Oldřich Mikulášek vzdálený sobě, sobě blíž

O necelé tři týdny později to bude zase pětadvacet let ode dne, kdy tento literát balancující na hranách přemýšlivých a reflexivních veršů zemřel v brněnské Úrazové nemocnici. Paradox tohoto dvojjubilea jako by odkazoval k dvojnosti, s níž Mikulášek vnímal svět – zdůrazňoval rozdíl mezi životem a smrtí, aby se nakonec dobral ke smyslu lidské existence.

Sté výročí básníkova narození si připomíná také brněnské nakladatelství Host, které vydalo v pořadí patnáctou antologii Mikuláškových veršů. Činí tak šest let po vydání výboru Vinohrad, o který se v roce 2004 zasloužil pražský Odeon.

Novou knižní kompilaci sedmapadesáti básní nazvanou Ztracený v poezii (dle výňatku z veršů básně Poezie, kterou výbor obsahuje) připravil literární kritik, historik a především přítel Oldřicha Mikuláška Jiří Opelík. Zastávaje názor, že „antologie patří k přirozenému řádu básnictví“, dělí tuto dvou set šedesátistránkovou knihu do čtyř oddílů, a to dle jednotlivých vývojových etap v autorově tvorbě. Výbor v závěru obohacuje doslovem, po kterém následuje obrazový doprovod a chronologický přehled Mikuláškova života. Výrazným estetizujícím prvkem knihy jsou doprovodné kresby Dalibora Chatrného. Soubor uvádí cyklus Holdy se čtrnácti básněmi ze sbírek Křídlovka, Tráva se raduje a Podle plotu, které tvoří volnou a lyrickou trilogii napsanou za války. Verše se vyznačují snahou postihnout nejen dynamičnost reality, ale také její skrytou polaritu. Jak v této souvislosti upozorňuje Jiří Opelík – i když Mikulášek v době let válečných nezapřel vliv Vladimíra Holana, v mnohém mu zůstal vzdálen. Neinspiroval se mýtem křesťanským ani antickým a byl daleko zdobnější.

Když povel dává kat

Dalších čtrnáct básní zastřešených názvem Závratě je vyňato ze sbírek Pulsy, Svlékání hadů, Ortely a milosti, jenž tvoří přirozený triptych. Pulsy, které v antologii zastupují básně Juliánov, Černá múza, Ranní kravata či U nás na Dornychu, manifestují, v čem tkví Mikuláškovo jádro – v pulsu, v pravidelném a opakujícím se rytmu, který je znakem života.

Za Ortely a milosti, autorovu vrcholnou sbírku, promlouvají básně Rukavička, Slavnost, Drama, Výčitky a neopomenutelný, trapně lysý a rozlícený, Vyvolavač. Ortely a milosti lze u Mikuláška vnímat jako dvě paralelní řady: řada ortelů nad člověkem vyslovuje tíhu života, řada milostí uštědřuje jeho bohatost.

Manifestace, část následující, podává nástin nenaprogramované trilogie sbírek To královské, Šokovaná růže a Agogh, v níž se odráží rány osudu, které Mikuláška zasáhly: v roce 1967 to byl těžký úraz a jeho následné připoutání k berlím, o necelý rok později ruská okupace, kterou básník odmítl, a za to byl samozřejmě potrestán (cenzurou a poté zákazem veškerého publikování). Právě sbírka Agogh, kniha jenž je moderní obdobou žalmu a zaříkávání běsů, vyšla až v roce 1989, po Mikuláškově smrti.

I v nelehkém údobí podmíněným politickou situací a následky úrazu však básník nepřestal psát a texty komponuje do nových knih, a to i přesto, že nemůže publikovat. Postupně Mikulášek sestavil sbírky Žebro Adamovo, Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt, Čejčí pláč, A trubky zlatý prach. Nastává čas pláče, lítosti, výčitek a únavy. Touto etapou mnohdy prosycenou pohřební terminologií čtenáře provází závěrečný a nejobsáhlejší oddíl nové antologie pojmenovaný Nekrology. Tvoří jej třiadvacet básní.

Srázné marnosti

Výbor Ztracený v poezii, byť se snaží čtenáře provést celým Mikuláškovým dílem, opomíjí prvotinu Černý bílý ano ne, stejně jako sbírky Horoucí zpěvy a Divoké kačeny poznamenané estetickými normami první poloviny padesátých let. Zastoupeny nejsou ani knižní eposy či básně úzce se podmiňující (První a Druhé obrázky).

V souvislosti s autorovým knižním debutem Jiří Opelík (právem) upozorňuje na dva prvotní Mikuláškovy počiny – sbírku Černý bílý ano ne vydanou vlastním nákladem roku 1931 v Přerově (poetistická epizoda, k níž se autor později nehlásil) a Marné milování vydané pražským nakladatelstvím F. Borový představující přírodní lyriku, jenž utváří obecnou představu o tom, jak má moderní poezie vypadat.

I když lze v každé antologii vystopovat prvky subjektivity, v nejnovějším výboru Mikuláškovy poezie jsou misky vah v rovnováze. Editorova záliba v tvorbě jeho blízkého přítele nezastiňuje stěžejní stránky Mikuláškova díla, které kniha Ztracený v poezii (objektivně a krůček po krůčku) předestírá. Básně jsou otištěny dle jejich prvního knižního vydání, názvy sbírek, z kterých byly vyňaty, jsou zmíněny v obsahu knihy.

V závěru této stručné reflexe mne napadají slova Oldřicha Mikuláška uvádějící již zmiňovanou sbírku Agogh (vydal Československý spisovatel v Praze), která se mi v této souvislosti zdají být nejpříznačnějšími: „Všichni básníci, i já, se pokoušejí každou knížkou nějak se docelit, zaplnit svůj obraz o světě, do kterého jsme byli vrženi. Vím, že je to marné úsilí a že i nejucelenější dílo zůstává jaksi torzem. Ale krása je snad právě v onom úsilí i v oné srázné marnosti, tak ryze lidské, protože člověk je si jí vědom. Kdy a v čem jsme nakonec beze zbytku celí?“