Lupénka je podle lékařů nemoc léčitelná, ale nelze se jí zcela zbavit. „Pacienti se někdy zbaví strupů a suché kůže díky vhodným léčivům. V určitých životních etapách, například vlivem stresu, se jim ale může kdykoliv opět vrátit," popsala primářka kožní klinike brněnské fakultní nemocnice Olga Faustmannová.

To potvrzuje také Rolinková. „Vyzkoušela jsem několik druhů krémů, čaje, masti. Něco pomáhá víc, něco míň. Zatím se mi ale lupénky nedaří zcela zbavit. Podle lékařů s ní budu bojovat celý život a peníze, které tomu věnuji, nejsou malé," postěžovala si dívka.

Podle lékařů stojí roční léčba pacientů s nejtěžší formou lupénky až čtyři sta tisíc korun ročně. Často si ji pacient musí platit sám. Pojišťovny totiž přispívají pouze na některá léčiva. „Lupénkou trpím od dětství. Vyzkoušela jsem snad všechny masti a léky, které mi lékař nabídl, na které mi pojišťovna přispěla. Nic nezabralo. Od manžela jsem jednou dostala mast, která mi jediná pomohla. Stála asi čtyři tisíce korun, ale pojišťovna mi přispět odmítla, protože se nejednalo o kosmetický přípravek. Mast jsem si proto již nemohla dovolit," popsala svou zkušenost čtyřiapadesátiletá Dana Válková. I ona se podepsala pod petici ministerstvu.

Zdravotní pojišťovny se brání, že i kdyby chtěly přispívat na přírodní přípravky, tak nemohou. „Podle zákona nemůžeme hradit ze zdravotního pojištění přípravky, které nejsou registrovány jako léky či léčiva u Státního ústavu pro kontrolu léčiv," vysvětlil mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Oldřich Tichý.

Aby pojišťovny mohly proplácet i přírodní léky, musely by se změnit zákony. Ministerstvo zdravotnictví přislíbilo, že se touto problematikou bude zabývat. Zájem o pacienty trpící lupénkou projevilo i ministerstvo financí.

Než ale politici případné změny projednají, nezbývá pacientům než využívat dosud přístupné léky, nebo si připlatit. „Pacienti léčbu v žádném případě nesmí podceňovat. Důležité je kůži hodně promazávat, aby neodpadávala" upozornila lékařka Faustmannová.

Rolinková je přesvědčená, že je také důležité se naučit s nemocí žít. „Mám ji po celém těle, ale někdy dokonce zapomínám, že jí trpím. Nebojím se ani svléknout se do plavek. Proto mě dokážou zaskočit otázky od lidí, když se ptají, co to mám na těle. Musím zapřemýšlet, co tím myslí," tvrdí studentka.

Je ráda, že ani její okolí jínikdy nedalo najevo, že by sní kvůli nemoci nechtěli mít nic společného. „Pracuji dokonce v restauraci a ani moje šéfová ani zákazníci se na mě nikdy ani divně nepodívali. Jedinou špatnou zkušenost mám z puberty. Když mi bylo asi šestnáct, jeden kluk se mě zeptal, co to mám na těle za hnus. Řekla jsem mu, že je to lupénka a že je to přenosné na podobné hlupáky, jako je on," dodala s úsměvem dívka.