Winterovo pojetí elektrického blues leží ve vzájemně vyrovnané rovině, kdy je použitelné jak pro velké haly, tak pro malé kluby, což se v Brně ve středu večer potvrdilo. Zcela zaplněný Metro Music Bar byl nejprve konfrontován s brněnskými skupinami Mr. Rain se zpívajícím frontmanem Vilémem Majtnerem a následně s Tom Jegr Gang, které dokázaly nažhavit publikum na hlavní hvězdu večera.

Američtí hosté vystoupili tentokrát v pozměněné sestavě – Johnny Winter (elektrické kytary, bottleneck, zpěv), Paul Nelson (elektrická kytara), Scott Spray (baskytara) a Tommy Curiale (bicí nástroje). Koncertní playlist byl celkem předvídatelný. Koncert zahájil legendární skladbou rockandrollového veterána Chucka Berryho – Johnny B. Goode, za ní následovala další klasika od Sonnyho Boy Williamsona – Good Morning Little Schoolgirl, stejně jako Got My Mojo Working od Muddyho Waterse. Dále je třeba jmenovat procítěnou skladbu Black Cat, údernou Tell Me Woman, ale také set známých písní z repertoáru Rolling Stones, kterým věnoval Winter mimořádnou pozornost už před desítkami let, jako byly Jumping Jack Flash, It´s All Over Now, Gimme Shelter, ale zařadil rovněž i legendární skladbu Highway 61 Revisited od Boba Dylana, do níž působivě implantoval fragment Hendrixova opusu Third Stone From The Sun, stejně jako třeba Killing Floor od bluesové legendy Howlina Wolfa. Z repertoáru slide-kytarového velikána Elmora Jamese si zase vypůjčil píseň Dust My Broom.

Winterova doprovodná kapela předvedla suverénní souhru, a tak se výbušný bubeník Curiale slušně snoubil s mrštnými basy Spraye, ale ani druhý kytarista Nelson nebyl žádný outsider. Hrál skvělé doprovody, ale dostával i příležitost k vlastní kytarové architektuře řádně dravého pojetí.

Hlavní hvězda večera – Johnny Winter ovšem přijel do Brna částečně zdravotně indisponován. Trápila ho rýma, teklo mu z očí, během zpěvu a hry dokonce pokašlával, ale přesto profesionálně odehrál celý koncert s velmi slušným nasazením. Od posledního Winterova zavítání do Brna jsem nabyl dojmu, že texaský kytarista se trochu dal fyzicky dohromady. Část koncertní exhibice sice odehrál s přivřenýma, anebo dokonce zavřenýma očima, ale přesto momentální handicap nijak vážně nepoznamenával koncertní prezentaci. Velmi sugestivně působil jeho černý klobouk s omotanou chřestýší kůží se dvěma preparovanými hadími hlavami s nebezpečně otevřenými tlamami ostrých zubů. Winter je skutečná živá ikona amerického elektrického blues. Před třemi měsíci oslavil rovných sedmdesát let života, během kterého stačil získat různá uznání, například v roce 1986 cenu Grammy, velmi úspěšná byla jeho spolupráce s legendou amerického blues – Muddy Watersem.

Do Blues Hall Of Fame byl uveden v roce 1988. Přesto i on v minulosti zápasil díky psychické labilitě se závislostí na alkoholu, ale i heroinu, ze kterých se naštěstí vymanil, třebaže to na něm zanechalo viditelné stopy. Prošel proměnami rock and rollu s dotykem hard rocku a boogie, ale zůstal ukotven v elektrickém blues. Musím přiznat, že jsem litoval, že alespoň krátce nezahrál na pověstnou metal body national guitar blues v akustické poloze, kterou ovládá se stejnou bravurností, podobně jako práci s elektrickou kytarou, s technikou aplikace bottlenecku. Winter vyloženě nepřekvapil žádným novátorským modelem hry. Už léta rozvíjí stejné schéma a téma a posluchač, který ho zná z poslechu desek nebo z koncertních záznamů ví, co ho očekává. Způsob jeho muzikantského pojetí je zcela odlišný od hry takového Erika Claptona, Micka Abrahamse, Jeffa Becka, Micka Taylora, nebo Joe Bonamassy, přesto je jeho sound poměrně snadno rozpoznatelný a čitelný mezi plejádou jiných hráčů elektrického blues. Svou soustředěností a obrácením do sebe působí dojmem, že vybičované publikum příliš nevnímá. Domnívám se, že ztotožnit se s touto legendou amerického blues není jenom výsadou milovníků syrového a dravého pojetí tohoto žánru, ale je i inspirací pro kytaristy, kteří by chtěli odkoukat něco z jeho hráčské techniky a vnitřní koncentrace. I přes Winterovo zachlazení, které mu místy ztrpčovalo zpívání a hraní, byl koncert zdařilou výpovědí.

Petr Gratias. Autor je hudební publicista.