Po vpravdě kultovní Baladě pro banditu, Naně a Červeném a černém přichází autorský tandem Milan Uhde a Miloš Štědroň spolu se skladatelem a aranžérem Leošem Kubou s dalším muzikálem. Aktuální novinka Městského divadla Brno se jmenuje Divá Bára a vznikla na námět stejnojmenné povídky Boženy Němcové. Dramatika Uhdeho a skladatele Štědroně netřeba (zvlášť brněnskému publiku) příliš představovat, připomeňme spíše, že Uhde se Němcovou zabýval již dříve ve hře Jitřenka naší slávy a že po úspěšné a Cenou Alfréda Radoka korunované spolupráci s Vladimírem Morávkem připravuje nyní Štědroň s tímtéž režisérem muzikál o Mozartově brněnské přítelkyni Magdaleně Hofdemelové.

Nyní k samotné Divé Báře, jejíž premiéra se konala v sobotu 24. března. Na rozdíl od stejnojmenného filmu z roku 1949 nejde v tomto případě o nové čtení klasického textu ani o jeho aktualizaci, spíše bych zde mluvil o muzikálu „volně na motivy“ Němcové povídky. Ostatně jméno české spisovatelky nefiguruje ani na oficiálním plakátu k inscenaci; zde se naopak píše o „původním romantickém muzikálu“. Základní osnova syžetu a explicitní význam předlohy jsou zachovány, v řadě detailů se však Uhde od povídky výrazně odchyluje (např. Správce Sláma je zde vykreslen podstatně shovívavěji, Bára se převlékne za jakéhosi mefistofela atd.).

Základní posun však, kromě převodu literatury do hudebního divadla (se všemi „přirozenými“ změnami, které tento krok přináší), vidím především v zesílení dramatičnosti příběhu. Z tohoto záměru vyplývá změna ústředního konfliktu příběhu i jeho závěru. Jestliže hlavním znakem celého Němcové díla je idyličnost či idealizace, pak Uhde volí – i při zachování základního „romantického“ východiska – záměrně cestu deidealizace, demytizace. Uhdeho a Štědroňova Divá Bára je prostě podstatně drsnější, než bychom čekali. Tento posun byl naprosto nutný: Divá Bára jako literární látka za 150 let pořádně zestárla, její dramatická a ideová naléhavost by při pouhém převedení do divadelní formy bývala byla nulová. Téma sváru výstředního, svéhlavého jedince a zabedněné společnosti (respektive dítěte a rodičů) je však nadčasové, stejně jako téma romantické lásky. Padla samozřejmě mnohá tabu týkající se sexu, církve apod., což však není v rozporu se smyslem povídky ani s životem a dílem její autorky. Celý muzikál má blíž k morálnímu apelu než k bezstarostné zábavě. Nutí nás ptát se, zda má Starosta pravdu, když zpívá, že dobro chcíplo na ptačí chřipku, načež nás prostřednictvím Faráře ujišťuje, že zas tak zlé to není…



Z hlediska hudby je Divá Bára soudobá, polystylová a vhodně korespondující s étosem Uhdeho libreta. Základ samozřejmě tvoří písničky mísící folk, rock, jazz, a quasi-folklór. Důležitá, a to i v rovině choreografie, je především inspirace folklórem/folklorismem, který je zde veleben i parodován. Dvě lidové písně jsou přímo převzaty ze sbírky Jana Jeníka z Bratřic. Několik songů má nepochybně hitové ambice, jazyk písní pak výrazné básnické kvality. Hlavní hudební ozvláštnění vidím jednak v (pro běžného muzikálového diváka) nezvyklé melodice a v barevnosti samostatných instrumentálních pasáží.

Režisér Juraj Nvota se ve své vůbec první spolupráci s MdB zaměřil na rozvinutí hlavní postavy, tato inscenace je tedy především „hereckým koncertem“ výborné, věčně divoce pobíhající, tančící a řvoucí Andrey Březinové, jejíž vzhled a celkový herecký typ ji pro roli Báry přímo předurčují. Březinová byla jako jedna z mála v tomto muzikálu zároveň solidní herecky i pěvecky. To samé – až na to zpívání – se dá říci o Vojtěchu Blahutovi v roli Ondřeje. To Stanislav Slovák v roli Myslivce je spíše archetypem („rytířem/zachráncem“) než živou postavou, což však v „romantickém“ muzikálu vůbec nevadí. Marta Prokopová podala Elišku přiměřeně „nemastně neslaně“, dobrá byla také v duetech s Březinovou. Velmi mě překvapil Aleš Slanina jako Pavel. Jeho role, která nemá předobraz v literární předloze, je především znamenitě napsána; na rozdíl od ostatních, víceméně jednoznačných a trochu „muzikálově“ plochých postav je Pavel tragikomickým záporným hrdinou, v kterém se mísí siláctví s až bezbrannou naivitou, kterého zhrzená zamilovanost přivede k touze po krvavé pomstě a s kterým i přesto cítíme určité sympatie. Igor Ondříček (Starosta) a Viktor Skála (Správce Sláma) hráli slušně, první jmenovaný však trochu moc pateticky. Pragmatického Faráře ztělesnil výborně Jan Mazák. Pěvecké výkony nebyly obecně vzato nijak oslnivé.

Důležitou a podařenou součástí inscenace je nepopisná, z přírodních materiálů vytvořená scéna (Tomáš Rusín), ve své jednoduchosti dobře fungující ve spolupráci s ostatními prvky. Inscenace je totiž režírována ve dvou plánech, zadní často funguje jako komentář předního, ať už formou videoprojekce nebo herecké či taneční akce.

Inscenace jako celek má několik vrcholů: hřbitovní scénu, svatojánské intermezzo doprovázené zadní projekcí mraků a tanec Báry (doslova) mezi kapkami deště. Patos a napětí Uhde na mnoha místech chytře zmírňuje humornými vsuvkami, které občas parodují samotný žánr. V rámci českého muzikálu jde zřejmě o jeden z jeho současných vrcholů, v rámci dramaturgie MdB pak o výrazné zpestření a krok směrem k serióznější látce. Dobro nechcíplo a dobrý muzikál asi také ne.


MILOŠ ZAPLETAL
Autor je studentem Hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně


Městské divadlo Brno
Milan Uhde, Leoš Kuba, Miloš Štědroň: Divá Bára.
Režie: Juraj Nvota, hudební nastudování: Ondřej Tajovský, dirigent: Karel Cón, scéna: Tomáš Rusín, kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová, choreografie: Hana Litterová.
Psáno z premiéry 24. března 2012 v MdB.