvyšší kvality, takzvané černozemě. Pro Jižní Moravu jsou díky jejímu geologickému podloží příznačné. Tyto půdy však za dnešního klimatu v našich podmínkách už nevznikají. Černozemě jsou půdy, které svým vznikem a vývojem sahají do období více než 7 000 let zpátky. Takže i kdyby dále vznikaly, tak ta rychlost je v kontrastu k délce lidského života neuvěřitelně nízká.

Takže z našich polí prostě mizí půda?

Jihomoravská černozem tvoří vrstvu kvalitní úrodné půdy, pod kterou se nachází půdotvorný substrát, zvaný spraš. Ten je prakticky pravým opakem černozemě, je velmi nestabilní, prachovitý a náchylný k erozi. Po podzimní orbě si na polích často můžete všimnout žlutavých fleků. Děje se to například na Uherskohradišťsku, ale i jinde. Vrstva černozemního horizontu je ztenčená do té míry, že už se vlastně proorává půdotvorný substrát pod ní. Velkou slabinou černozemí je, že na nich eroze není dobře patrná, ta půda je stále černá. Erozního procesu si tak všimneme, až když dojde k vyorávání půdotvorného substrátu, ale pak už se o černozemě prakticky nejedná.

A dostáváme se do bodu, kdy už by se dal stav považovat za alarmující?

To není tak jednoduché. Je to otázka priorit. Plodiny pořád rostou, a proto nám to ještě pořád nečiní vrásky. Jsme schopni pěstovat rostliny i bez půdy, například hydroponicky. Ale je to energeticky mimořádně náročné, dlouhodobě neudržitelné a velmi závislé na člověku. My bychom se měli snažit vytvářet takové systémy, které jsou autonomní, nezávislé a zdravé. Potřebujeme, aby půda obsahovala dostatek organické hmoty, byla biologicky zdravá, erozně odolná, dostatečně vododržná a byla schopná komunikovat se svým podložím. To u zhutněných půd už nefunguje. Jestli to je alarmující? Nechci šířit poplašnou zprávu, ale toto „macešské“ nakládání s půdou vnímám jako velmi problematické. Apel na změnu však vzniká už několik desítek let. Kolegové z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy na tyto fenomény dlouhodobě upozorňují. Daří se proto postupně zavádět různá nápravná opatření. Třeba zařazovat meziřádkové plodiny, eliminovat orbu po spádnici a některé zemědělce motivovat k nekonvenčním přístupům. Ale jsou i vlastníci a nájemci, kteří to nerespektují a slepě spoléhají na to, že pšenka zase jednou vyroste.

Existuje ještě cesta k záchraně naší půdy?

Hlavně je potřeba nedívat se na půdu krátkozrace, protože regenerace půdy je dlouhodobá záležitost. Na Jižní Moravě je velký problém scelení lánů do velkých agronomických celků, což je výsledek aktivit posledního půlstoletí, doby normalizace. Této krajině jednoznačně chybí takové krajinné prvky, jako jsou remízky, stromořadí, aleje nebo větrolamy. Trvalá vegetace, zpomalující proudění vzduchu, které jinak přispívá k větrné erozi. Zároveň jsou tyto krajinné prvky velmi účinné bariéry proti povrchovému odnosu ornice, protože snižují unášecí sílu vody. Jednou z osvícených a jednoduchých cest je proto podle mého názoru rozčlenění lánů do menších celků. Nebo takzvané agrolesnické systémy, které kombinují na jedné ploše zemědělské plodiny s dřevinnou vegetací. Na to ale dosud chybí nějaký srozumitelný motivační program. Vegetace by navíc mohla pomoci komunikaci mezi zhutnělou půdou a jejím podložím, zejména pak schopnosti zasakování vody do půdy.

V Česku jsou přibližně 3 miliony vlastníků půdy. Co mohou dělat pro její ochranu?

Jedním z nástrojů, který společnost má, je možnost využití pachtovních smluv. To znamená, že vlastník zemědělské půdy se může s nájemcem domluvit na parametrech kvality, které bude půda mít na konci nájemního období. Podle jasně dané metodiky lze zhodnotit, v jakém stavu se půda nachází. Pokud pak nesprávným nakládáním dojde k její degradaci, tak ji nájemce na své náklady musí uvést do stavu původního, nebo nájemci poskytnout adekvátní finanční kompenzace. Tento nástroj se však pořád ještě plošně nevyužívá. Dalším legislativním nástrojem je protierozní vyhláška a protierozní kalkulačka z portálu kolegů z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, kteří v tomto ohledu dělají velkou práci. Je také dobré myslet na to, že je do půdy potřeba dodávat organickou složku, proto lze například využívat průmyslové komposty. Máme zde legislativní povinnost třídit organický odpad, ale s tím kompostem už často není nijak dále nakládáno a často dokonce končí i na skládkách. Zemědělci mohou využít zelené hnojení, meziřádkové plodiny a statková hnojiva. I způsob hospodaření je možné smluvně ošetřit mezi majitelem půdy a jejím uživatelem. Nechci říct, že je zemědělec v principu špatný, zodpovědní jsme my všichni.

Lesnictví se musí změnit

Jakým způsobem škodíme půdě všichni?

Nejen samotným hospodařením, ale také tím, jaké podmínky pro toto hospodaření vytváříme – ekonomické, ekologické, politické, celospolečenské. Společnost a své prostředí si tvoříme my všichni, proto bychom se měli s krajinou naučit žít a pracovat, to je nejdůležitější. Je snadné a vlastně i pohodlné si říci, že za stav půdy mohou ostatní, ale je důležité si uvědomit, že stav půdy je výsledkem smýšlení společnosti. Např. pasivního (automatického) přijímání potravin, přírodních zdrojů, dřevěných výrobků, krmiv, stavebních materiálů a tak dále. My jsme se přechodem na konzumní způsob života odřízli od zdroje, a proto nemáme možnost si uvědomovat nesamozřejmost plných regálů, ale také vyčerpatelnost těchto přírodních zdrojů. O to důležitější je připustit si, že to lze změnit. Že aktivním přístupem lze stav půdy a krajiny zlepšit, že lze podpořit potravinovou a energetickou bezpečnost, pokud se nebudeme jen pasivně dívat, jak se věci dějí a jak se o nich píše v novinách, pokud budeme přírodní zdroje a přírodní součásti vnímat s šetrností a vědomím jejich zranitelnosti.

Co tedy mohu pro půdu udělat, když zemědělské pozemky nevlastním, ani na nich nehospodařím?

Uvědomovat si, že naše půda je vyčerpatelná. Že její schopnost poskytovat rostlinám vodu, živiny prostor a oporu je při stávající sestupné trajektorii kvality půdy dočasná. Pokud tuto schopnost půda ztratí, tak ztratí i své schopnosti také rostliny. Můžeme se podívat do historie nebo do jiných zemí na světě, kde tuto zkušenost už máme. Jsou to rozsáhlé oblasti některých regionů Blízkého východu, které postihla obrovská míra dezertifikace. Podle našich poznatků je rozsah polopouští nepřirozeně velký, způsobený nesprávným hospodařením v krajině a tomu stavu jsme na četných lokalitách už velmi blízko. Zatím se tak bohužel zdá, že se snažíme, seč můžeme, aby se nám skutečné limity naší půdy odhalily přímo před očima. Nicméně na tom všem, co zní nejspíš poněkud apokalypticky, lze spatřovat i něco pozitivního – totiž, že vše máme ve svých rukou a vše tedy můžeme změnit.