Roman Válek se delší dobu pohybuje v periferních kulturních centrech jako např. ve Znojmě, Rajnochovicích či Kelči, kde během několika let až desetiletí okolo sebe shromáždil a do značné míry také vychoval početnou skupinu interpretů staré hudby. Dnes disponuje orchestrem na mezinárodní úrovni, mezi jehož členy najdeme např. Petera Zajíčka (Musica Aeterna, Slovensko), Marka Štryncla (Musica Florea) a řadu dalších hráčů z Čech, Slovenska a Maďarska. Za zády mu stojí vynikající smíšený sbor pod vedením Terezy Válkové a sólisté, kteří se trvale zabývají interpretací staré hudby.
Hned zahajovací koncert naznačil, co mohou posluchači očekávat. Málokterý soubor v Čechách si troufne zahájit sezónu programem složeným čistě z vrcholných skladeb francouzského baroka, které jsou velmi obtížné z hlediska autentické interpretace a znalosti pramenů. Sled Le Divertissement Royal, Exaudiat Te Dominum a Te Deum J. B. Lullyho měl jednoznačně vzestupnou tendenci. Vyzdvihnout bych chtěl především Te Deum, ve kterém se komplikovaně prolínají dva sbory – malý a velký, skupina pěti sólistů (včetně kontratenoru) a orchestr. Provedení mělo (až na pár výjimek) vynikající tah, orchestr a sbor působili dojmem jednoho společně dýchajícího a živě reagujícího celku. Sólisté byli skutečnou ozdobou večera: výborná Michaela Šrůmová spolupracuje s R. Válkem už dlouhou dobu, Markétu Cukrovou známe jako sólistku nejlepších českých (např. Collegia 1704 či Musiky Florey), ale i zahraničních barokních souborů, Jean-Francois Lombard je kontratenorem světového formátu (zmiňme alespoň DVD Cadmus et Hermione z produkce Le Poeme Harmonique). Jaroslava Březinu snad ani není třeba představovat a mladý barytonista Tomáš Král se zvolna, ale jistě etabluje jako velký talent spolupracující s předními českými soubory staré hudby u nás i v cizině. Sólistky se barvou hlasu znamenitě doplňovaly, zatímco u pánské části sólistů bych ocenil zejména závěrečný tercet v Te Deum, kde se ukázalo, do jaké míry jsou schopni pracovat s výrazem a barvou hlasu.
Celkově tedy můžeme koncert zhodnotit jako mimořádnou událost, a to nejen v regionálních, ale i národních poměrech. Pokud nastavená úroveň pořadatelům vydrží i v dalších koncertech, můžeme se těšit na novou éru staré hudby v Brně.
MARTIN FLAŠAR
autor je muzikolog
close
zoom_in
Samotná hudba někdy nestačí
Ve čtvrtek 13. září zazněl v Besedním domě koncertní program z díla Jeana B. Lullyho s názvem „Král Slunce" v podání Czech Ensemble Baroque, předního českého tělesa zaměřeného na tzv. autentickou interpretaci staré hudby. Název programu odkazuje na skutečnost, že Lully byl nejvýznamnějším francouzským skladatelem éry Ludvíka XIV.
Z „historicky poučené", „autentické" nebo též „stylové" interpretace se v českých zemích po letech hladu po staré hudbě stal jakýsi fetiš a zaklínadlo, přičemž se často zapomíná, že tento interpretační způsob je toliko jedním z možných, a nikoliv způsobem privilegovaným. Cílem ansámblů zaměřených na starou hudbu by mělo být především učinit tuto hudbu přístupnou pro moderního posluchače. Jednou z nutných podmínek takovéto interpretace v širším slova smyslu (tedy nejen ve smyslu „zahrání" hudby) pak je výklad významu/obsahu. Začlenění muzikologa, jakožto korektora adekvátního „předčítání", do komunikačního řetězce dílo (text) – interpret (předčítač) – posluchač (čtenář) se pak jeví jako nezbytná. Nemůžeme předpokládat, že posluchač dílo správně pochopí bez takovéhoto výkladu. Interpreti pak sami sebe umenšují na úroveň pouhých „hráčů not", barokní hudba takto očesaná o své obsahové kvality se ve své čistě „formální" podobně jeví dnešnímu posluchači nutně jako primitivnější než např. repertoár romantický.
