Životem nazpět a dopředu. Hlavně dopředu

Reflektory slouží jako světlomety, jevištní žebříky se mění v mosty berlínských domů. A teskné songy Vlasty Fialové diváky vybízejí k zamyšlení nad tím, jak jejich životy ovlivnila druhá světová válka. Drama Ludvíka Kundery Totální kuropění bylo v mnoha ohledech novátorské. Jevištní estetika starých forem byla rozbita a vznikla inscenace, která předestřela otázku nekonvenčního pojetí moderního divadla.

Totální kuropění mělo premiéru 24. června 1961. Drama Kundera napsal v úzké součinnosti s tvůrčím týmem Mahenovy činohry Milošem Hynštem, Bořivojem Srbou a Evženem Sokolovským, který text režijně nastudoval.

„Když jsme si text četli poprvé, vůbec nás to neoslovilo. Říkali jsme si, že v příběhu vlastně o nic důležitého nejde. Bylo to „jen“ o válce. Pak jsme ale začali zkoušet s orchestrem Gustava Broma a vše se začalo prolínat jedno s druhým, až se to propojilo v jeden harmonický celek – včetně toho vnitřního v nás,“ vzpomíná dvaaosmdesátiletá herečka Helena Kružíková. V inscenaci ztvárnila roli Marie. „Bylo to pro divadlo něco zcela nového a přitom to vonělo Brnem. A ti, kteří byli v nitru poetové, hře určitě rozuměli lépe,“ dodává Kružíková.

K námětu hry Kunderu inspirovala vlastní zkušenost z nucených prací (totální nasazení) ve Špandavě u Berlína. Své „já“ promítl do postavy Jiřího, čímž příběh prokládá filozofujícími zamyšleními: „Ačkoliv smrt sáhla rovnou mezi ně, dosud to zcela nechápou. Znají to slovo, vytahovali ze sutin mrtvé ženy a děti, ale pozvolna teprve poznávají ten pocit prázdna, který se nezaplní a který narůstá každou další smrtí.“ Další charaktery postav Kundera vykreslil dle těch, s nimiž se na nucených pracích setkal. Pro vytvoření postavy Zdeňka (hrál Josef Karlík) mu byl předobrazem brněnský výtvarník Milan Zezula, inspirací pro Rudolfa (hrál Bohuš Smutný) zase mladý herec ze školy E. F. Buriana Gustav Heverle.

„My studenti jsme měli droboučké role na pokraji stafáží, ale bylo to tenkrát první setkání s praxí skutečného profesionálního divadla a hlavně příležitost pozorovat při práci herce, jako byli Karlík, Jurda, Dadák, Krátký, Kružíková či Vlasta Fialová v nezapomenutelné roli Šansoniérky,“ říká František Derfler, nynější umělecký šéf brněnského Divadlo U stolu.

Další z menších rolí – postava Dána – připadla Alfrédu Strejčkovi, tehdy taktéž studentovi Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. „S ohledem na spolužáky patřila má role k těm větším, protože jsem zpíval Píseň o veliké svini. Bylo to pro mne osudové setkání s jazzem, ke kterému jsem od té doby přilnul,“ říká herec a recitátor.

close zoom_in
Program k inscenaci Totální kuropění. Foto: Archiv NDB

Osobitý ráz inscenaci dodávala také hudba významného brněnského skladatele Jana Nováka. Melodické skladby v podání členů Orchestru Gustava Broma vydala na samostatná čísla. „Jan Novák nás překvapil dokonalými kompozicemi orchestrálního muzikálu v novákovském střihu. Gustav Brom se pečlivě naučil obtížné partitury a jeho dramatická gesta, viditelná z publika, dobře doplňovala dění na scéně,“ přibližuje hudební složku trumpetista Jaromír Hnilička.

Ladislav Županič, kterého režisér Sokolovský obsadil do role Holanďana, dokonce Totální kuropění považuje za předzvěst českých původních muzikálů. „Volný verš se prolínal s jazzovou hudbou, příběh s naléhavým poselstvím souzněl s výtvarným pojetím. A přitom to bylo politické divadlo jako řemen,“ vzpomíná na brněnské nastudování Županič.

Téma nedobrovolných prací bylo po roce 1945 umělcům zapovězené, přesto patřil Ludvík Kundera k hrstce těch, kteří si cenu lidské svobody uvědomovali. Jeho „divadlo o mnoha obrazech, s mnoha osobami a jedním jazzorchestrem“ překročilo pevně ustálené žánrové i estetické normy šedesátých let 20. století.