Drama se odehrává během jediného večera a noci – Svatojánské noci, jejíž kulisa do děje vnáší snové až nelogické prvky odkazující k absurdnímu divadlu. Hana Tomáš Briešťanská protkala charakter Julie nepřeberným množstvím nálad, emocí a běsů. Nejdříve si s Jeanem zahrává, aby se mu krátce nato odevzdala – tělem, duší, až na dřeň svých citů a myšlenek, efemérních i podvědomě zakódovaných z komplikovaného dětství. Bohorovná podlehne chtíči a vzápětí neguje vše, co se mezi milenci událo. Aura rozmařilé a panovačné ženy se přetavuje v paranoiu: směje se s dozvukem šílenosti, křičí v záchvatech zoufalství věrohodných do posledního rozechvění dechu. Julie Hany Tomáš Briešťanské je nepředvídatelná, ješitná stejně jako zranitelná. Má nespočet povahových vrstev a z každé z nich se velmi uvěřitelně svléká, dokud nezbude nic. Jen zmar a prázdno.

Také Zbyšek Humpolec vykresluje Jeana do nejmenších detailů. Z úst statného, zdánlivě venkovského prosťáčka, se dere ostrovtip a touha přebít v dialogu tu, jíž si přeje i navzdory rozdílnému společenskému postavení získat, dobýt, pomilovat. Humpolec je výborně typově obsazený, ve svých hereckých kreacích vytváří až hmatatelný náboj pudového chtíče a touhy pokořit ženu, která je nedosažitelná – která se zdála být nedosažitelná.

Mezi rozhřešením a smrtí, láskou a nenávistí

Všudypřítomná je v představení esence lásky. Hnětena dialogem a fyzickým soubojem milenců se stává zvláštní matérií, s níž padá a vyvstává vše přítomné. Je to beznaděj a uvědomění, že bez opětované lásky druhého ztrácí život smysl. A je to současně láska coby božská energie, impuls k překonání jakýchkoliv překážek – v partnerství, které nepřijde.

Dialog obou herců je přirozený a sehraný. Snad i díky předchozímu hereckému partneření na scéně Reduty, kde se spolu oba protagonisté potkávají v inscenacích Běsi a Ďáblice.

Krobot ve Slečně Julii koncentroval původní trojici postav pouze na dvojici a hlas třetí figury pouštěný ze záznamu. To inscenaci zčásti ochuzuje o další rozměr zpřítomněný služkou Kristou, ale lze to vnímat jako logický režijní koncept vycházející z komorní dramatiky Divadla U stolu a koncentrace se na podstatné.

Zhutněno je i drama samotné, citlivě a v propojení s pohybovými kreacemi. Ta v sobě nesou důležitá sdělení. Zdlouhavý se zdá být snad jen závěr potácející se až příliš dlouho mezi rozhřešením a smrtí, láskou a nenávistí. Více než hodinu trvající pozornost diváků je na vrcholu a opadává, poslední jevištní obraz Juliiny sebevraždy je navíc tím nejméně herecky jednoznačným z celé inscenace. Také několikrát vyslovené „koukat" úplně nezapadá do jazykové estetiky brněnského diváka a už vůbec ne do dramatické úpravy vybroušené pro Divadlo U stolu.

V souladu s pohybovou složkou je dobře rozehrán prostor sklepní scény, který – ač nabízí minimum možností, se v této inscenaci proměňuje v dobový pokoj venkovského sídla přístupný hned z několika stran. Koberce pokryté slámou, plechová vana s vodou, jezdecké oprátky, vysoké holiny pro pána k naleštění. A pohozené šaty milenců, kteří je ze sebe strhali jako zvířata. Historické kostýmy včetně symbolického korzetu Julie skvěle umocňují myšlenku drama neaktualizovat a poukázat na všeplatnost řečeného. Tedy – že milenecký střet může být vášnivý stejně jako krutý, plný touhy s druhým souznít a být milován, ale také plný chtíče ovládat. Strindbergova Slečna Julie v Krobotově nastudování, to je především hedonismem opředená morálka, je to lidská přirozenost lásky a sexuální touhy vyhnaná společností do absurdna.

Inscenaci uvedlo Divadlo 
U stolu (Centrum experimentálního divadla), Zelný trh 9
Režie a úprava: Ivo Krobot, dramaturgie: Petr Oslzlý, scéna: Jan Konečný, kostýmy: Alice Novotná, pohybová spolupráce: David Strnad, hudba: Zdeněk Kluka. Hrají: Zbyšek Humpolec, Hana Tomáš Briešťanská
Premiéra: 9. dubna 2016, psáno z reprízy 28. dubna.