„Přitančila k němu divoženka z nedaleké jeskyně Balcarky. Bylo to zrovna o Velikonocích a lesní víly se chystaly péct koláče. ‚Zlomila se nám lopata,‘ povídá dívka a prosí sedláka, aby ji spravil, prý se mu odmění. Starý dobrák neváhal ani chvilku…“Tak začíná jedna z mnoha pověstí, které si lidé vyprávěli o Moravském krasu. A nutno říct, že jedna z těch veselejších. Jeskyně a propasti totiž dřív obyčejné lidi strašily. Jejich zdánlivá bezednost a temnota v našich předcích spolehlivě evokovaly bránu do pekel, sídla ďáblova a všeho zlého. Obzvlášť špatnou pověst měla nejhlubší propast svého druhu ve střední Evropě, Macocha. Pojmenována je podle legendy ze sedmnáctého století, kdy do ní macecha svrhla svého nevlastního syna a potom ve výčitkách svědomí skočila za ním.

Kromě několika pověstí figuruje propast i v beletrii – vypůjčil si ji například spisovatel Eduard Štorch do Lovců mamutů.
Příznačné je, že s tmářskými předsudky, považujícími krasovou oblast za Bohu nemilou, bojovali i představitelé církve, která ty stejné předsudky pomáhala konsolidovat. Uvádí se, že jako první stanul na dně propasti Macocha minorita Lazar Schopper. To bylo v roce 1723. O jedenašedesát let později podnikl na 138 metrů hluboké dno propasti první doloženou vědeckou expedici inženýr Karel Rudzinsky, který poprvé zaznamenal vertikální řez Macochou.

Mezi dalšími významnými návštěvníky dna propasti byli například starohrabě dobrodruh Hugo Salm, moravský lékař a speleolog Jindřich Wankel a konečně jeho vnuk Karel Absolon. Muž, jehož jméno je neoddělitelně spojené s archeologickými i speleologickými výzkumy Moravského krasu (ale také s nálezem Věstonické Venuše), se narodil v roce 1877 v Boskovicích.

Vystudoval v Praze zoologii a ve svých čtyřiceti letech se habilitoval jako soukromý docent fyzického zeměpisu. V roce 1908 nastoupil jako kustod zoologických sbírek Moravského zemského muzea v Brně. Do Macochy sestoupil Absolon již v roce 1901 a potom každý druhý rok až do roku 1909. Jeho nejvýznamnějším objevem v Moravském krasu je objevení Punkevních jeskyní a jejich spojení s propastí Macochou. Mimo slavné pokořitele propasti měla ale Macocha i své anonymní návštěvníky, vždyť až do začátku první světové války se zde udržela funkce vynašeče sebevrahů. Počet těch, kteří se skokem do propasti pokusili vyřešit své problémy, dosáhl za posledních osmdesát let k osmi desítkám.
Moravský kras ale není jen Macocha. Vápencová oblast se rozkládá na čtyřiadevadesáti kilometrech čtverečních a její součástí je více než jedenáct set jeskyní.

Veřejnosti přístupné jsou z nich čtyři – Punkevní, Kateřinská, Balcarka a Sloupsko-šošůvské jeskyně. V současnosti se ale rekonstruuje Balcarka, a proto je od začátku loňského října až do konce března 2009 zavřená. Území Moravského krasu bylo vyhlášeno Chráněnou krajinnou oblastí už v roce 1956. Jde o největší krasovou oblast v České republice a její součástí je nejdelší jeskynní systém – Amatérská jeskyně, jejíž chodby v součtu měří pětatřicet kilometrů.

Velkou roli tu hrají krápníky – přirozená a dlouho vznikající výzdoba vápencových dómů. Vznikají podobně jako rampouchy, jen místo sněhu a vody „taje“ a zpětně kondenzuje rozpuštěný vápenec. Každý ví, že se krápníky dělí na stalaktity, stalagmity a stalagnáty, ale málokdo přiřadí k tomu kterému termínu správný tvar. Stalaktit roste shora dolů jako rampouch. Stalagmit mu jde naproti od podlahy a stalagnát je spojení obou. O návštěvu některé z jeskyní Moravského krasu je tradičně velký zájem. Tak velký, že Správa jeskyní České republiky všem návštěvníkům důrazně doporučuje zajistit si rezervaci předem. Navštěvují je jak domácí, tak zahraniční turisté doslova z celého světa. Proč je obliba podzemních, uměle osvětlených prostor tak lákavá?

