Kliknutím zvětšíteSotva zastavím, už ke mně přichází statný muž. „Tady nemůžete stát, pane, to není parkoviště,“ upozorňuje mě korektně, avšak důrazně. Z jeho hlasu je znát, že toto vyvážené upozornění pronáší každou chvíli. V průběhu dne se potvrdí, že turisté a lyžaři na parkoviště Horské služby skutečně zajíždějí v jednom kuse, s úmyslem nenápadně tu své auto nechat – někdy na chvíli, spíše však na řadu hodin.
„Já jedu na reportáž, jsem domluvený s panem Jirsou,“ říkám muži v červené bundě HS. „Jo, tak to je jiná. Pěkný den, pane,“ řekne a vrátí se zpět k záchranářské dodávce. Později se mi představí jako „Boba“ a prakticky po celou službu mi dělá průvodce.
Taky mi nabídne své zimní boty, když se během dne jen tak v hovoru zmíním, že mi u mých letitých praskla podrážka. „Zatím mi do bot neteče, mají dobrou vložku, ale jste moc hodný,“ reaguji zdvořile, mile překvapen jeho nabídkou.
V dodávce s Bobou
Přes garáže, kde parkují sněžné skútry, čtyřkolky, auta a malý traktor se sněžnou radlicí, stoupám po schodišti do patra za náčelníkem Pavlem Jirsou. Uvaří mi čaj a podá mi základní „intro“ k organizaci, jíž je už čtyři roky zdejším náčelníkem.
U Horské služby je dohromady pětatřicet let. „Dnes nemám službu, to bych byl někde na sjezdovce,“ říká mi na úvod. „Mám dneska kancelářský den, takže budu vyřizovat různé věci.“
Kontaktní linka na Horskou službu je 1210. Centrála ve Špindlerově Mlýně je zároveň ústředím HS pro celé Krkonoše. Špindlerovská HS má dvě stanoviště – na Pláních a na Medvědíně –, odkud vyrážejí záchranáři ve službě k nahlášeným úrazům. Jezdí se s výkonnými čtyřkolkami osazenými pásy nebo na sněžných skútrech. Za oba druhy vozidel se dají připojit tzv. kanadské saně pro transport zraněných vleže.
Zásahy se ale provádějí i přímo z centrály ve Špindlu, respektive je lze kombinovat – záchranáři přivezou pacienta terénními dopravními prostředky na předem daná místa pod sjezdovku, kde si je přebere další člen HS s uzpůsobenou dodávkou (v našem případě „čtyřkolkou“ Mercedes Vito). Právě v té jsem coby spolujezdec jezdil s Bobou při středeční službě. Ovšem svezl jsem se i na skútru. Ale nepředbíhejme…
Nejčastějšími zimními úrazy jsou zranění dolních a horních končetin, především kloubů, často zápěstí. Časté jsou také zlomeniny, následují rány – poranění hlavy nebo tržné a řezné rány, třeba pořezání od hran lyží. Přímo ve Špindlu se nachází poliklinika Medical Centrum, kam se případy vozí a kde nejen diagnostikují povahu a závažnost zranění, ale dokážou je hned na místě řešit.
Těžké případy se převážejí dále do nemocnic – ve Vrchlabí nebo v Jilemnici. K nejtěžším nehodám či k život ohrožujícím kolapsům by samozřejmě vzlétal vrtulník z Hradce Králové.
První koleno
Z auta jsem vytáhl své opráskané fischerky a boty – pro případ, že bychom jeli někam na sjezdovku a já se pak musel vrátit po svých, protože by mě na místě spolujezdce vystřídal zraněný lyžař či lyžařka. Nestál jsem na prkýnkách určitě dva roky – aby pak nevezli mě, říkám si.
A zrovna ve chvíli, kdy se cvičně zacvakám do bot, Martin – muž na dispečinku – hlásí Bobovi první „rito“: paní si na lyžích udělala něco s kolenem. Přivezou ji do prostoru pod medvědínskou sjezdovku. Rychle se soukám z lyžáků a vyrážíme s Bobou dodávkou.
