Moravské zemské muzeum zahájilo v úterý výstavu Zdeňka Přikryla a Miloslava Stibora. Výběr prací obou umělců mohou návštěvníci zhlédnout v Mramorovém sále Biskupského dvora každý den kromě pondělí, od devíti hodin ráno do pěti hodin večer. Výstava potrvá do devatenáctého ledna.

Společná expozice obou olomouckých umělců – sochaře a medailéra Zdeňka Přikryla a fotografa Miloslava Stibora, nositelů ceny svého rodného města za výtvarné umění, vznikla spontánně jako vystoupení celoživotních přátel. Kdysi dávno spolužáků, později kolegů a úspěšných výtvarných pedagogů a organizátorů výtvarné života.
Oba jsou vášnivými cestovateli a propagátory světového výtvarného umění. Jak toho klasického, počínaje antikou, tak toho současného, bouřlivého a proměnlivého, do něhož se oba aktivně a iniciativně zapojili.

Zdeněk Přikryl se už jako student, vynikající kreslíř, rozhodl pro sochařství a prosadil se svými expresivními komorními kompozicemi, vystavovanými především na světových výstavách figurálního sochařství v Paříži v šedesátých letech. Peripetie jeho života jej po roce 1968 přivedly k tvorbě litých medailí.
„Na medailích jsem mohl realizovat to, co jsem nemohl dělat jako sochař,“ řekl Zdeněk Přikryl. Protože mu z politických důvodů nebyl umožněn další profesní růst, nacházel v tvorbě medailonů jistou tvůrčí kompenzaci. „Uvítal jsem možnost vlastního projevu alespoň na medailonech, považoval jsem to za jistou záchranu,“ dodal Přikryl. Medaile se pro něho staly sobitou syntézou plastiky, kresby i poezie.

Celým Přikrylovým dílem, ať už v kresbách, medailích nebo sochách, prostupují melancholické tóny a motiv boje člověka proti zlu a bezpráví, často zosobněný v postavě Dona Quijota.

Miloslav Stibor je žijícím klasikem české fotografie. Nesporným vrcholem jeho tvorby je cyklus Patnáct fotografií pro Henryho Millera z šedesátých let. Výrazně se tehdy odlišovaly od převládající neerotické linie českého aktu. Lyricky obdivný pohled na ženské tělo, které zčásti redukoval na geometrické tvary, Stiborovi umožnoval začleňování fotografického zobrazení těla v různých formálních experimentech.

Umělcovy fotky už neukazovaly tvary ideální ženy, ale skutečnou ženu z masa a kostí. Později se věnoval hlavně lyricky pojatým aktům , inspirovaným antikou. Do svých letošních jubilejních osmdesáti let vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Výstava je důkazem toho, že i autorská odlišnost obou umělců není překážkou přátelské koexistence a tvůrčí spolupráce.