RECENZE: Ecův román Jméno růže ve 130 minutách

Román má téměř 500 stran, inscenace Petra Kracika 130 minut. Přesto je jevištní adaptace knihy Jméno růže strhujícím představením, které oslní propracovanými hereckými výkony, emotivní hudbou a ohromující scénou využívající nejmodernější divadelní techniky.

Jméno růže uvedlo v české premiéře Městské divadlo Brno, kde Kracik režíruje počtvrté – jeho prvním titulem na této scéně byla Lermontova Maškaráda, následovaly muzikál Cikáni jdou do nebe a Nana. Tentokrát Kracik usiloval o jediné: nechtěl kopírovat román ani komerčně pojaté filmové zpracování Ecova textu, ale v mezích dramatizace Clause J. Frankla hledal nejvhodnější formu svoji, opírající se o důkladnou práci herců. A to se mu podařilo – byť z původního textu italského sémiotika zachoval jen torzo. Důležité je však na jevišti vyřčeno a diváky čeká poutavý příběh s novým, vizuálně-hudebním přesahem.

Kracikova inscenační úprava ctí základní osu smyšleného příběhu o Vilémovi z Baskervillu a mladém písaři Adsovi z Melku. Ti v severoitalském klášteře řeší záhadné vraždy a odhalují tajemství největší křesťanské knihovny, kterou střeží slepý Jorge z Burgosu – utajováním vzácných rukopisů chce zabránit rozpadu starého světa. Za zvláště zvrhlý Jorge považuje druhý díl Aristotelovy Poetiky pojednávající o umění komedie. Podle Jorgeho je totiž smích dílem ďáblovým, dělá z lidí blázny a odvádí je od pravé víry. Zásahy režiséra Kracika a dramaturga Ladislava Stýbla do Franklovy německé verze inscenaci vtiskly také další autentické citace ze středověké literatury, jež v románu Eco nemá.

I když Kracikovo nastudování redukuje počet postav a dialogů na minimum, povahu některých figur (na rozdíl od románové předlohy) odkrývá více do hloubky. Hlavní roli Viléma z Baskervillu s noblesou ztvárňuje Viktor Skála, který coby učený františkán středověk překračuje intelektuálně i lidsky, a s porozuměním toleruje přestupky svého žáka Adsa (Vojtěch Blahuta). Blahuta je v roli benediktýnského novice dobrosrdečným mladíkem. Věrohodně prochází všemi proměnami; miluje, aby vzápětí nato lásku ztratil, ctí Boha, aby se jej později pohroužen v samotě vzdal. Typově se režisérovi podařilo obsadit téměř všechny postavy (Michal Nevěčný jako korpulentní Berengar z Arundelu, Miloslav Čížek je botanikem Severinem, Jiří Mach odhodlaným františkánem Michalem z Ceseny a Zdeněk Junák loajálním opatem). Výborné herectví předvádí i Ladislav Kolář (Jorge z Burgosu), Rastislav Gajdoš (správce Remigius) a především Erik Pardus se Stano Slovákem, kteří alternují roli Salvátora. Každý se v tohoto ohyzdného pomocníka proměňuje po svém, oba si s obdivuhodným nasazením pohrávají s každou vyslovenou slabikou a úšklebnou grimasou.

Tajemnou atmosféru do inscenace vnáší scéna Jaroslava Milfajta, která naplno využívá moderních jevištních mechanismů. Účinek jednotlivých obrazů zesiluje účelná „hra“ světel a stínů, tu a tam prokládaná mlhou a reálným ohněm. Pouhé barevné nasvětlení přeměňuje chlad v žár, ponurost skriptoria v prosvětlené nádvoří. Plasticitu kulis dokresluje jednoduše, přesto věrohodně zpodobněná knihovna. Dominantou jeviště je kruhový průzor v nejvyšší z klášterních zdí, jímž střídavě prosvěcují hvězdy, měsíční svit i snové vize postav. Časové prodlevy mezi přestavbami scény jsou sice delší, vteřiny navíc však nechávají myšlenkově doznít dialogy, které si to zaslouží. Jméno růže je přitom teprve druhým činoherním titulem uvedeným na hudební scéně Městského divadla, proto je paradoxní, že si jej po zhlédnutí nelze představit v jiném (a menším) prostoru.

S výtvarným pojetím dokonale souzní hudba Dalibora Štrunce. Tóny houslí, varhan, kontrabasu i cimbálu napomáhají gradaci děje, emotivní melodie se prolínají se sborovými zpěvy. Ze zvukových efektů zaujme řinčení zvonu, pouliční ruch při bohoslužbě nebo kvičení prasete při zabijačce – detaily, které i na divadelním jevišti nedávají divákům zapomenout, že je mrazivý prosinec roku 1327.

Nadmíru obtížnou látku se Kracikovi podařilo vměstnat do poutavé divadelní zkratky, v níž se – stejně jako v Ecově románu – snoubí realita s fantazií, radost s krutostí a vysoké umění s „populárním“.