Tvář drobné ženy prozrazuje, že ji noha bolí. Ale není to tak zlé. Trochu naříká polsky a Boba ji uklidňuje a vlídně k ní promlouvá českopolštinou. Na sedadlo spolujezdce jí musíme pomoci. Dozadu ukládáme lyže, tedy „narty“, s hůlkami a vracíme se k Medicalu, který přímo sousedí s naší základnou.
Zdravotníci si paní přebírají, slyším, že s ní směsí polštiny, češtiny a němčiny řeší pojištění a také, kdo ji vyzvedne. Přijede prý manžel. Ten skutečně za nějakou dobu dorazí. A hádejte, kde zaparkuje auto?
Ve Špindlerově Mlýně působí šest zaměstnanců, dva sezonní a dohromady třicet dobrovolných členů a čekatelů. Dobrovolní členové zajišťují služby o víkendech a o svátcích. Profesionálové slouží od osmi do půl páté, při večerním lyžování od šesti do devíti.
Z řad dobrovolníků bere HS také sezonní zaměstnance, bez nichž by se běžná zimní sezona dala jen těžko zvládnout. Členové horské služby se starají rovněž o značení na sjezdovkách a tratích či cestách. To se připravuje na podzim, ale v zimě je třeba ho pravidelně kontrolovat a opravovat.
K práci HS samozřejmě patří i zásahy při pádu lavin a hledání pohřešovaných. „Minulou zimu spadly tři laviny, z čehož dvě v jeden den – to jsem nikdy předtím nezažil,“ vzpomíná na nedávnou a bohužel tragickou událost náčelník Jirsa. „V podobných případech jde do akce každý, kdo má ruce a nohy.“
Pavel Jirsa připomíná, že právě kvůli potřebě rychlého nasazení je vhodné, aby členové HS v dané oblasti i žili. „Já jsem rodilý Špindlák,“ říká způsobem, v němž ještě silněji než hrdost rodáka zní jakási samozřejmost, že patří právě sem. Přímo ve Špindlu bydlí dost členů HS. Kdo má bydliště v sousedním Vrchlabí, jako třeba aktuální dispečer Martin, je už skoro „daleko“.
Druhé koleno
Martin informuje Bobu, že pojede pro další dámu – tentokrát pod svatopetrskou sjezdovku. Opět koleno. Manžel paní volá opakovaně a dispečer ho uklidňuje a vysvětluje, že o jeho ženě záchranáři na sjezdovce vědí, jen zrovna asistují u chlapce, který si na Hromovce na snowboardu poranil loket.
Muž totiž jel napřed a teprve po chvíli si všiml, že jeho žena za ním není… Ta mu vzápětí volala se zprávou o své nehodě. Chvála mobilů! Muž s dispečerem hovoří klidně, děkuje, chápe situaci. Zranění jeho paní, zdá se, také nebude příliš vážné.
Záchranáři občas také hledají lidi, kteří se ztratí při pěších nebo lyžařských túrách – na skialpech a na běžkách. „Hledání už trochu usnadňují mobilní aplikace, ale když se mobil vybije… Taky rozlišuju hledání běžkařů a turistů a pak případy, kdy se lidi nesejdou na smluveném místě po lyžování a volají nám,“ vysvětluje Pavel Jirsa.
„Takhle třeba rodiče postrádali dceru, se kterou lyžovali na sjezdovce. Ona ale jezdila lesem, kde jsme ji taky našli. Bohužel to mělo špatný konec, protože narazila do stromu a nepřežila to.“
Náčelník HS připomíná i skialpinisty, kteří byli velmi aktivní o minulé, covidem oslabené sezoně. „Zdejší obchodníci si mnuli ruce, protože vyprodali snad všechno vybavení.“ Ovšem právě skialpinisté při svých adrenalinových výletech volným terénem výrazně zvyšují riziko pádu lavin.
Ženu ze svatopetrské sjezdovky přivezl skútr vleže na kanadských saních. Ale paní je zmužilá, přestože ji koleno také určitě bolí, snaží se žertovat a omlouvá se za potíže. Určitě jí pomáhá, že je na místě i její muž, který ji oslovuje „lásko“, nakládá do dodávky lyže a jede s námi do Medicalu.