Proměna vnímání jeskyně jako prostoru je v dějinách lidského rodu markantní. Nejdříve sloužila lidským předkům za obydlí a útočiště před rozmary počasí, útoky predátorů anebo konkurenčních tlup. Její neopakovatelná atmosféra ji později předurčila také jako místo pro rituály.
O životě lidských předků v jeskyních svědčí četné archeologické nálezy, jména Lascaux nebo Altamira jsou v obecném povědomí o jeskynním umění, přestože málokdo by obě místa dokázal přesně lokalizovat. I když později, už v době historické, měli lidé vlastní domy, stále byla blízkost sluje se šikovně zamaskovaným vchodem velkou výhodou. Mohla sloužit jako skladiště potravin, nouzový úkryt před nepřítelem nebo alespoň jako místo úschovy nejrůznějších předmětů, ať už před cizím vojskem, lupičskou bandou či výběrčím daní.

Vztah člověka k jeskyni vždy byl a dodnes je ambivalentní

Na jedné straně poskytuje úkryt, na straně druhé se může stát vězením, pokud si nepřítel nebo přírodní činitelé vezmou do hlavy, že z ní schovaného nepustí. Navíc tma, která v každé jeskyni panuje, je archetypálním zdrojem nebezpečí, zvláště od toho stadia vývoje lidstva, kdy atrofovaly čich a sluch na úkor zraku.

Na začátku novověku se někteří lidé snažili zakořeněné předsudky vyvrátit a s touhou prozkoumat a poznat dosud nepoznané zemské nitro vyrazili do útrob krasových systémů. V Moravském krasu k prvním patřil v polovině sedmnáctého století kanovník Martin Alexander Vigsius, po něm přišel již zmiňovaný minorita Schopper, brzy následován dalšími.

Objevování podzemí s sebou dodnes nese značná rizika, mnoho speleopionýrů se z průzkumů nevrátilo. Přesto se další a další vydávají v jejich stopách, vyzbrojeni stále modernější technikou, o které se Absolonovi, ale ani těm, co jsou dnes v jeskyňářském důchodu, nesnilo. Když je jeskynní systém náležitě prozkoumán a shledán atraktivním, je uměle osvětlen a následně zpřístupněn. Protože dnešní lidé mají velkou touhu vidět něco, z čeho měli jejich předkové respekt. Ale pouze v tom případě, že míra rizika bude nulová nebo zanedbatelná. Mají potom pocit, že dosažená úroveň civilizace z jeskyní odpárala cejch nebezpečí. Speleologové ale vědí, že tomu tak není a že záleží na schopnostech a zkušenostech konkrétního jeskyňáře. Je to podobné jako třeba s horolezci.

Brno a vlastně celý Jihomoravský kraj má v Moravském krasu cennou perlu. Přitahuje turisty jako magnet střelku kompasu. Pokud se ti zahraniční dostanou z Prahy do Brna, je na sto procent jisté, že v harmonogramu návštěvy Moravy bude figurovat nějaký ten podzemní prostor.
Někteří ale přece jenom dávají před jeskyní přednost vinnému sklípku.

Na závěr, aby pověstí neznalý čtenář nebyl ochuzen o pointu, je tu zbytek pověsti o víle z (rekonstruované) jeskyně Balcarky a dobrotivém sedlákovi: „Navečer se u sedlákova domu objevila s velkým koláčem. Chutnal báječně a muž se do něj s chutí zakousl. Když zbýval poslední drobek, řekla mu divoženka tajemně: ‚Nechej vždycky kousek koláče nedojedený a uvidíš ráno.‘ Ráno sedlák skutečně viděl zázrak – přes noc koláč narostl do původní velikosti. Tak měl muž o snídani na každý den vystaráno. Až do dne, kdy přišel celý upocený z pole, lokl pořádný doušek vody a snědl koláč do posledního kousku. Příštího dne našel ve spíži namísto pečiva páchnoucí kravinec.“

Autor je publicista

Karel Hašek