Novou ředitelkou v Jihlavě jste pár týdnů. A to ve velice obtížné době dodržování přísných hygienických předpisů kvůli pandemii covidu….

V Alzheimercentru Jihlava jsem, ale již pracovala několik let jako vedoucí provozu, takže znám detailně jeho denní fungování. Během posledního roku jsem chtěla získat více zkušeností, mít možnost srovnání, proto jsem se rozhodla na čas působit mimo Alzheimercentrum. Původně jsem vystudovala jiný obor, než v jakém posledních 5 let působím. A to památkovou péči a management kultury. Kultura i oblast zdravotní a sociální péče má ale jedno společné: musíte to dělat ze srdce a z přesvědčení. Bez ohledu na Váš čas. To se projevilo právě nyní v době covidu. Personál našeho centra se věnoval klientům naplno a nejenom na vysoce profesionální úrovni. Od rodinných příslušníků našich klientů jsme měli hezkou zpětnou vazbu: oceňovali i normální lidský přístup našich zaměstnanců. Myslím zejména pohlazení, vlídné slovo, obětí, povzbuzení. Jednoduše lidskou komunikaci.

Z oblasti kultury do Alzheimercentra je ale přeci jen dlouhá cesta. Proč tedy zrovna Alzheimercentrum?

Technická správa památkového fondu má mnoho společného s klasickou technickou správou, takže to byl prostředek, který mě před několika lety přivedl do Alzheimercentra. Významnou roli v tom také hrálo to, že moje babička trpěla Alzheimerovou chorobou, ale bohužel jí nebyla za jejího života diagnostikována. Což vedlo k řadě nešťastných událostí, kdy my jako rodina jsme nechápali proč se babička chová jinak, než tak jak jsme jí celý život znali. Byla nepříjemná, agresivní, zmatená, což našlo odezvu v přístupu sester a ošetřovatelek v zařízení, v němž pobývala. Měli jsme pro chování personálu pochopení, nedalo se s ní vyjít.

Důvodem ovšem bylo to, že jí nebyla podávána odpovídající medikace, nebyl zvolen správný způsob komunikace. Když jsme zpětně zjistili, že babička Alzheimerovou demencí trpěla, bylo mi to velmi líto, protože jsem věděla, že se správným přístupem by byly poslední roky jejího života mnohem šťastnější a spokojenější. Dlouho jsem si pak vyčítala, že jsme nepodnikli žádné kroky k vyšetření, ale bohužel, nevědomost je paralyzující. A pravdou zůstává, že je u nás stále Alzheimerova nemoc společností podceňována.

Není ale proč. Je nevyléčitelná. Nejsou známy zatím příčiny jejího vzniku. Neexistují žádné zázračné léky. Může postihnout každého z nás. Přitom počet lidí, kteří touto nemocí u nás trpí, roste. Podle statistik je v České republice Alzheimerovou nemocí a stařeckou demencí postiženo přes 150 tisíc lidí. To je obrovské číslo. Navíc je odhad, že během následujících dvaceti let jich bude dvojnásobek. Přesto je trochu ve stínu ostatních neléčitelných chorob. Díky covidu-19 to platí nyní ještě víc. To u mě hrálo také svoji roli.

Na pozici ředitelky Alzheimercentra Jihlava přicházíte v čase, kdy pandemie snad pomalu končí…

Vidíme světlo na konci tunelu. A to je pokračující vakcinace. Jen v našem centru je naočkováno 72 klientů a 24 zaměstnanců první dávkou, druhá nás čeká v druhé polovině května. Celkem máme cca 80% proočkovanost a to je tento proces stále v běhu. Věřím, že se tak brzy vrátíme do standardního fungování. Těšíme se na to všichni.

Na druhou stranu nám doba covidu ukázala, že v našem centru umíme improvizovat, jsme kreativní. Když kvůli přísným hygienickým opatřením nejde chodit ven a s klienty musíme pracovat v malých skupinkách, jsme schopni vymýšlet a hlavně realizovat jinou, ale stejně kvalitní péči. Hovořím o nových přístupech k tréninku paměti, paměťové terapii. Například pomocí starých fotografií, předmětů, nahrávek atd.