Ve Špindlerově Mlýně,
tam překrásně je v zimě,
když je zákaz vycházení.
Ta zpráva horské služby,
vždy vyplní mé tužby,
je jak něžné pohlazení.
Ivan Mládek
Když si jeho paní odvezou zdravotníci na kolečkovém křesle, dávám se s ním do řeči, abych ho rozptýlil a uklidnil. Moc to ale nepotřebuje. „To je prostě život,“ říká. „Když člověk jede lyžovat, musí s tímhle počítat. Já sám byl záchranář a u vojáků. Mám asi dva a půl tisíce seskoků…“ Jeho paní je tedy za každých okolností v dobrých rukou.
HS, která patří do působnosti ministerstva pro místní rozvoj, funguje i v létě. I tehdy se lidé v horách ztrácejí a přicházejí k úrazům, přestože jiné povahy. „Jsou to pro změnu pády z horských kol, poslední roky také dost přibylo nehod koloběžkářů,“ upřesňuje Pavel Jirsa. „Zranění hrozí i na letní bobové dráze.“
V zimní sezoně je však HS určitě vytíženější. V týdnu mezi Vánocemi a Silvestrem dojde denně v celých Krkonoších ke 30–35 úrazům. „Tady ve Špindlu byly včera čtyři, ale o jarních prázdninách v únoru jich máme i deset patnáct denně,“ říká náčelník HS.
V celých Krkonoších se v zimě stane okolo 2700 zranění, i s letními vychází celoroční průměr na 3000 událostí. Středa 29. prosince si ve Špindlerově Mlýně připíše pět případů.
Tentokrát loket
Jedeme znovu pod sjezdovku Svatý Petr, kam skútr přivezl klučinu z Hromovky se zraněným loktem. Kluk to snáší statečně, nevyvádí, ale je bledý jako stěna. Ruku má fixovanou u těla. Volné místo vzadu v autě přepouštím jeho mamince. Dodávka odjíždí do Medicalu. Později se dozvídám, že šlo o luxaci… Bolestivá patálie, jen co je pravda.
Chvíli sleduji cvrkot lyžníků a přemýšlím, jestli se také nesklouznu, samozřejmě se vší opatrností, kterou mi nakazuje dlouhá lyžařská pauza. Nakonec to ještě odložím, možná i proto, že houkající skútr s majákem přiváží dalšího nešťastníka – lyžař sice sedí vzadu, ale jeho tvář prozrazuje námahu a bolest, které odpovídají popisu z vysílačky HS: silně naražená záda a žebra po pádu, problémy s nadechnutím.
„Naražený žebra bolí jako čert, takže je poloha vsedě pro převoz přijatelnější a prakticky jediná, při níž to bolí míň,“ vysvětluje mi potom Boba.
Adept na čekatele horské služby musí nejdříve projít úspěšným přezkoušením z lyžování a následně je ve čtyřletém čekatelském období, během něhož musí absolvovat týdenní letní a zimní školu zakončenou zkouškami. Poté se stává dobrovolným členem.
Letní i zimní kurz vyžaduje solidní fyzičku, což může být pro některé zájemce překážkou a zároveň výzvou. „Poměrně tvrdým oříškem je běh,“ říká dispečer Martin. Dále se cvičí práce s lanem, záchranné techniky a samozřejmě zdravověda. V zimě jde o lyžování na sjezdovce i ve volném terénu, lezení na ledu, opět specifické záchranné techniky na sjezdovce i v terénu. Cvičí se rovněž sundávání lidí z lanovek.
Jako v akčním filmu
Pracuje-li člověk u HS už nějakou dobu, o dramatické příhody asi nemá nouzi, ať už z vlastní služby, nebo z vyprávění kolegů. Záchranáři mají také pestré zkušenosti s lidmi, jimž pomáhají. „Lidi jsou samozřejmě různí – uznalí, vstřícní, ale taky arogantní a sobečtí,“ vyznává se ze svých zážitků Boba.
