Díla skladatelů Leoše Janáčka, Albana Berga a Arnolda Schönberga včera slavnostně zakončily druhý ročník janáčkovského festivalu. Ten divákům nabídl světové premiéry oper Šárka a Výlet pana Broučka do Měsíce v původních verzích, perličkou festivalu bylo scénické uvedení Sinfonietty – jedné z nejslavnějších symfonických skladeb hudební literatury.

Opera Sinfonietta klade velké nároky zejména na gradaci, přesnost a barvu. Úvodní fanfáry byly tradičně příliš hlasité, rozhodující katarzní momenty málo vypjaté, strhující pasáže značně pomalé. Spojení této skladby s videoartem se neukázalo jako šťastný nápad. Taneční kreace byly velmi dobré a i zapojení výjevů z brněnských ulic a z přírody mělo svou logiku, ale Sinfonietta je dílo, které nepotřebuje pomocný vizuální komentář; musí fungovat samo o sobě. Na druhou stranu 3. věta ztvárněná jako klasický scénický balet v choreografii Jiřího Kyliána byla dokonalou formálně čistou pohybovou interpretací omračující Janáčkovy hudby.

Pamela Howardová zasadila Výlet pana Broučka do Měsíce (původní verze pozdější operní bilogie) do roku 1920 – jde tedy o třicetiletý posun oproti povídkové předloze. Broučkův výlet pojala jako opilecký sen, vše se točilo v rytmu valčíku. Orchestr Národního divadla Brno pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka si až na malá zaváhání (občas opět příliš plochá interpretace) s náročnou partiturou poradil výtečně. Měli jsme také příležitost slyšet původní janáčkovskou instrumentaci obsahující skleněnou harmoniku. Jaroslav Březina v hlavní roli příliš neoslnil; pěvecky byl jeho výkon naprosto v pořádku, chyběl mu však komický talent nutný k vystižení postavy. Nepojal Broučka jako satirickou postavu v pravém slova smyslu (karikatura měšťáka, snůška špatných vlastností), spíše v intencích typicky českého laskavého humoru.

Janáčkova Šárka a Martinů Ariadna v nastudování Národního divadla moravskoslezského byly během jednoho večera koncepčně spojeny podobným, vlastně obráceným scénografickým pojetím; záměrem byla snaha ukázat dvě možné podoby operního „mýtu o ženě“. Hlavní poznání večera je: Rocc umí udělat inscenaci velmi špatnou, ale také velmi dobrou. Šárka je opera značně neaktuální, archaická, a proto režijně těžko uchopitelná. Rocc se pokusil tento problém vyřešit provokativní koncepcí (scéna v křiklavých barvách, muži v růžových sukních, extrémní stylizace gest, pohybů), ve výsledku se však Šárka stala pro diváka neznalého Starých pověstí českých prakticky nepochopitelnou.

Už tak poměrně statickou operu se schematickými postavami (ještě nejde o Janáčka–psychologa!) pak pohřbila absence výraznější jevištní akce. Velmi dobrý krok pro obě opery bylo horizontální rozdělení scény na dvě poloviny. Po „otočení“ scény vzhůru nohama jako bychom viděli práci úplně jiného režiséra: to, co předtím působilo hledaně a uměle, najednou přirozeně fungovalo. Ariadně v podstatě není co vytknout, byla interpretačně (okouzlující Zuzana Marková) i koncepčně na mimořádné úrovni. Rocc zde naplno vystihl její snový mystický charakter, a to veskrze moderními prostředky.

Mladá režisérka Kristiana Belcredi představila původní verzi Šárky z roku 1887 v komorní, silně stylizované podobě, přestože jde o „velkou“ romantickou operu. Velmi úsporná jevištní akce byla podmíněna autentickou realizací opery, tedy pouze s klavírním doprovodem. Nicméně podobné inscenace, které jsou především historickým svědectvím než aktuálním uměleckým dílem, mají právě na takovémto festivalu rozhodně své místo. Lucie Kašpárková si s nesmírně náročnou hlavní rolí poradila s bravurou a působila patřičně démonicky; představuje do budoucna velkou naději. Juraj Nociar jako Ctirad byl nevýrazný a nepřesvědčivý. Pochvalu zasluhuje sbor Vox Iuvenalis, který celou inscenaci podržel jak dramaturgicky, tak hudebně.

MILOŠ ZAPLETAL

Autor je studentem Hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně