Běží bosá. Má tam syna.

Datum se vepíše do paměti i prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi.

Tragický příběh začíná 
o půl sedmé ráno, kdy od školní budovy na návsi 
v Rakvicích odjíždí osm koňských povozů. Veze 106 dětí. Jde o výlet za krásami Pálavy, před osmou je výprava u břehu. Aby mohla pokračovat dále, musí Dyji postupně zdolat.

Zděšení na březích

Převozník má k dispozici pramici o rozměrech dvanáct krát tři a půl metru. 
O osmdesát let později bude jeden z mužů na rakvickém hřbitově vyprávět autorovi textu, že jeho otec byl tehdy jako dítě v první várce, která se na druhou stranu dostala v pořádku. Představit se nechce, ale přikývne: „Připomínáme si to každý rok."

Osudná chvíle nastává, když je na pramici větší počet dětí, než je plavidlo schopné zvládnout. Je jich 52. K tomu šest dospělých lidí a koně s povozem. Přibližně uprostřed řeky se pramice plní vodou. Nastává zmatek. Vyděšení školáci se shlukují na zádi. Pramice se převrací a ony padají do vody.

Místem se rozléhá křik.

Zděšení panuje na obou březích. Začíná boj o život.

Na desce u rakvického hřbitova se později objeví: „Několik dětí a dospělých se zachytilo přívozního lana, některým se podařilo doplavat ke břehu nebo byli zachránění."

Dílo zkázy dokonává nedaleký splav. Dyje si bere životy dvaadvaceti děvčat a devíti chlapců. Pod vodou umírá i čeledín s koňmi.

Rakvice právě prožívají jednu z nejhorších chvil v novodobé historii. Její ozvěna se bude linout Československem i některými sousedními státy ještě dlouho. Prezident Masaryk nechá na místě neštěstí vybudovat památník, další vznikne v obci. Ještě po letech budou lidé ze vzdálenějších koutů republiky znát Rakvice především ve spojitosti se smrtí jednatřiceti dětí.

Zpráva o neštěstí se onoho úterního dopoledne roku 1936 rychle šíří. Dolehne 
i k uším Marie Krůzové vracející se z pole.

Rozběhne se.

Desetiletého Ladislava – kluka s tmavými krátce střiženými vlasy – jí ale voda vydá až po týdnu.

Když se otec vrací z nezbytné identifikace syna, říká jí: „Pamatuj si ho tak, jak si ho viděla naposledy."

Prám byl ve špatném stavu. Už pět let

Rakvice - Památku obětí tragédie na Dyji si ve čtvrtek připomínají lidé v Rakvicích. Ve tři hodiny odpoledne ji uctí na Nových Mlýnech. O hodinu později navštíví rakvický hřbitov, kde jsou děti pochované. Zájemci také mohou v obecní galerii vidět dobové dokumenty.

O organizaci pietní události se stará Kateřina Suchyňová. „U Nových Mlýnů položíme věnec," uvedla.

Jedinou dospělou obětí neštěstí se stal kočí František Belech. Nejprve pomohl několika dětem a pak se pokoušel zachránit koně uvázané ke zbytkům prámu. Když se snažil přeřezat postroje, koplo ho jedno ze zvířat do hlavy a kočí utonul.

Tragédie zasáhla do života celých Rakvic. Například pozůstalí dávali vinu učitelům, kteří se nakonec raději nechali přeložit jinam.

Přitom třeba Jindřich Novotný, jehož dcera byla mezi dětmi na potopeném přívozu, zachránil řadu svěřenců. „Někteří obyvatelé učitelům nadávali do vrahů a rozbíjeli jim okna," vyprávěla před lety jedna z pamětnic.

PŘES NOC ZEŠEDIVĚL

Pedagogové i jejich rodiny přitom nesli neštěstí těžce. Řídící učitel Bohumil Horňanský přes noc zešedivěl. „Nemyslím si, že se někde stala větší tragédie tohoto druhu. V místě navíc zůstávali pamětníci, protože po válce nešlo o vystěhovaleckou obec," uvedla historička Alena Káňová.

Vyšetřování odhalilo, že pramice byla ve špatném stavu. Majitel, mlynář Josef Veverka, o nedostatcích věděl. Už pět let před neštěstím se dohadoval se spolumajitelem přívozu o opravách, které se ale nikdy neuskutečnily. Do pramice dál zatékalo a vodu bylo potřeba často vylévat. Osudného květnového rána to převozník Leopold Šustr neudělal.

Podle Ladislava Valihracha, který se událostí zabýval, žijí poslední tři účastníci výletu: Květoslav Štefka v Brně-Bystrci, Marie Sladká, dívčím jménem Oslzlá z Břeclavi, a také Vlasta Oslzlá, rozená Průdková z Rakvic.