Petr Gratias: Bigbít přinášel svobodu. A toho se totalitní režim bál

Kniha Decibely nad Brnem provází třemi desetiletími v hudebním – totalitou formovaném světě. Setkal jste se při psaní 
s něčím nečekaně zajímavým?

Kniha vznikala necelé čtyři roky. Nejprve jsem na ní dělal sám a pak se připojil Pavel Váně (zpěvák a kytarista, který hrál ve skupinách Progres 2 či Synkopy 61, pozn. red.). Neznámých zajímavostí bylo víc, ale nejvíc mě asi šokovaly události v létě roku 1969. To Pavla zatkli a drželi v bohunické věznici. Když mi popisoval, co tam všechno zažil, měl jsem pocit, že se dívám na akční film ve vězeňských kulisách.

V knize se zmiňujete o státem řízené kampani v sedmdesátých letech, která nesla název Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!

Počátkem sedmdesátých let nastoupil nový rázný a nekompromisní kurz kulturní politiky. Komunističtí kulturtrégři chtěli na svou stranu dostat i obyčejné neinformované lidi, kteří chodili do práce a váleli se u televizních seriálů a fotbalových utkání. Posilovali v nich odpor k vlasaté části mládeže a nápadně ironickou formou s bezduchým humorem pak nenápadně šikanovali ty, kteří se svým oblékáním, chováním a individuálními postoji nechtěli zařazovat do stádnosti poslušných.

Což se jim vesměs dařilo.

Bylo pak jednoduché, aby upracovaný dělník z továrny viděl v dlouhovlasaté mládeži příživníky, lenochy a povaleče. Česká společnost měla, bohužel, hluboce zakořeněnou netoleranci k jakýmkoliv odlišnostem. Stačilo jen v pravý okamžik udeřit na tuhle strunu a dlouhovlasatí byli „nepohodlní" nejenom skalním komunistům, ale i obyčejným pracujícím. Vyjádřit by se to dalo asi takhle: Vypadal divně, měl divné zájmy a názory – tak byl divný a tím pádem podezřelý.

Jaký byl předrevoluční život 
bigbítových a rockových muzikantů? Omezovaný cenzurou? Umělecky bezstarostný?

Zastánci bigbítu byli velmi zranitelní. Měli dlouhé vlasy, dělali hluk, s jejich životním stylem kolidovaly večírky, alkohol, promiskuita… Ti, co chtěli přežít, museli mnohdy dělat kompromisy: politické festivaly, normalizační angažovanost, zastřižené vlasy, konformní oblékání nebo nicneříkající texty slaboduchých písní, aby soudruhy tolik nedráždili.

close zoom_in

A ti, co se nepodvolili?

Věděli, že svou hudbu 
v podstatě nikdy veřejně neprosadí. Stýkat se s nimi a chodit na jejich večírky a tajná vystoupení provázelo riziko konfliktu s Veřejnou či dokonce Státní bezpečností. Totalitní režim se svobodomyslných tendencí, které 
s sebou bigbít přinášel, bál.

Vaše hudební názory formovala hlavně brněnská scéna. Vzpomenete si ještě na své první okouzlení bigbítem?

Způsobil jej pražský Olympic v klasické sestavě. Pak Synkopy 61, George And Beatovens… Pak jsem viděl koncert skupin Special Blue Effect a Progress Organization a dokonale mě to pohltilo. Snažil jsem se získávat i nahrávky ze zahraničí a nebylo to jednoduché, ale postupně jsem objevoval kouzlo hudby The Beatles, Jimi Hendrixe, Jethro Tull či Deep Purple. Od prvního kontaktu se zvukem elektrické kytary a bicími nástroji jsem ucítil neidentifikovatelné mrazení po těle a moje vnitřní já uvedlo do chodu imaginární senzory a drží mě to dodnes.

Sám jste v bigbítové kapele hrál. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to v roce 1968, kdy jsme společně se třemi kamarády založili bigbítovou kapelu Garden Beat. Začátky byly velmi tristní, ale ujal se nás farář Ludvík Gazda z kostela na Starém Brně a pomohl nám. Měli jsme najednou zesilovače a mikrofony, ale reprobedny jsme si vyráběli sami. Bylo v tom obrovské nadšení. Měli jsme patnáct let a svět se nám otevíral. Bohužel jsme ve své naivitě nepočítali s husákovskou normalizací, která začala bigbítu zvolna a pak rychleji zavírat kohouty.

K nejvýraznějším v Brně patřili například již zmínění Progres, skupina Dunaj či Atlantis. Myslíte si, že kdyby působili v Praze, dostalo by se jim větší slávy a uznání?

Myslím, že ano. V Praze byly úplně jiné podmínky než v jiných částech tehdejšího Československa. Sídlil zde Supraphon, Panton, byli zde i vlivní lidé, kteří mohli leccos prosadit. Ostatně Progress Organization „objevil" pro Supraphon v Praze producent Hynek Žalčík. I když už měli za sebou úspěchy na festivalech, přesto na standardní album předtím nedosáhli.

A Hana a Petr Ulrychovi?

Sourozenci Ulrychovi s Atlantisem, který měnil sestavy, do Prahy na jednu sezonu odešli. Působili v divadle Rokoko, ale pak se vrátili do Brna. Ulrychovi jsou brněnské rodinné stříbro a myslím, že je dobře, že zůstali na Moravě. Hana Ulrychová má vynikající hlas a famózní projev. Je mi líto, že nezpívá rhythm and blues a soul. Byla pro to mimořádně vybavená.

K návratu do Brna se nakonec rozhodly i sestry Martha a Tena Elefteriadu.

Dostaly nabídku do divadla Apollo, ale i ony se do Brna vrátily. To skupina Dunaj tvořila už v dobách perestrojky, dokázala prosadit svůj progresivní styl i za hranicemi Brna a nahrávala ve studiu Budíkov u jazzmana Martina Kratochvíla. Měl velké pochopení pro jejich nezařaditelnou a přitom nadčasovou hudbu.

Napsal jste sérii románů s dobrodružnou tématikou amerického Západu, hudbě jste dosud věnoval tři knihy: Černý racek, V erbu Progres a Decibely nad Brnem. Za druhý z těchto titulů zanedlouho převezmete čestné uznání Egona Ervína Kische. Jak jste tuto zprávu přijal?

Okamžitě jsem volal Pavlovi Váněmu, jestli už o tom ví. Byl překvapený stejně jako já. To od něj jsem věděl, že už na jaře kniha získala nominaci na Knihu roku v oblasti hudební kultury. Nemohu mluvit za Pavla, ale sám za sebe mám pocit, že jsme snad dokázali objektivně postihnout nejen existenci skupiny Progres, ale i prostředí, dobové souvislosti a atmosféru časů bývalého režimu. A porotu i čtenáře to oslovilo.

Cítíte něco jako zadostiučinění?

Ano. Ale zároveň je mi líto, že se mnozí kamarádi vydání knihy nedočkali. Zmínil bych hlavně Honzu Sochora, člena Progress Organization, který se na knihu těšil a zajímal se o celý tvůrčí proces, ale zákeřná nemoc ho předběhla. Osobně mě potěšilo i to, že jsem v knihkupectví u Barviče a Novotného viděl knihu V erbu Progres vedle knihy o kytarovém mágovi Jimi Hendrixovi, o kousek dál byla kniha o jazzovém reformátorovi Milesu Davisovi a nad ní kniha o barokním géniovi Johannu Sebastianu Bachovi. Být v takové společnosti, to autora vždycky potěší.