Teplota dosahuje třiceti stuňů Celsia, nádvoří hradu Špilberk se zaplňuje nedočkavými diváky. Marně se lidé v hledišti pod širým nebem snaží zvířit horký vzduch programem, který avizuje uvedení klauniády Prase aneb Václav Havel´s Hunt for a Pig. Divadelní provedení Havlova textu, který málem zůstal v zapomnění, za pár minut oficiálně zahájí první ročník festivalu Divadelní svět Brno.
„Podívej, už jde pan prezident,“ špitne dlouhovlasý muž své ženě do ucha a ukazuje rukou na přicházejícího Václava Havla. Jakoby si teprve teď uvědomil, že třiasedmdesátiletý dramatik do Brna opravdu přijel. Václav Havel se tu rozpačitě, tu srdečně usměje, a hned po příchodu na nádvoří zasedne do hlediště.
Prase nám zmoklo!
Na jednoaktovku Prase pomýšlel režisér a umělecký šéf Divadla Husa na provázku Vladimír Morávek již dlouho a nutno říct, že od prvních zkoušek inscenace doznala velkých změn – komorní hříčka se proměnila v cirkusovou férii s několika desítkami účinkujícími snažících se přenést diváka do světa nepojmenovatelnosti, jímž prostupují maloměšťácké manýry českého národa. Úryvky ze Smetanovy Prodané nevěsty (Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá…) představení posouvají vpřed, aby jej po hodině uzavřely. Lidem se hra líbí, v herci Milanu Holendovi poznávají povahové rysy nejznámějšího českého(slovenského) disidenta.
„Mám intenzivní pocit, že dobrá věc se podařila,“ řekne po skončení inscenace Václav Havel publiku, čímž odkazuje nejen k uvedení Prasete, ale hlavně ke vzniku přehlídky Divadelní svět Brno. Z úvahy nad tím, zda lze teprve druhý festivalový den pronést tak pochvalný soud, však několik přítomných skeptiků vytrhává hřmění a obrovské krůpěje deště. Nádvoří Špilberku se v několika minutách mění ve zpustošené prostranství, technici se z blízkosti lidí snaží odstranit vše, co by je mohlo pod náporem větru zranit. Přesto většinu rekvizit omýlá silný déšť, když v tom někdo vykřikne: „Zmoklo nám prase!“ Několik mužů se z jeviště neúspěšně snaží odtlačit repliku vepře, jehož maso ještě před chvílí mnohým hořklo na jazyku.
Pět tet ve skladišti
Následný koncert Marty Kubišové na hradním nádvoří se tak neplánovaně proměňuje v improvizované vystoupení v podzemí Špilberku. Správnou tóninu písně Modlitba pro Martu si Kubišová určuje s pomocí mobilního telefonu. (Z oblohy mrak zvolna odplouvá…). Její dvě skladby a píseň v podání Andrey Buršové do kasemat vnášejí výjimečnou atmosféru, kterou umocňuje přítomnost Václava Havla procházejícího se dlouhou chodbou vinoucí se pod klenutým stropem.
Nedělní den festivalu publiku nabídl další Havlova díla: Vernisáž a Pět tet. Tyto dvě aktovky režisér Morávek divákům předkládá v podobě scénických čtení, dějištěm představení se stalo zaprášené skladiště kulis pod Husou na provázku. Mezi kufry z Dostojevského tetralogie a zaprášenými lustry tak opět v přítomnosti Václava Havla ožívá Vernisáž z roku 1975, na níž volně navazuje nejnovější Havlova aktovka Pět tet.
V roli maloměšťačky Věry se měla představit Dagmar Havlová. Ta však do Brna kvůli zdravotním potížím nedorazila, proto ji zastupuje Pavla Tomicová. Další role ztvárňují Petr Oslzlý, Milan Holenda, Vojta Dvořák a Jakub Tvrdík. „Je to velmi odvážná a bolestná diagnóza současné české společnosti,“ říká o inscenaci Morávek a vše je náhle o třicet let starší, marnější a křehčí, písně Karla Gotta se stále dokola mísí s otázkou, zda se může žába utopit a bílí trpaslíci se proměňují v dálkové ovladače či sklenice vody a litevského piva. „Někdy mi připadá, že to všechno bylo zbytečné,“ zazní napěchovaným skladištěm Provázku, stejně jako slova „Rád jsem vás zas viděl, ale už opravdu, opravdu musím jít.“
Václav Havel se při děkovačce přidává k hercům a jakoby při uklánění ani nevěřil, že diváci tleskají především jemu.
