Lítaly kolem něj rakety. Uniformu vyměnil za šéfování centru péče o důchodce

Letos je to deset let, co uspěl ve výběrovém řízení do tehdy nově vznikajícího G-centra v Mikulově, které pečuje o lidi důchodového věku. „Říká se, že v nejlepším má člověk přestat. Tak jsem to i bral,“ začíná vyprávět svůj neobyčejný příběh Rous.

Jak jinak než s úsměvem na rtech. „Jsem pozitivní člověk, od přírody pohodář. Rád šířím dobrou náladu i kolem sebe,“ říká.

Jeho cesta k armádě se začala rýsovat už po základní škole. „Šel jsem na Vojenské gymnázium do Moravské Třebové a poté na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska do Vyškova. Zajímala mě vojenská technika, do morku kostí jsem chtěl být vojákem, a to se mi podařilo,“ vzpomíná Rous.

Neočkované děti zřejmě nebudou moci ani do školky

Začínal jako velitel čety v Mikulově, později převzal rotu se sty až sto dvaceti vojáky. „Protože jsem chtěl postupovat v kariéře, bylo nutné se dále vzdělávat a absolvovat zahraniční misi. Proto jsem v roce 1995 začal studovat angličtinu a o čtyři roky později se vydal na první misi do Bosny a Hercegoviny, kde jsem strávil deset měsíců,“ popisuje současný ředitel G - centra s tím, že po návratu absolvoval vyšší důstojnický kurz a vrátil se zpátky do Mikulova.

V roce 2004 jej převeleli do Olomouce. „Myslel jsem, že už tam zůstanu až do konce vojenské kariéry. Ale tehdejší náčelník generálního štábu armády rozhodl, že půjdu sloužit do Tábora, kde jsem se stal velitelem 42. Svatováclavského mechanizovaného praporu spadajícího do 4. brigády rychlého nasazení. Tam jsem byl do poloviny roku 2009, kdy jsem odešel do zálohy,“ vypráví novodobý válečný veterán.

Omítají a obkládají, čeká je topení. Práce v Pavučině mají skončit do půl roku

Jako velitele kontingentu 4. brigády rychlého nasazení jej vedení armády poslalo v roce 2007 na misi do Iráku, kde sloužil rovné čtyři měsíce. „Nedá se to srovnat s misí v Bosně, bylo to mnohem náročnější a nebezpečnější. Naše základna se nacházela u města Basra. Vzpomínám si na neskutečné horko, vlhko, písečné bouře. Klimatické podmínky byly pro Středoevropana velice těžké. Zažili jsme zde dokonce i pětašedesát stupňů nad nulou,“ říká Rous.

Byl čtyři tisíce kilometrů od domova, kolem létaly rakety. „Nezapomenu na první kontakt s Irákem. Přiletěli jsme na týdenní stáž ke kontingentu, který jsme měli vystřídat. Na letišti jsme čekali, až se vyřídí veškeré potřebné formality a povolení. Rozezněly se sirény, proletěla raketa. Padl jsem a přitiskl se k matičce zemi,“ popisuje nynější rakvický místostarosta.

Dopravu na průtahu Břeclaví monitoruje nová kamera. Přibyla v Poštorné u kostela

Na roky strávené s Rousem v armádě rád vzpomíná i jeho kolega Pavel Bělský. „Byl to skvělý velitel, se kterým se mi velice dobře spolupracovalo. Zažili jsme spolu řadu věcí, na které rád vzpomínám, třeba na sportovní dny,“ prozrazuje Bělský.

Z armády odešel Rous z osobních důvodů. „V roce 2009 jsem se měl začít připravovat na další misi, tentokrát do Afghánistánu. Manželka však byla proti. Hodně jsme o tom doma diskutovali, protože jsem ji však svými argumenty nepřesvědčil, rozhodl jsem se pověsit uniformu na hřebík. Shledal jsem, že pokud se svými vojáky nemůžu plnit to, kvůli čemu jsem do armády šel, bude lepší, když požádám o ukončení služebního poměru. Rodina je pro mě vším,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Rous.

Medvědi i výhra kůzlete. Lidé si užili masopust

A nelituje. „Jsem rád v kontaktu s lidmi. Práce s nimi je všude stejná. Ať už jde o armádu, o funkci ředitele v G - centru, nebo teď o pozici rakvického místostarosty. V G - centru tehdy hledali vedoucího pracovníka, ne specialistu na sociální služby. Zkrátka člověka, který bude stát v čele organizace a řídit její jednotlivé úseky. Tedy vlastně totéž, co jsem vykonával v armádě,“ usmívá se muž, který v armádě dosáhl hodnosti podplukovníka.

Jako o skvělé hovoří o spolupráci s Rousem také mikulovský starosta Rostislav Koštial. „Jeho vojenská disciplína se projevuje i v práci. Je svědomitý, důsledný a skvělý analytik,“ nešetří chválou Koštial.

Zpátky na Břeclavsko a konkrétně do Rakvic bývalého vojáka Rouse nezavedla náhoda. „Babička mojí ženy bydlela v Rakvicích. Rád jsem s ní sedával, povídal si, a zároveň se i dozvídal více o obci. Pomohla mi dát dohromady řadu souvislostí, díky nimž jsem mohl snáze proniknout i do mojí stávající funkce,“ dodává Rous.

Student žil v korejském kláštěře, umí plynně čínsky

Je skromný a vyrovnaný. O tom, jak bohatou profesní kariéru za sebou má, nemluví. Od té doby, co odešel z armády, nedržel v ruce žádnou zbraň. Věnuje se rodině, chodí běhat. Energii čerpá z krajiny v okolí Pálavy. „To, co jsem dělal, mi nepřipadá nijak zajímavé. Každý umíme něco jiného,“ doplňuje. Jak jinak než s úsměvem.