Už na podzim uvažoval, že si splní další cestovatelský sen. „Rozhodl jsem se, že udělám okruh po Skandinávii a aby to nebylo jen takové bohapusté trmácení se, tak jsem si zvolil cíl. Můj sen byl Nordkapp. 
A taky jsem chtěl vyzkoušet, zda je tam možné dostopovat," vypráví pro mikulovský městský zpravodaj Nešpor.

Z prvotních romantických představ rychle vystřízlivěl 
a začal se obávat, zda na místo vůbec dorazí. Stopoval bez cedule a věřil, že ten, kdo mu bude chtít zastavit, tak mu zastaví a po cestě se domluví, kam až ho doveze. Žádný speciální trik neměl. Jen stál a usmíval se. „Stopoval jsem na hlavních tazích. Velmi záhy jsem také zjistil, že stát na jednom místě je dost náročné. Všichni, kteří mi zastavili, mi chtěli pomoci. Zajímal je můj příběh, proč jsem se vydal z moravského Mikulova na sever Evropy stopem," říká mladý Mikulovan, který na výpravě spal převážně venku ve spacáku či ve srubu uprostřed hor.

A živil se především zásobami, co si vzal s sebou. „Upřímně jsem ani moc nejedl, neměl jsem hlad. Pak jsem se snažil kupovat to nejlevnější, co tam bylo. Protože jídlo v Norsku je až třikrát dražší než u nás," zmiňuje čtyřiadvaceti­letý muž.

Jak se blížil na Nordkapp, tak se dostával do drsné reality. „Asi sto padesát kilometrů od svého cíle jsem si stopl silničáře. Ti mi moc pomohli. Právě díky nim jsem se dostal až na nehostinný Nordkapp," přiznává Nešpor.

Sněhové jazyky, závěje 
a krutý mráz mu byly na cestě do cíle společníkem. „Jel jsem na sedadle závozníka ve sněžném pluhu. Když jsme tam dorazili, vyskočil jsem ven do minus osmi stupňů, vítr 
o rychlosti osmdesát kilometrů za hodinu mne málem odvál, udělal jsem pár fotek a videí a zase celý promrzlý naskočil do kabiny auta," vzpomíná cestovatel.

Po dosažení cíle pocítil obrovskou úlevu. „Splnil jsem si další životní sen a potvrdilo se mi, že můžu v životě dělat cokoliv, co si vytyčím. Rád dělám věci, které ještě nikdo přede mnou nevyzkoušel. Troufám si říct, že jsem první Čech, který podobnou cestu uskutečnil," usmívá se dobrodruh.