Misi jsem splnil, ale končím nerad, říká vedoucí Slovanského Hradiště Synek

Ve funkci končíte po čtrnácti letech. O jak těžké rozhodnutí šlo?
Nebylo to mé rozhodnutí. Končit jsem nechtěl. Cítím se v dobré kondici. I když jsem už rok v důchodovém věku. Ale kraj, který je naším zřizovatelem, vede politiku, že lidé by se v určitém věku měli vyměnit. Po jednáních jsme tedy dospěli k závěru, že s koncem září skončím i já.

Jaký je pocit končit po takové době?
Velmi mě to mrzí. Jedné vaší kolegyni jsem říkal, že je to jako opouštět dlouholetou milenku. Až do svých padesáti let jsem dělal etnografa. Připadal jsem si vyhořelý. Zdejší areál si mě získal hned po první návštěvě. Práce mi dodala novou energii.

Nový park? Do pěti let. Hodonínští by si přáli běžecký okruh a více zeleně

Jak své působení hodnotíte?
Na pozici jsem nastupoval s tím, že chci rozšířit povědomí o Slovanském hradišti. V roce 2006 návštěvnost činila přibližně osm a půl tisíce lidí za sezonu. Loni už pětašedesát tisíc. Svou misi jsem splnil, ačkoli si myslím, že povědomí by šlo rozšířit ještě víc. Na to a jak se nám povedlo zavést spolupráci se školami, učiteli a dětmi, jsem nejvíc hrdý. Bylo to krásné období. Krásné a hektické.

V čem hektické?
Často jsem se střetával s památkáři a archeology, kteří mají o účelu a budoucnosti areálu odlišnou představu. Jejich pozice je především odborná. Mají své vlastní specifické pracovní postupy. Můj přístup byl jiný.

Jaký?
Z pohledu mé pozice se bijí dva směry. Jako vedoucí památníku jsem měl povinnost památky a krajinu chránit. Stejně tak jsem o ní ale musel rozšiřovat povědomí. Zařídit, aby sem lidé jezdili, mohli relaxovat, sportovat. Tyto dvě povinnosti se těžce kombinují. Často jsme se neshodli, jak na to a já se pohyboval na hraně byrokratických pravidel. Paní ředitelka vždycky tvrdila, že jsem partyzán. Ale já říkám, že pohyb je vždy ku prospěchu. Kde je klid a smrádek, tam je něco špatně.

V čem vás práce naplňovala?
Oblast je kouzelná. Zamiloval jsem si ji. Každou roční dobu, každou část dne vypadá jinak. Když jsem přišel, měli jsme urbanistickou studii a spoustu plánů. To byla bible, podle níž se vše řídilo. Vidět, jak se nákresy mění ve skutečnost, bylo krásné. Jsem velmi rád, že jsem se na tom mohl podílet a hrdý na to, do jaké kondice jsme areál dostali.

Jak jste se stal vedoucím památníku?
Poměrně náhodou. V roce 2006 jsem se potkal s kolegyní, která pracovala v Masarykově muzeu. Povídali jsme si a já naznačil, že bych rád někde zakotvil. Ona se zmínila o této možnosti. Zajel jsem na radnici, promluvil se starostou, šel na konkurz a vyhrál ho. Nevím proč, ale vyhrál.

Jste etnograf a historik. Kolegové na vás proto zpočátku koukali trochu skrz prsty. Je to tak?
Pociťoval jsem to, ale nedělal si z toho velkou hlavu. My jsme jedno pracoviště, archeologové druhé. V archeologické odbornosti jsem měl velký handicap, ale dovedl jsem stavět na znalostech právě z historie a etnografie. Ty obory k sobě mají blízko. Díky tomu mě napadaly třeba i jiné souvislosti. Navíc jsem hodně studoval. Po nějakém čase jsem kolegy přesvědčil, že byť etnograf, jsem člověk na svém místě.

Skoro půlkilový hřib. Houbaři na Hodonínsku slaví unikátní úlovky

Co byla první věc, kterou jste ve funkci udělal?
Měly se stavět repliky kostelů. Amatérsky jsem počítal, kolik kamení bude potřeba na vystavění baziliky. Pak se to samozřejmě řešilo úplně jinak. Také se tehdy pracovalo na první nominaci do Unesca. Cítili jsme tehdy velkou podporu. Dodnes mě mrzí, že to nevyšlo. Ale snad v budoucnu.

Co bude poslední věc, kterou uděláte?
Předám klíče.

A předposlední?
Seznámím s areálem novou vedoucí Gabrielu Dreslerovou. Přál bych si stihnout jí vysvětlit specifika této práce, protože není o odbornosti. Je to především manažerská pozice. To znamená propagace, provoz, návštěvnický režim, spolupráce s médii, církvemi. To je ohromné množství manažerské činnosti.

Areál archeologové zkoumají šestašedesát let. Není už vyčerpaný?
Právě naopak. Území máme prozkoumané především v centrální části. Ale jinak přibližně jen z jedné třetiny. Je tu velké množství neprobádaných ploch. Na nalezení zcela určitě čeká řada významných objevů.

Proč je důležité tuto oblast zkoumat?
Evropa se mění, sjednocuje. U mladší generace mám pocit, že ztrácí povědomí o tom, co naši předkové vytvořili. Fungoval tu státní útvar, který sice neměl dlouhého trvání, jsou to kořeny našeho národa. Ať se na mě v Praze nezlobí, ale Přemyslovci přišli až po Mojmírovcích. Tato oblast je základ národních dějin.

Koronavir ustoupil. Skláři mají bezplatné očkování

Co je podle vás na areálu nejzajímavější?
Jsou zde repliky kamenných staveb, které tady v 9. století určitě stály. Lidé si najednou uvědomí, o jak velké město se jednalo a jak tehdejší kultura žila a rozvíjela se.

Jak vidíte budoucnost Slovanského hradiště?
Mělo by se stát areálem, který lidé navštíví nejen za účelem poznání historie, ale přijedou si sem i odpočinout. Prostorem, kde rodina stráví ne hodinu, ale celý den a užije si to. Kde nasaje určitou atmosféru. Proto je potřeba vytvořit zázemí. Ve větších evropských muzeích se jedná o běžnou praxi. Historie sama o sobě dnes už nestačí.