Ten dodnes fotí na film a do Ameriky se svými snímky jezdí už delší dobu. „Loni jsem tam měl výstavu ve státě Maine. Pak jsem přeletěl do Houstonu kvůli několika schůzkám, kde jsem potkal jednu kurátorku. Jí se tato série fotek se skupinami lidí hrozně líbila. Následně o tom dala vědět do Library of Congress. Ona je v této komunitě velmi uznávaná, takže když jim o mých snímcích řekla, za dva dny se mi z Kongresu ozvali,“ popisuje Franc začátek tohoto příběhu.

Kongresová knihovna sbírá snímky autorů z celého světa. V případě France se vybíralo z asi dvou set velkoformátových snímků. Po roce tak vznikl soubor sedmatřiceti z nich. Jeden z nich pochází i z brněnských Obřan. „Tam jsem fotil hody. Tu fotku mohou vidět i Brňané na Esslerově továrně. Domluvil jsem se s panem majitelem a fotka tam teď visí ve velikosti pět krát čtyři metry. Lidé tam často chodí a na fotku se dívají,“ podotýká Franc, který navzdory svému nízkému věku fotografoval i prezidenta Václava Havla.

S ním se potkal v Divadle Husa na provázku. „Na vysoké škole jsem studoval fotografii a pak jsem pracoval v divadle s ředitelem a režisérem Vladimírem Morávkem. Prezident tam jezdil na zkoušky hry Odcházení. Já byl u toho a pan Morávek mě poprosil, zda bych mohl v té hře ztvárnit fotografa. V inscenaci hrál i Václav Havel, byl jsem s ním tedy na jevišti. Pak jsem ve škole dostal úkol nafotit medailon osobnosti. A já se pak těch lidí kolem pana prezidenta zeptal, zda bych nemohl pro ten úkol fotit jeho. Moc se na to netvářili, ale asi po třech týdnech se mi ozvali, že se jim moje fotky líbí, takže s nimi můžu občas někam zajet. Následně jsem s nimi v pomalém tempu fungoval. Mohl jsem si fotit, co jsem chtěl,“ vzpomíná na chvíle, které dokáže napsat jen sám život.

Podobně to bylo i s Francovým dobýváním Ameriky. „Tam mě dostala moje touha zkusit něco jiného. V Brně to mám rád. Ale přišlo mi, že jako fotograf bych měl objevit svět. Tak jsem tam začal jezdit. Napřed to bylo hodně punkové. Bydlel jsem u kamarádů v New Yorku a myslel si, že budu obcházet galerie a všichni na mě budou zvědaví. Tak to ale nebylo, tam je hodně tvrdý svět. Svým způsobem nepřátelský a uzavřený. Pak jsem si ale našel svoji cestu. Opustil jsem galerie a fotky jsem začal v New Yorku prodávat na blešáku. Bylo to super místo, prodal jsem tam za hodně peněz spoustu fotek i spoustu mých knížek. Díky tomu jsem od lidí získal nějaké zakázky. Poté jsem začal jezdit do Houstonu na fotofestival, začal jsem mít svoje výstavy, lidé se mi ozývali, že mě chtějí do sbírek. Takže tam jezdím jednou dvakrát do roka,“ přemítá brněnský fotograf, který se k focení dostal vlastně náhodou. Původní profesí je totiž tělocvikář.

close Snímky brněnského fotografa Romana France se dostaly až do sbírek Kongresové knihovny ve Washingtonu. info Zdroj: Deník/Milan Krčmář zoom_in Snímky brněnského fotografa Romana France se dostaly až do sbírek Kongresové knihovny ve Washingtonu. Roman Franc (*1983 v Brně)
K výtvarnému umění ho nikdo nevedl. Studoval gymnázium, poté sportovní fakultu, je tělocvikář. Během studia začal k fotografii inklinovat poté, co mu dědeček ukázal fotoaparát Flexaret. Později odjel na měsíc do Arménie, kde podle něj došlo k naprostému přerodu. Začal zde fotit úplně jinak. S těmito fotografiemi později udělal přijímací zkoušky na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Je magistrem, nyní dělá doktorát. „Hodně mě podporovala manželka. Když člověk pochází z běžných poměrů, kde ho nikdo nijak zvlášť k umění nevede, je si dost nejistý. Přemýšlí, zda je to dobrá cesta, zda to není jen záliba, kterou se neuživí,“ říká.

Mnohokrát proto přemýšlel, čemu se věnovat. Uživit se fotografií je podle něj v začátcích strašně těžké. „Jezdil jsem proto třeba do Belgie stavět stánky. Musel jsem dělat tvrdou práci, abych tady mohl fotit,“ dodává Franc.

Na Flexaret fotografuje stále, velkoformátové snímky pořizuje na Hasselblad. „To je pořád foťák s tou ‚jeptiškou‘, tedy hadrem a měchem. Je to sice moderní věc, ale způsob je osvědčený už od počátků fotografie,“ usmívá se fotograf.