Povídky jste vydal přesně po roce od vaší poslední knihy. Je to náhoda? Nebo v tomto intervalu zamýšlíte knihy vydávat, podobně, jako to například opět dělá Michal Viewegh?

Je to úplná náhoda. Pro Michala měla tahle periodicita, tedy jedna knížka ročně, i zcela praktický význam, protože téměř bez ohledu na to, co napsal a vydal, zajistil mu každý nový titul velmi solidní příjem. Mě knížky neživí a jsem si téměř jist, že ani nikdy nebudou. Nebýt zajímavé nabídky nakladatelství Větrné mlýny vydat novou knihu v rámci projektu K4, který stanovil i jasný termín vydání, určitě by letos nová knížka nebyla.

Povídky nazýváte „intimními". Nakolik se v nich odráží váš vlastní život a osobní zážitky?

Ty povídky, většina z nich, jsou intimní především svým průběhem a vyzněním. Nejde tedy ani tak o to, že bych prozrazoval něco „intimního" ze svého života. A pokud jde o míru autobiografičnosti – pracuju s motivy, které jsou buď zažité, nebo známé z blízkého okolí, ale nakládám s nimi hodně volně a text poměrně často dospěje do míst, odkud už pokračuje čistá fabule. Nemám nutkavou potřebu vyprávět historky ze svého života, ale chci mluvit o situacích v mezilidských vztazích, včetně vztahu člověka k sobě samému, které mi přijdou zajímavé, nebo dokonce dramatické.

Nejvíc se mi líbila povídka o sázkaři, který má problémy se seznamováním. Snad proto, že je i navzdory vysloveným obtížím člověka vtipná.

Je to druhá povídka, kterou jsem v životě napsal, a to už v roce 2010. Psal jsem to pro antologii povídek s dosti obecným zadáním Povídky pro muže. Představil jsem si chlápka-losera, kterému to moc nejde se ženami, ale má svůj záchranný kruh ve fascinujícím světě sportovních výsledků; tedy v doméně pohříchu mužské. Zrovna tento text je ryzí fabule od začátku do konce. Na druhé straně, kdybych od svých šesti let nesledoval sport s podobnou vášní jako hrdina povídky, těžko bych ji mohl napsat.

Jak dlouho jste na knize pracoval?

To se u mě, řekl bych tradičně, těžko určuje. Já píšu povídky na zakázku od roku 2008. I proto jsem si myslel, že mám větší část knihy jaksi pohromadě, už když jsem na tu nabídku loni na podzim kývnul. Jenže nakonec je těch starších povídek v knize jen pět z celkových čtrnácti. Takže většina knihy vznikla od loňského podzimu do letošního léta.

Čím je pro vás útvar povídky zajímavý více než jiné literární formy? A jak vlastně často povídky píšete?

Od roku 2008 mám napsaných – a většinou i vydaných – skoro dvacet povídek, ale začal jsem se jim věnovat teprve ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že psaní bude můj hlavní úvazek. Předtím jsem vůbec nedělal na zakázku, neměl jsem na to čas a šetřil jsem síly na věci, které eminentně zajímaly mě samotného, tedy nikoli především editora toho či onoho časopisu. Jinak nemůžu říct, že bych povídku nějak preferoval před jinými žánry; prostě se píšou jinak než román či poezie… a už tím jsou pro mě jako autora zajímavé. Já mám rád i v životě pestrost v každém ohledu, baví mě zkoušet věcí, které jsem ještě nezkusil.

Po vydání románu o Ivanu Blatném oceněném Magnesií Literou jste mediálně známější. Je to příjemné? Z pozice autora, který chce podpořit prodej svých knih, a naopak i z pohledu muže-introverta, který má rád své soukromí?

Nejsem introvert, spíš naopak. Ale je mi dvaapadesát, mám rodinu a jako spisovatel ještě dost plánů, které chci realizovat. To je důvod, proč se držím spíš stranou literárního provozu; šetřím čas i energii. Na čtení ale jezdím a ohlas Básníka mě těší. I přesto, že takový úspěch je zbraň dvojsečná: divila byste se, kolik lidí mi už řeklo, že Básník je mé životní dílo a nikdy už nic lepšího nenapíšu. Jinými slovy: i s úspěchem se musí člověk nějak srovnat.

A jaké plány máte? Na čem právě pracujete?

Momentálně pracuju velmi intenzivně na velkém výboru z dosud nepublikované poezie Ivana Blatného; z těch jeho slavných písanek, kterých jsou v Památníku písemnictví sta a sta. Máme na to dva granty, takže kniha musí vyjít nejpozději v červnu příštího roku. Pak se pustím do delší novely nebo kratšího románu, k němuž si dělám už nějaký čas poznámky. Pracovní název je Řím.

Autorem na volné noze jste od roku 2005, tedy od doby, kdy zaniklo vaše nakladatelství Petrov, které o rok později „nahradilo" Druhé město. Jak zvládáte propojovat redakční, editační a administrativní práci s psaním?

Já jsem svým způsobem na „volné noze" od konce roku 1992. Po tomto datu už jsem nikdy nebyl ničí zaměstnanec – a času a práce jsem měl tolik, kolik jsem si sám dovolil. Takže ono to bylo vždycky spíš o preferencích. Do roku 2005 jsem věnoval většinu času a energie vydávání knížek a přidruženým aktivitám, od té doby dodnes patří tohle místo psaní. Knížky vydávám s lidmi, s nimiž v některých případech spolupracuji dvacet let, a moje pravá ruka, Honza Pražan, je taky muž na svém místě. Hodně mi pomůže, teď když už jsou děti větší, i moje žena, která v nakladatelství roky pracovala.

Nakolik se jako autor-vydavatel necháte ovlivnit editorem či redaktorem?

Každá z mých knížek samozřejmě měla svého redaktora. A v případě próz, tedy i nových povídek, mám navíc vždy skupinku „prvních čtenářů", vybraných lidí, kteří čtou texty už v rukopise. A od nich požaduji nekompromisní připomínky, které v případě, že se nějak dotýkají mých vlastních „podezření", rád zohledňuji.

Druhé město – dříve to byl Petrov, vydává také Vieweghovy knihy. Je to stále nejprodávanější a mediálně nejatraktivnější autor vašeho vydavatelství?

V posledních letech převzal žezlo nejprodávanějšího autora nakladatelství Druhé město Evžen Boček a jeho „aristokraté" ze zámku Kostka.

Jak hodnotíte Vieweghův nejnovější román či spíše novelu Melouch?

Myslím si, že je to svižně napsaný a místy docela zábavný text.

Blíží se konec roku. Dáváte si předsevzetí?

Dával jsem si – ani ne tak předsevzetí jako vždy nějaký konkrétní cíl, když mně bylo plus mínus dvacet. Ještě si to celkem dobře pamatuju. Ale to byla polovina osmdesátých let: svět kolem mě i já sám byl hodně jiný, než je dnes.

Nová kniha povídek Jeden z milionu
„Jeden z milionu je název jedné povídky, která se nakonec do knížky těsně nevešla. Dlouho jsem zvažoval, jestli mám název ponechat, ale mám dojem, že ve vztahu k celku cosi podstatného říká, i když titulní povídka chybí. Jeden z milionu je pojem, který se většinou používá pro někoho výjimečného, nicméně z hlediska biologie i literatury je takovým jedním z milionu každý z nás. Každý má nejen neopakovatelnou genetickou strukturu, ale též jedinečný příběh." Martin Reiner.