Těšíte se na brněnské publikum?

Brno je naše oblíbená štace, hraje se nám tu dobře. Ať už jsme hráli v malých klubech nebo v hale Vodova, publikum bylo vždy skvělé, jezdíme sem rádi.

V Ostravě jste představili novou zpěvačku Magdalenu Královou, co čeká diváky v Brně?

Magda s námi jede celou šňůru, zazpívá asi čtyři písničky. Zároveň s námi jede pianista Honza Steindorfer. Ve většině písní máme piano nahrané, nevozíme ho s sebou. Proto jsme se rozhodli udělat brněnský koncert s živým pianem. Ale hlavně jsme si dali záležet na přípravě scény. Ta je pohyblivá, bude se při koncertu měnit.

Turné představuje desku Není nám do pláče. Prosili jste lidi na sociálních sítích, aby vám posílali svoje šťastné okamžiky. Máte i vy jako kapela šťastnou vzpomínku?

Takový magický moment jsme zažili, když jsme dokončili desku v Aucklandu na Novém Zélandu. Pozvali nás na vernisáž výstavy, kterou pořádal Frank Grapl, Maor s českými kořeny. Napadlo mě, že by deska mohla začínat maorským zvoláním, poprosili jsme Franka, aby nahrál předmluvu. Řekl, že je to pro něj velká čest a na oplátku nás naučí tanec Haka. A tak jsme se s kluky ve studiu všichni svlékli do půl těla, on nás hodinu cvičil a naučil nás základní kroky. To byl náš společný šťastný okamžik, rituál. Všichni jsme z toho byli úplně v transu, jeli jsme domů s blaženým úsměvem na tváři.

Nová deska vznikala postupně, v různých studiích a také v různých částech světa. Proč jste se rozhodli jít touto cestou?

Je to naše desátá deska, práce na ní byla jiná. Dřív jsme si vždy připravili pětadvacet písniček, vybrali polovinu z nich, ty jsme za čtrnáct dní nahráli a bylo hotovo. Když se tahle deska točila postupně na různých místech, měli jsme čas na to skladby propracovat, připravit. Pracovat na etapy bylo skvělé, ten způsob mi vyhovoval. I natáčení mělo jiný nádech. Třeba v nevadské poušti stojí studio uprostřed ničeho. To vám dá takovou atmosféru, že se to v písni musí odrazit.

Před začátkem turné jste měli tříměsíční pauzu. Potřebovala kapela nabrat síly?

Poslední léta jsme hrávali na festivalech a už jsme si opravdu potřebovali udělat pauzu, abychom si alespoň trošku odpočinuli. Odpočinek navíc potřebovali i fanoušci, aby měli vůbec důvod na podzim přijít. Teď už se nemůžu koncertu dočkat. Nečekal jsem, že se mi bude po tom kraválu stýskat.

Závěr turné v Praze bude ve znamení rekordu. Jak vás napadlo tančit Haka spolu s diváky?

S tím vlastně přišel Frank. Napadlo ho přijet do Čech. Pak jsme se domluvili, že na posledním koncertu vyzveme lidi, aby si s námi zatančili. Rekord v počtu lidí tančících Haka najednou drží na Novém Zélandu, kde se zapojilo osm tisíc lidí. V naší hale bude patnáct tisíc fanoušků, takže se ho pokusíme překonat. Myslíme to zcela vážně, pozvali jsme i komisaře, kteří na místě posoudí, jestli jsme rekord vážně překročili. Po poslední písničce Frank za patnáct minut naučí diváky základní kroky a pak si zatančíme.

Máte jako kapela ještě nějaký sen, třeba vyprodat slavnou americkou Carnegie Hall?

Nemáme touhu hrát ve velké hale. Jde nám o atmosféru. Vyrostli jsme jako klubová kapela, tam je naše místo. Ale je příjemné si jednou za pár let zahrát velké halové turné.

JOLANA HALALOVÁ