Už druhý titul odkazující k retro stylu přidalo v sezoně na repertoár Městské divadlo Brno. Po Burešově adaptaci Škola základ života sáhlo tentokrát po jevištní verzi nesmrtelného filmu Někdo to rád horké, kterou umístilo na prostorově sevřenější Činoherní scénu. Pro režiséra Stanislava Mošu šlo přitom už o čtvrtou repliku této bláznivé převlekové komedie, když ji předtím v krátké době po sobě nazkoušel ve slovinské Lublani, pražském Divadle pod Palmovkou a v německém Budyšíně. O to, aby brněnská inscenace nebyla jen otrockou kopií předešlých, se postarali hlavně herci osobitým uchopením svých rolí.

Tango i střílecí dort

Moša záměrně nevycházel z muzikálové verze Sugar! vzniklé na Broadwayi v roce 1972 (zaznamenala pět set pět repríz!), ale vlastní nastudování co nejvíce přiblížil filmu Billyho Wildera z doby o třináct let dříve. Diváci mající stále v živé paměti nepřekonatelné trio Marilyn Monroe, Tony Curtis a Jack Lemmon si tak přijdou o to víc na své, když se na jevišti dočkají i několika scén známých z filmu. Vedle střílejícího dortu nebo tanga Dafné s Osgoodem jim tak Sugar zazpívá i hit Jen tebe chci ráda mít (I Wanna Be Loved By You), a to navíc za doprovodu pětadvacetičlenného živého orchestru pod vedením šéfdirigenta Ondřeje Tajovského.

Kdo by si ale chtěl některé repliky v duchu odříkávat spolu s protagonisty, možná občas narazí. Tvůrci totiž stejně jako předloni pod Palmovkou použili nový český překlad Jiřího Joska, který si naprosto po svém vyhrál se všemi dvojsmysly a slovními gagy.

Fascinaci tehdy ještě černobílým filmem Moša nejzřetelněji promítl do výtvarné podoby inscenace. Za pomoci Jaroslava Milfajta a Petra Hlouška stvořil scénu i kreslené kulisy v přísně unisono komiksovém stylu. Ve stejném duchu jsou i slušivé kostýmy, pro něž Andrea Kučerová využila vedle černé a bílé barvy i efektní stříbřitou. Snad nejnápaditějším interpretačním posunem je stepařská stylizace party chicagských gangsterů okolo Psí dečky. Jejich perfektně sesynchronizované taneční číslo Prolezte celý město skrz naskrz patří k vrcholům inscenace.

Zvolená koncepce těží z jednoduchosti, zkratkovitosti a smyslu pro detail (například po přestřelce v garážích na Clark Street se i kreslené figuríny zbarví krví a padnou na stůl). Jen škoda, že podobných ozvláštnění není v inscenaci ještě víc. Takto se scénické řešení časem okouká a stane se nevyhnutelně monotónním. Druhá polovina inscenace proto už zdaleka neubíhá tak plynule, trochu i na úkor několika přeměn scény za staženou oponou.

Hlavní devízou brněnského nastudování jsou bezesporu herecké výkony, ze kterých upoutaly nejen ty v hlavních rolích. Očekávaný návrat na scénu, na které získával své první profesionální zkušenosti, zaznamenal hostující Roman Vojtek. Trojroli Joea, Josefiny a milionáře juniora obdařil přirozenou elegancí, ladností a pohybovou mrštností. Alternující Petr Štěpán je v roli o poznání těžkopádnější a jako Josefina navíc příliš „mužný“. Díky vděčněji napsanému partu však na sebe tradičně větší pozornost z dvojice chudých muzikantů strhává představitel Jerryho alias Dafné.

Milan Němec svým suverénním ztvárněním vyvolává dojem, jako by se pro ženské role snad narodil (vzpomeňme jen jeho Macechu ve Sněhurce z minulé sezony). A nic na tom neubírá ani fakt, že si stejnou postavu zahrál už ve svém předchozím pardubickém angažmá, takže měl před ostatními malý náskok. Němec v roli v dobrém slova smyslu řádí, vyhrává si s ní do všech detailů, baví stále novými hereckými polohami a jakoby bezděčnou komikou. A co je nejdůležitější: po celou dobu drží pevně v rukou míru stylizace, nikdy nesklouzne k podbízivě lacinému pitvoření nebo travesti karikatuře. To se bohužel nedá říct o druhé alternaci v podání Aleše Slaniny, který často až moc „tlačí na pilu“ a kreace zbytečně přehání.

Oddechové retro

Blondýnka Sugar, od které se přece jen očekává hlavně jednostrunná stylizace do prostoduché naivky, je v podání Márii Lalkové navíc i příjemně roztomilým diblíkem. U Ivany Skálové je interpretace stejné figury příliš vyumělkovaná. Ze zdařilých vedlejších rolí zaujali Osgood Fielding Jana Apolenáře, Bienstock Michala Isteníka (jeho etuda s kytkou vyvolává potlesk na otevřené scéně) nebo Sladká Sue Pavly Vitázkové (její výkřik „Bííínstóóók“ zní v uších ještě dlouho).

Brněnská Sugar! není a ani nechce být velkolepou show s třeskutými efekty. A už vůbec není v mnoha směrech dokonalá, jako ostatně připouští ve zlidovělé hlášce na závěr i Osgood Fielding. Nabízí však příjemně oddechové retro s živým orchestrem a vděčnými hereckými kreacemi. A to rozhodně není málo.

(Psáno z premiéry 5. února a reprízy 22. února 2011.)

Podívejte se na fotogalerii: Někdo to rád horké v Městském divadle Brno