Do indické oblasti zvané Ladakh mladý pár odjel v polovině března. „Chtěli jsme cestovat a spojit to s něčím užitečným. Proto jsme se přihlásili k dobrovolnické činnosti učit děti ve škole ve vesnici Mulbekh. Ta leží právě v Ladakhu, kterému se také říká Malý Tibet," vysvětluje osmadvacetiletá Petra Štichová, která se živí jako grafická designérka a ilustrátorka.

Indické žáky učila výtvarnou výchovu a o sobotách také české a africké tance. Její partner zase vyučoval tělocvik a trochu i hudební výchovu. „Moc jsme si vybírat nemohli. Učili jsme to, co bylo ve škole zrovna potřeba," popisuje čtyřiatřicetiletý Daniel Dvořák s tím, že se svými žáky mluvili anglicky. „Učili jsme v soukromé škole, ve které mají děti všechny učebnice už od první třídy v angličtině. Anglicky tak umí velmi dobře," vysvětluje Štichová.

Děti i zbytek osazenstva vesnice mladé dobrovolníky přijaly výborně. „Do této školy dobrovolníci jezdí pomáhat už několik let, takže jsou tam na ně zvyklí. Navíc děti v Mulbekhu berou školu jako zábavu, jako tu příjemnější část dne. Doma po škole je totiž čeká práce," říká Štichová.

První dny v Himálajích pro české cestovatele ale snadné nebyly. „Byli jsme totiž ve výšce tři a půl tisíce metrů nad mořem. Chvíli tak trvalo, než jsme si na to zvykli," říká Daniel. Jeho partnerka se zpočátku potýkala s nevolností a také točením a bolestí hlavy z nedostatku kyslíku.

Zvyknout si však museli také na zimu, před kterou se nedalo schovat. „Bydleli jsme v místnosti přímo ve škole, která byla postavená ze dřeva. I když jsme si uvnitř zatopili, teplo dlouho nevydrželo. Jednu noc jsme v místnosti, kde jsme spali, naměřili jen tři stupně. Ve třídách se netopilo vůbec. Děti i my jsme tak při výuce museli být oblečení v zimních bundách, čepice na hlavách a ani to občas nestačilo," vzpomínají dobrovolníci s tím, že v zimních měsících jsou dokonce kvůli sněhu uzavřené silnice, které do vesnice vedou.

„Přes zimu tam lidé žijí jen ze zásob, které si nastřádali před tím, než napadl sníh. Jsou to hlavně luštěniny. Ve vesnici sice byly obchůdky s potravinami, i ty ale přes zimu prodávají jen zásoby, které si nashromáždily předtím. Všechno tam tak mělo prošlou lhůtu trvanlivosti," usmívá se Štichová.

Učením dětí v Indii pár strávil jeden měsíc. „Zbytek času jsme využili k cestování. Většinou buď po Ladakhu, nebo po okolí hlavního města Indie," dodává Dvořák, který jinak pracuje jako lektor ve školách.