Tým mladého režiséra Tomáše Pilaře vsadil na klasicizující scénu, redukovanou barevnost a promyšlenou práci s osvětlením. Přitom vytvořil představení vtipné, bez aktualizací za každou cenu, navíc s dodatečnou mysteriózní kvalitou.
Inscenování operety skýtá nejednu obtíž. V zásadě ji můžeme pojmout „postaru" a doufat, že nalezne adekvátní odezvu u publika, které je v době muzikálů nostalgicky zahleděné do „starých dobrých časů" maloměšťáckého nevkusu. Nebo ji můžeme rádoby aktualizovat, zejména zapojením zdánlivě podvratných, avšak naprosto neškodných „politických" vtípků.
Pilař se oběma umělecky sebevražedným postupům vyhnul a vytvořil dílo ozvláštňující kanonický tvar jiným, nosnějším způsobem. Pěkná hudba, docela legrace, zkrátka „někdo to rád chroupá", jak by řekla žena za pultem.
Ale je zde ještě něco víc: kombinace hudby, rafinované hry světel a zdánlivě do dálky vedoucích otevřených prostorů vtahuje diváka do podivného, trochu dekadentního a valčíkem rozvířeného světa. Inscenační tým zůstal ovšem tak ve dvou třetinách započaté cesty. Doufejme, že v dalších představeních postoupí ještě dál.
Oskar Nedbal: Polská krev
Uvedlo: Národní divadlo Brno. Hudební nastudování: Jakub Klecker, režie a světelný design: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, choreografie: Hana Litterová, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Pavel Petráněk. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB. Recenze psána z premiéry 28. března v Janáčkově divadle.
Scénografovi a kostýmnímu výtvarníku Aleši Valáškovi se podařilo, co se dařívá jen zřídka: vytvořit výtvarné řešení, spoluvytvářející podmanivou atmosféru, jež je ale historicky ukotvené, „realistické", ovšem nikoliv ve smyslu primitivního naturalismu, a zároveň klasicky střídmé a monumentální. A především podněcuje divákovu představivost.
Oceňuji zejména funkční využití točny pro rychlý přechod mezi jednotlivými částmi většího prostoru a pro sugestivní rozpohybování tanečních scén a celého představení. Vrcholem inscenace je snový valčík v prvním dějství s tančícím párem proplouvajícím mezi ostatními páry „zkamenělými" na točně.
Na výsledném tvaru má nemalý podíl i skvělý překlad libreta, vytvořený Ivem Osolsobě. Škrty v dialozích jsou namístě, občasné výpusti znesnadňující pochopení děje ospravedlňuje všeobecná známost slavné operety.
Všechny postavy jsou typově adekvátně obsazené. Hostující Marian Vojtko se trochu vymykal a bylo znát, že na rozdíl od ostatních není operním pěvcem. Ale i s „opernějšími" momenty se popasoval se ctí a jeho kreace hraběte Boleslava Baraňského patří k nejzdařilejším. Pavla Vykopalová, coby Zarembova dcera Helena, ukázala, že odlehčený operetní zpěv jí není cizí, přestože jsme zvyklí ji vídat převážně v rolích lyrických a mladodramatických.
Jan Šťáva v prvním dějství poněkud šetřil silami, jeho pěvecký výkon byl ovšem znamenitý, a postavu statkáře Zaremby rozehrál se zvláštním smyslem pro nenucenou charakterní komiku a sebeironii. Andrea Široká v roli namyšlené Wandy Kwasiňské záměrně přehrávala ještě více, než je v operetě obvyklé, nikterak ovšem na škodu věci – ba naopak! Talent pro operetu ostatně subretní sopranistka ukázala už dříve, v obou výše zmíněných titulech. Zdatně jí, coby její matka, sekundovala mezzosopranistka Jitka Zerhauová. Také Petr Levíček ztvárnil slabošského Bronia z Popelů s opravdovým gustem pro věc.
Orchestr hrál pod taktovkou Jakuba Kleckera, nepříliš zkušeného v operetním repertoáru, velmi solidně, jen předehře poněkud scházela brilance a jiskra. Sbor zpíval, jako obvykle, výtečně.
Představení vřele doporučuji jako ukázku toho, jak se dá opereta realizovat umělecky svrchovaným a přitom jaksi „přirozeným" způsobem.
MILOŠ ZAPLETAL, autor je muzikolog
