RECENZE

Do Divadla Reduta se zpravidla nechodí za učesaně vypiplanou romantikou. Tam našel střechu nad hlavou spíše experiment, který leckoho může doslova vytočit.

Takto se jistě cítí i nejeden divák po zhlédnutí tamní poslední premiéry této sezony, jíž byl Nenápadný půvab buržoazie, divadelní replika slavného filmu Španěla Luise Buñuela z roku 1972. Nonkonformní režisér k němu napsal scénář spolu s Jeanem-Claudem Carrièrem, takže inscenace nese zákonitě podtitul „Hommage à Buñuel et Carrière".

Samozřejmě, že nejde o co nejvěrnější přepis filmu pro divadelní prkna, ale o jeho velmi drsný odraz v adaptaci Jana Mikuláška, který tu figuruje jako režisér, a dramaturgyně Dory Viceníkové. Filmový originál nese etiketu absurdní grotesky se surrealistickými prvky a satirickým podtónem. Brněnský divadelní Nenápadný půvab buržoazie se zjevně snaží, aby toho půvabu v pravém slova smyslu nabídl co nejzanedbatelnější minimum.

Prvky pantomimy

Luis Buñuel platil rovněž za nesmiřitelného provokatéra, ale jestliže o něm zakladatel nové francouzské vlny Jean-Luc Godard prohlásil, že Buñuel hraje na film jako Bach na varhany, pak i kdybyste žádný Buñuelův film nikdy neviděli, muselo by být jasné, že režisérovo vidění světa nezapře punc výsostné poetiky a aristokratického nadhledu. Snad i proto onen buñuelovský svár mezi snem a realitou, ambivalence touhy s frustrací i oscilace mezi smyslností a chladem vyznívají tak přesvědčivě.

Mikulášek a Viceníková však Buñuelovu básnivost degradují k vulgaritě. Rozdíl mezi filmovým originálem a brněnskou ani ne jedenapůlhodinovou inscenací je, jako kdybyste z vypulírovaného Hiltonu přešli do putyky nejpodřadnější cenové skupiny.

Určit, v jakém žánru se odvíjí brněnský Nenápadný půvab buržoazie, je nelehké. Dominují prvky pantomimy, tu a tam možná i tanec, mladí herci musejí mít dobrou fyzičku, nesmí být znát, že kaskáda těch nejhrubších vulgárních slov je jim třeba i trochu cizí, různé obnažování je rovněž samozřejmostí.

Inscenace začíná pohřbem a přípravou pohřební hostiny. Pak se vše surrealisticky uvolňuje, rozmazává. Mejdanáři smilní, kálí a svoje výměšky s gustem konzumují. A jestliže někomu nestačí běžný vulgární slovník, má výživnou příležitost poučit se právě ve fortissimových monolozích, i když mluvené slovo se během představení ozývá sporadicky.

Grotesknost situací

Jan Mikulášek platí za jednoho z našich nejnadanějších mladých režisérů. V případě Nenápadného půvabu buržoazie zašel však už hodně daleko, respektive nízko. Přesto není jeho inscenace chudá na nápady.

Je úžasně rozpohybovaná, jeden gag následuje za druhým, grotesknost situací vyvolává v hledišti smích až hlasitý, všeliké hemžení na scéně se odvíjí snad až v prestissimovém tempu. Co ale naplat, když hořká pachuť z řady sekvencí nevyprchává. Ani závany Mozartovy a Chopinovu hudby, které vybral režisér, na tomto divákově pocitu nic nezmění.

Scéna Marka Cpina je velejednoduchá, snad ji divák ani nevnímá: světlé stěny, „ornamentují" strohé dřevěné geometrické obrazce a úhelníky. Návrhy scénografových kostýmů svými nekonvenčními střihy a fazonami utkví v paměti nepoměrně déle.

Osm členů hereckého týmu, kteří se převážně rekrutují z řad hostů, vyvádějí jako diví. Řada jejich výstupů skýtá brilantní etudy, které jsou většinou pohybově vypointovanými majstrštyky. O to více mrzí, že se veškeré úsilí vložené do inscenace zřejmě nezúročí.

Vulgarity kolem nás je určitě víc než dost, bahnit se v ní v tak husté formě, to odpuzuje. Což se může odrazit i v návštěvnosti repríz.

VLADIMÍR ČECH
Autor je divadelní kritik a publicista