Jako výrazný nedostatek tohoto koncertu, který však bohužel není výjimkou, vidím skutečnost, že jeho návštěvníci neměli k dispozici tištěné průvodní slovo v pravém slova smyslu. Brožura, která měla tuto funkci suplovat, pouze velmi dopodrobna představuje jednotlivé členy souboru a vypráví známé historky o tom, jak si nebohý Lully propíchl v zápalu dirigování nohu. Dobré průvodní slovo je přitom u koncertu barokní hudby, která byla „obsahová" v takové míře jako snad žádná jiná, naprosto nezbytné. Mělo by obsahovat výklad daného díla ve smyslu kulturně-historickém (symbolickém), poučení o hudebně-rétorických figurách, u vokálně-instrumentálních děl výklad textu apod.
Zapomíná se na to, že skladby pocházející z barokní doby (byť třeba hrané na barokní nástroje) samy o sobě ještě zdaleka nejsou barokními skladbami. Zejména pokud je poslouchá člověk jednadvacátého století. Jako pro řadového posluchače pro mě není až tak důležité, zda byla některá ozdoba provedena adekvátně (tedy technicky precizně a zhruba „tak jako v 17. století"), naopak je pro mě velmi důležité, co tato skladba a jednotlivé její prvky znamenají. Pokud mi to někdo povolaný nevysvětlí, můj zážitek z díla se tak – když to trochu přeženu – redukuje na konstatování: viděl jsem pěknou paní pěkně zpívat…
Nyní k samotnému koncertu. Czech Ensemble Baroque se stylové autenticity nedrží nijak otrocky a to je dobře. Autenticita se zde týká zejména agogiky, herní techniky, do jisté míry i samotných historických nástrojů. Orchestr se také vyhýbá současné manýře neadekvátně rychlých temp. Naopak v dynamice se nijak nežinýruje, což je pochopitelné a správné, protože žijeme v hlučné době, a aby dnes skladba působila monumentálně, musí být zahrána hlasitě.
Na úvod zazněla „taneční suita z baletních komedií" Le Divertissement Royal. Tedy baletní hudba bez tance. To je však umělecký omyl: máme co dočinění se suitou vytvořenou z tanečních skladeb z doby, kdy se balet teprve vymaňoval ze sféry tance jako takového a baletní hudba stále do značné míry plnila „užitkovou" funkci. Tato skladba takto provedená (byť technicky znamenitě) tedy po chvíli působila monotónně, ke konci až otravně.
O to víc mě potěšila skladba následující, „velké moteto" zhudebňující žalm č. 19 Exaudiat te Dominus, monumentální ve své vznešenosti, navíc výborně interpretovaná, zejména co se týče sborových fugat. Tato skladba původně plnila funkci liturgickou, byla určena ke mši. Hudebně sestává, podobně jako dobová kantáta, oratorium nebo opera z árií, recitativů, instrumentálních meziher, ansámblů a sborů.
Po přestávce následovalo známé slavnostní Te Deum, opět ve velmi solidní interpretaci. Orchestr pod taktovkou Romana Válka výborně vystavěl velké celky, v detailech už tak přesvědčivý nebyl. Smyčce hrály patřičně „od podlahy", což souzní s celkovým „autentickým" interpretačním východiskem. Nakolik provedení ozdob odpovídá dobové praxi nechávám jako otázku. Dynamika nebyla úplně „terasovitá", rytmus byl v přijatelné míře strojový. Výkon sólistů (Michaela Šrůmová, Markéta Cukrová, Jean-François Lombard, Jaroslav Březina, Tomáš Král) byl rovněž přesvědčivý, niterně prožitý. Obě skladby zazněly ve francouzské výslovnosti latiny. Druhá polovina koncertu byla zážitkem.
Zbytek abonentního cyklu, jehož byl tento koncert první částí, je sérií vydatných pokrmů spíše než vybraných lahůdek. Stará hudba je zde představována několika kánonickými díly (Bachova Mše h moll, Haendlův Juda Makabejský, Mozartovo Requiem ad.). Nemělo by však být smyslem podobného cyklu spíše narušovat naše stereotypní představy o staré hudbě jakožto skupině „výjimečných" děl „velkých" skladatelů? Mozartův klarinetový koncert i Requiem jsou krásné skladby, ale slyšené již mnohokrát; to platí i o Bachových kantátách a Mozartových symfoniích č. 40 a 41. Ostatně nechápu proč se z Mozartovy symfonické tvorby hrávají pouze poslední čtyři díla. Rybovu Českou mši Vánoční po „stopadesátésedmé" si zřejmě nechám ujít… Nejzajímavější z celého cyklu zřejmě bude koncert konaný 16. 5., sestávající z děl W. Byrda a H. Purcella; za pozornost stojí i Haendlovo oratorium Juda Makabejský (22. 11.).
MILOŠ ZAPLETAL
autor je muzikolog
close
zoom_in
