LUDVÍK KUNDERA

Vztah k Brnu je u Františka Halase především životopisný – je to brněnský rodák z husovického předměstí, strávil v Brně jinošská léta a pak rozhodující léta dvacátá. Měl v Brně rodiče, svého otce, později jezdíval z Prahy o Vánocích a měl tam i svou milou, svou budoucí ženu. Dojíždění trvalo plných osm roků.

Roku 1926 píše František Halas Karlu Schulzovi: „Někde jsem v přednášce říkal, že mám rád přírodu jedině v kině a nejkrásnější krajinou je kavárna. (…) Poušť, mrtvá města atd., to by mi dělalo teď moc dobře. (…)“ Cesta od tohoto Halasova přiznání k básnickému vyznání přírodě a venkovu, jímž je Já se tam vrátím…, je dlouhá a kostrbatá.

Předcházel jí čtyřletý dětský prolog ve Svitávce, kde Františkův otec, rodák ze Sasiny, pracoval v Löw­Beerově textilce. Ve škole poznal budoucí básník svého celoživotního kamaráda Theodora Hejla ze Zboňku. Halasovi pobyli ve Svitávce jen čtyři roky (1909 až 1913) a vrátili se do brněnských Husovic. Ale František jezdíval pak za Hejlem (za Dórkem, jak se říkalo), kdy se jen dalo a zboněcké prázdniny bývaly vždy v červenci téměř pravidlem.

Faunem na jaře

Od konce dvacátých let se tyto pobyty několikrát zkrátily básnickým putováním na Slovensko a dvěma pečlivě naplánovanými „útěky“ s budoucí ženou do Beskyd. Vyvstala dokonce zálibně obráběná myšlenka dát vale Praze a uchýlit se trvale na venkov do Svolšiny ve Chřibech. Básník se s městem už vzletně loučil: „Sbohem, kavárny, sbohem, kamarádi, budu faunem na jaře a sněhulákem v zimě…“

Sen se však nerealizoval. Do míst, která se mu zalíbila, Halas často hned zvával přátele. Ve zvacím listu Vladimíru Holanovi jsou tím místem Beskydy mezi Lysou Horou a Velkými Karlovicemi a v textu dopisu je několik zárodečných formulací či spíše jen slov blízkých pozdějšímu textu Já se tam vrátím…

Vůdčím motivem je však Zboněk. Ve sbírce Kohout plaší smrt zřetelně prosvítají vesnickou scenérií básně jako Krajina u nás, Podzim, Večer na vesnici, Podzim na jaře. V Halasových dopisech pak je vše už doslovné. Adresátem dopisů se stále častěji stává kunštátský básník Klement Bochořák, který Halase v blízkém Zboňku (hodinku přes les!) navštívil; Halas mu návštěvu oplatil. A Janu Zahradníčkovi ze Zboňku psal: „Jsem tu šťastným, pokud lze, a nejraději bych se už do města nevrátil.“

Roku 1938 se Halasovým zboněcké prázdniny zhatily: u Hejlů to nešlo, náhradní pobyt na Drahanské vysočině také selhal. Zaskočil Klement Bochořák: bydlení bylo slušné a svízele se zásobováním ještě nenastaly. A rostly Houby! Halas se do Kunštátu zamiloval na první pohled a se svým nadšením se chtěl podělit s přáteli. Z básníků o generaci mladších přijeli Jiří Orten a Ivan Blatný. Dále Kamil Bednář, Zdeněk Urbánek a někteří nepravidelní příchozí. A ovšem i „Kunštátští“: kromě Bachořáka Jan M. Tomeš a Josef Zejda, z něhož se stal Halasův věrný pomocník. To je první volný „kruh kolem Halase“. V roce 1945 vznikl rychle „kruh druhý, značně odlišný“.

Objevem Kunštátu, přímo datovaným rokem 1939, Halas nečekaně nalézá v kraji předků „místo jen pro hrob“. „Chci ho mít tam, jen tam u nás“. Láska k Brnu však trvá a projevila se hned po válce, koncem roku 1945, básní Dobrý den Brno. Je v ní nemálo veršů přimykajících se k Husovicím Halasova mládí, překvapivě i s malým žertem: Zaclání čas už počmáraný plot/ Musí to tak být/ Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko/ žehravým přivinutím let/ Zaclání čas ten počmáraný plot/ nápis na něm/ Halas je vůl.

Rokem 1939 je u Halase datována i báseň v próze Já se tam vrátím… S datací je to však složitější. První souvislý text, který lze považovat za zárodek budoucí básnické prózy, napsal Halas až v dubnu 1940. Je to jeho odpověď na rozhlasovou anketu Proč mám rád venkov. Ze srovnání s jinými texty z té doby vyplývá, že první verze Já se tam vrátím… mohla vzniknout nejdříve v létě 1940 nebo v dalších okupačních letech. Text se pak ovšem pohyboval dál a Halas jej před prvním otištěním ve sborníku Vysočina zbavil naučného tónu a některá místa zpřesňoval.

Objev Kunštátska

Halasův výčet míst vymezujících krajinu jeho srdce prošel od rozhlasové prae–verze k definitivnímu znění v prvním knižním vydání několika proměnami. Předcházelo bolavé stadium ustalování. I srdce touží po řádu. Kunštát je tu stálice. Povědomí o Rozseči jako rodovém místu se dostavilo v centru procesu. Nejranější, ale emocionální byl Zboněk. O Kunštátě nebylo pochyb od začátku procesu.

V souvislostech české poezie Já se tam vrátím… ční. Otázka zní: čím? Odpovědět možno: především pevnou stavebností. Ne náhodou se tento text zhusta nazývá skladbou. Slovník je mimořádně bohatý na stromy a ptáky, věty se rozkmitávají do poloh vážných, hravých, věcných. Objev Kunštátska a jeho upřesnění do „magického trojúhelníku“, si básník sám definoval jako nalezení jistoty jednoho místa.

Aniž budeme sáhodlouze vypočítávat, co vše to v totálně znejistělé době, v níž báseň vznikala, mohlo znamenat, připomeňme si pouze běžný fyzikální zákon, že bez opory pevného a určitého bodu nelze se dostat ani výše, ani dál.

Nebyl by se tedy asi udál onen posun pozornosti ke skladbám – snům Hlad a Potopa a nebyly by vznikaly verše, které František Halas v posledních týdnech života zkusmo shromáždil pro sbírku a co?, verše, jimiž se mu v pokusu dosud nedoceněném podařilo spojit zdánlivě nespojitelné: krajní sevřenost, lakoničnost, se spontánní mluvností.

Autor je básník, prozaik, dramatik, překladatel a literární historik.