„Byl to takový ztřeštěný kluk a já tenkrát také neměl moc rozumu. Bylo mi osmnáct a svět se mi otevíral. Dnes bych do takového filmu jako byl Amadeus prostě nešel,“ vzpomíná Jan Špilar. Bránila by mu nervozita a smysl pro zodpovědnost. K Amadeovi se na začátku osmdesátých let dostal úplnou náhodou. Pracoval jako maskér v Národním divadle a kývl na nabídku Barrandova. Nemohl tušit, že film Miloše Formana získá osm Oskarů, včetně toho za nejlepší masky.
„Až v průběhu natáčení mi došlo, co se kolem mě děje. Byl jsem u většiny scén. Hodně na mě zapůsobila ta, kdy se herec Fahrid Murray Abraham, ztvárňující Salieriho, zhroutil při jednom z obrazů Amadeovy geniality. Snad hodinu plakal. Scéna ho velmi psychicky vyčerpala,“ vypráví třiačtyřicetiletý Špilar, dnes majitel kadeřnického salonu v Brně.
Až do natáčení Amadea si maskér neuměl představit, co obnáší profesionální film. Paruky k filmu vozili producenti z Londýna, všechny práce si musel mladý maskér fotografovat. „Na co dodnes vzpomínám, byla důvěra, kterou mi šéf maskérů Paul LeBlanc tehdy dal. S Tomem Hulcem jsem se už nesešel. A malinko mě mrzí, že jsem tehdy odmítl práci v Hollywoodu. Musel jsem. Bratr emigroval a komunisti by mě přes hranice nepustili.“
