Petr Kvíčala: Myšina oživila jedno z nejhorších míst v Brně

Na přelomu 80. a 90. let byl průkopníkem v objevování a prosazování ornamentu, v současnosti se zaměřuje především na malby v prostoru a na spolupráci s architekty. Petr Kvíčala patří k nejvýznamnějším osobnostem české abstraktní malby a v Brně je s jeho tvorbou spjato hned několik událostí či míst: Divadlo Reduta, Galerie Myšina a dokonce i návštěva papeže Benedikta VI.

Vaše díla se stala součástí nové stálé expozice Od moderny po současnost, kterou nedávno otevřelo Muzeum města Brna na Špilberku. Potěšilo vás to?

Samozřejmě, že ano. Ale ještě víc mě těší to, že zde jsou i práce dvou mých absolventů. Takže mě jen vlastně mrzí, a to je vlastně trochu „brněnské", že jsem se o tom dozvěděl až dva týdny po zahájení výstavy od přátel.

Chystáte pro Brno v nejbližší době něco nového?

Už asi deset let mám připravený jeden větší projekt. Chtěl bych se na něj více zaměřit a ve výhledu několika let jej dokončit. O co se však jedná, zatím neprozradím. Na příští rok mám pak naplánovanou výstavu v nově rekonstruované brněnské Galerii Aspekt, a při té příležitosti také vydání pokračování mé monografie.

Stál jste také u zrodu Galerie Myšina, která vznikla v prostoru podchodu u hlavního nádraží. Jak tento nápad vznikl?

Chtěl jsem tehdy oživit svou několikaměsíční výstavu ve Wannieck Gallery a má kolegyně mi poradila, ať udělám aukci pro dobročinné účely. Začali jsme o tom mluvit a najednou někdo navrhl, zda bych nemohl vymyslet něco s „nějakým blbým prostorem" v Brně, když už mám vztah k architektuře. Pak už to bylo celkem jednoduché, protože jedno z nejhorších míst v Brně je právě podchod pod nádražím.

Změnilo se něco od začátku letošního roku, kdy zde umělec Timo parodoval společnost Home Credit a ta následně hrozila soudním sporem?

Formát galerie se nezměnil. Co se změnilo je to, že Galerie Myšina přešla ze správy Vysokého učení technického přímo pod Fakultu výtvarných umění. Chceme co nejdříve projednat, jak to s galerií bude dál, jaké bude její zaměření a hlavně – kdo výstavy zaplatí.

Vaší tvorbě dlouhodobě vévodí ornament. Čím je pro vás zajímavý?

Ve skladbě ornamentu se objevují zvláštní pravidla. Ornament, to je skrytý rytmus a ne jen pouhá dekorace rozptýlující nudu. Je to abstraktní námět, který může zastupovat obecné principy našeho života. Zajímá mě, co to vlastně znamená, když se něco ozdobí a jak je možné, že ornament provází všechny kultury? Kdyby to bylo něco laciného, módního, bylo by to přece krátkodeché. Tak jsem dělal pokusy a zdobil věci, které se normálně nezdobí, třeba poleno do kamen.

Co jste zjistil?

Že se často zdobí to, co samo o sobě nemá dostatečnou hodnotu. Zdobit ale také znamená uctívat. Kvůli tomu zdobíme vánoční stromeček. V současnosti už v ornamentu hledám spíš jiné věci. Často začnu s jednoduchým ornamentem a do zbylých prostor dělám další konstrukce, takže původní základ je absolutně neviditelný. Ale to skryté, ten jednoduchý ornament, určuje to, co je viditelné. Tak věci získají vnitřní řád. close zoom_in

V Brně jste často spojovaný také s architekturou. Čím se liší vaše realizace v architektonickém prostoru od malby na plátno?

Zatímco obraz si můžeme definovat jako myšlenou plochu, malba v architektuře je pomalovaná zeď. Je v ní cítit omítka, hmota, materiál. Při jejím vytváření jste trochu jako režisér, architekt a sociolog současně. Malba v architektuře musí vytvářet prostředí, a toto prostředí musí být lepší, než když v něm malba není. Jinak nemá smysl.

Podílel jste se také na rekonstrukci historické budovy Divadla Reduta na Zelném trhu. Současně jste v Mozartově sále vytvořil nástěnnou malbu nazvanou 40 dní červené. Kde jste hledal námět?

Tehdy jsem se zabýval monochromy a otázkou vetkávání času, kdy tématem malování je samotné malování. Takže jsem začal dělat to nejjednodušší – vrstvit vlnovky tak dlouho, až se stanou monochromem, neproniknutelnou sítí vlnovek. Slavnost je vždy spojená s plýtváním, s nedestruktivním plýtváním, času, energie, peněz. Proto ona symbolika červené barvy, vždy vnímané jako vzácné a nesmírně drahé. Náplní Mozartova sálu je tedy Slavnostnost a Čas.

Vytvořil jste také stěnu pro papeže Benedikta XVI., který v roce 2009 navštívil Brno. Seděl před ní po celou dobu mše. Jaká pro vás byla tato práce?

Velmi rychlá. Byl jsem zrovna na dovolené na Sicílii, když mi zavolal architekt Marek Štěpán a nabídl mi to. Byla to velmi zajímavá nabídka, a tak jsem se zeptal na termín. Čekal jsem odpověď „za rok, za dva", ale on řekl: Za tři týdny. A já jsem tam tak ležel v dunách písku a přede mnou se převalovalo moře… Přivezl jsem si jednoduchý abstraktní nákres, jehož motivem byly právě vlny a duny. Papež je někdy označován jako kotva katolické církve a i ta tam byla.

A zvolená barevnost stěny?

Ovlivněn pískem jsem chtěl původně použít žlutou a bílou, nakonec jsem však použil okry. Důležité bylo, aby stěna „fungovala" pro blízkého i vzdáleného diváka a pro televizní kamery. Byl zrovna podzim a barva stěny byla stejná, jako pokosené pole za pódiem. To vyšlo hezky.

Ovlivňuje vás v práci vaše pedagogická zkušenost na Fakultě výtvarných umění?

Ze začátku ano, protože mě to víc nutilo formulovat svoje myšlenky. Hledat zdůvodnění, třeba i dodatečně, o kterých bych možná jako malíř spoléhající se na intuici nepřemýšlel. Funguje to jako katalyzátor a snažím se k tomu vést i své studenty.

Jak?

Snažím se je vést k formulování svých názorů a k četbě, protože studenti obdobných uměleckých škol mají tendenci nečíst nic. Řada světových umělců má vystudované dvě školy a jedna z nich je třeba filozofie. Snažím se proto, aby studenti četli a psali alespoň o svých věcech, byť tím žádný obraz nenamalují. Může je to posouvat dál. Ale jsou to většinou jen základní kameny, na nichž člověk staví pyramidu. Horní patra už musí být z něčeho jiného, tam se člověk musí spolehnout na intuici.

HANA ŘEHULKOVÁ
Autorka je publicistka.