„Spousta lidí si dnes všechno nahrává. Musíte se mít hodně na pozoru, jak k nim přistupujete, dokonce i v tom, jak mluvíte, aby vás později někdo nepopotahoval nebo nežaloval. Opravdu jsou lidé, kteří přestože se dostanou do úzkých jasně vlastní vinou, z toho ještě chtějí vytřískat nějaký prospěch na úkor druhých.“
Když chci slyšet hrdinskou historku, některou z těch, které si na baráku vyprávějí za mrazivých večerů nad hrnkem čaje, Boba neváhá dlouho: „To se takhle jednou shodou nešťastných okolností rozjel neřízený skútr po sjezdovce. Svištěl dolů, nabíral rychlost. A kolem lidi…“ vypravuje.
„Máme ve svém středu chlapíka, který byl ve správný čas na správném místě a naštěstí taky na skútru. Když to viděl, rozjel se střemhlav za neřízeným strojem, jel vedle něj a kopal do něj tak dlouho, až ho nasměroval bezpečně do lesa, mimo lidi…“
Následuje krátká rozprava o tom, jestli je lepší sněžný skútr, nebo čtyřkolka s pásy. Debata nemá jednoznačný výsledek, muži z HS mě pouze poučí, že v každém případě je žádoucí mít s sebou lopatu, aby člověk mohl zapadlý stroj vyhrabat. Z vysílačky zní tentokrát smích, který provází informaci, že skibusu upadlo kolo…
Adrenalin před soumrakem
Jen čtvrt hodiny před koncem provozu vleků má být odstartován zábavný závod Homerun. Amatéři v lyžácích a snowboardových botách nejdříve „běží“ ke svým prknům a prkénkům, skáčou na ně, a pak už se řítí červenou sjezdovkou dolů. První v cíli pochopitelně vyhrává.
Červená sjezdovka se pro závod musí uzavřít, stejně jako všechny propojné trasy z vedlejších sjezdovek, aby lyžaři z nich nezkřížili závodníkům trať. Bezpečnost mají na starosti dobrovolníci z řad HS, protože akce Red Bullu přesahuje rámec běžných úkolů služby.
S blikajícím modrým majákem vyjíždíme na skútru k našemu stanovišti na sjezdovce. Cestou opatrně míjíme běžkaře, a když křižujeme sjezdovku, musíme dát nejprve přednost blízko jedoucím lyžařům. Srážky se sněžnou technikou jsou z černé statistiky známé a pro lyžaře většinou končí špatně, ba i nejhůře.
Volnými úseky ale skútr pořádně upaluje. Je to zábavné svezení, hlavně v zatáčkách, kde se člověk rád rozpomene na někdejší návyky z motorky, ačkoli jízda na sněžném skútru se dost liší.
Na naší pozici je vše připravené a v pořádku. Stačí to potvrdit vysílačkou a závod mohou otevřít předjezdci. První lyžař se za chvíli vynořuje z mlhy, s dýmovnicí v korporátní modré barvě. Za ním jedou další dva, ale počkat… ti nejedou na lyžích – šusují sjezdovku na horských kolech!
Bikeři Michal Maroši a Tomáš Slavík. Zdá se, že se každým okamžikem vymáznou, ale všichni jim tak usilovně držíme palce, že předjízda dobře dopadne. A naštěstí totéž můžeme o pár minut později říci o dvou stovkách amatérských jezdců na lyžích a prknech, kteří se kolem nás v půli kopce přehnali a zmizeli za další boulí směrem k cíli ve Svatém Petru.
Skútr mě dovezl ke spodní stanici lanovky a do ústředí Horské služby už dojdu po vlastních. Skoro mě mrzí, že jsem se na těch lyžích nesvezl. Ale říkám si, že je to pořád lepší, než abych si s vykloubeným ramenem vyčítal, že jsem na ně lezl.
Rychle se smráká a záře ve Špindlu zesílí bílými a červenými světly aut, která hromadně odjíždějí a v městečku na dlouhé desítky minut vytvoří slušnou zácpu. Jdu pomalu, jako bych měl na nohou lyžáky, které jsem nakonec nechal v kufru. Nikam nespěchám, ani do bot mi stále neteče. Přesto se chci ještě rozloučit s Bobou. Myslím, že se hodí podat ruku na rozloučenou člověku, který vám chtěl půjčit vlastní boty.
13
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
