Brněnské představení režírovala Aminata Keite, jedná se o první představení v její režii. „Největší výzvou je dostát Horvátově obrazotvornosti. Je jedinečný v tom, jak dokáže rozkrývat témata v kontrastech – protichůdných obrazech a hlubokých i povrchních vrstvách, což je často matoucí. Možná právě proto, že jde o prvotinu, má v závěru hry potřebu některé myšlenky vysvětlovat a dovysvětlovávat. Tyto pasáže jsme radikálně proškrtali," komentovala.
I přesto, že má hra skoro sto let, představuje poměrně moderní příběh. „Sledujeme rej jedinečných, a přece tak zaměnitelných, totiž někoho neustále připomínajících, figur v činžovním domě, metafoře světa, jemuž z prvního patra šéfuje chromý majitel a lichvář Lehmann a který lze opustit jen jediným východem. Dějové linky se zdvojují a prostorem hry zní znepokojivý refrén: Kdo za to může? Nikdo!" nastínil děj dramaturg představení Milan Šotek.
Na nepřítomnost Nikoho si všichni stále stěžují. „Záhadný Nikdo z názvu hry je milosrdný Bůh. Horváthovy charakteristické postavy tu jsou shromážděny už téměř všechny: vesměs drobní lidé, kteří trpí hospodářskou krizí a nemohou si dovolit morálku. Dialogy jsou hrubé, drsné, cynické a obscénní, jindy přecitlivělé a nasáklé sentimentalitou," popsal Radovan Charvát, který hru přeložil.
Ztracená a nalezená
Rukopis hry byl považovaný za ztracený od roku 1924, kdy jej Ödön von Harvát napsal. Objeven byl náhodou ve Vídni v roce 2015. „Stopa vedla do německého Pforzheimu. Nenápadný antikvariát Petera Kiefera nabídl v roce 2006 95 stran strojopisu zabalených ještě v původní obálce v aukci a dílo koupila soukromá osoba za směšných 250 €. Kdo onu obálku do aukce přinesl, nebylo z diskrétních důvodů zveřejněno. Až na tohoto zájemce si zřejmě nikdo nevšiml, že jde o neznámou hru Ödöna von Horvátha. Nikdo neznal její obsah, nikdo ani nevěděl, že existuje, a dodnes zůstává neobjasněné, jak se stalo, že celá zachovaná hra slavného dramatika upadla na tak dlouhou dobu v zapomnění," dodal Charvát.
