A je to tady. Po čtyřech letech se vrací největší folklórní svátek v republice, Slovácký rok, do Kyjova. To pro mě znamená půlhodinové úsilí nasoukat se s pomocí druhých do kroje a vyrazit. Je půl druhé odpoledne a my, krojovaní ze Strážovic, vyrážíme hromadně autobusem do sousedního Kyjova. Muži sedí, ženy buď klečí na sedadlech, nebo stojí v uličce. To abychom si nepomačkaly naškrobené sukně. Už teď jsem nervózní, ale zároveň se nemůžu dočkat. Slovácký rok v kroji bude pro mě letos premiérou.
Ve dvě hodiny přijíždíme s veselou náladou do Kyjova, kde se začíná postupně scházet všech pětačtyřicet obcí. Do začátku průvodu zbývá hodina, a tak se po vyfocení několika fotek začínáme v ulici Zahradní řadit. Každá obec si vyzvedává ceduli se zdobeným nápisem obce. Rozhlížím se kolem sebe a nestačím se divit, jak jsou kroje rozmanité. Některé jsem dosud nikdy neviděla. S přibývající nervozitou však někteří ztrácí nervy. „Zahoď tu cigaretu. Vypálíš do toho díru a nedoplatíš se,“ křičí žena na krojovanou.
Odbila třetí hodina, první obec Šardice vchází do průvodu, do dlouhé uličky mezi několika tisíci zvídavými návštěvníky s fotoaparáty. Po pár minutách jdeme na řadu i my. Za Strážovice nás jde téměř sto krojovaných, aby nedocházelo ke zmatkům starosta Petr Markus si nás řadí. „První se ponese cedule s nápisem obce, potom vlajka a znak. Vepředu půjdou malé děti, potom neprovdaná děvčata, kluci a na konci provdaní,“ popsal.
A můžeme vyrazit. „Usmívat se a mávat, jak na na soutěži krásy,“ pobízí mě Sabina Valová, která jde přímo za mnou.
Snažíme se předvést a reprezentovat obec co nejlépe, a tak jucháme z plna hrdla. „To jsou hlasy jako zvony,“ ozývá se z davu návštěvníků.
Po každém zajuchání nám lidé tleskají a vykřikují "výborně“, „jste skvělí“, „ještě jednou“. Každý návštěvník si chce ukořistit nejlepší možné fotky, a tak na nás křičí „zastavte se na chvilku“, bohužel přání jim splnit nemůžeme. Zastavili bychom tím celý průvod.
Několik obcí se před námi pyšnilo jízdou na zdobených vozech barevnými krepovými papíry, které táhli koně. Zanechali po sobě viditelné stopy. „Pozor na koblížky,“ upozorňují nás dvě starší dámy.
Na začátku jsem byla nervózní, ale když vidím dobrou náladu návštěvníků, veškerý stres ze mě už opadá. Přicházíme do centra hlavního dění, na Masarykovo náměstí. Po celém náměstí se rozléhá z rozhlasu „další je obec Strážovice“ a krátké představení Strážovic. Ať se dívám kamkoli, nevidím ani kousek plochy, kde by nebyli lidé. Slovácký rok to zase dokázal a zaplnil celé město.
V dálce už vidím, jak obec před námi odevzdává ceduli. Blíží se konec. Poslední metry si užívám naplno a kochám se pohledem na usměvavé tváře a mávání diváků. „Dala bych si to ještě jednou,“ směje se vedle mě Ivana Mrázová.
Všichni se přidáváme. Nejradši bychom si to zopakovali.
Pro někoho Slovácký rok znamenal i roční přípravy a lusknutím prstu je to pryč. Každopádně tento zážitek mi zůstane v srdci navždy.
DENISA MAZOURKOVÁ