Ale to jsem se pěkně mýlila. Odešla jsem do důchodu a nepříjemné bolesti se zase objevily.

Vypozorovala jsem, že je to vždy poté, co doberu antibiotika. A tak jsem zase hledala proktologické pracoviště, protože k doktorovi, který mně hemoroidy odstraňoval, jsem se už bála jít. Byl na mě nepříjemný a neurvalý, což já těžce při tomto delikátním zákroku snášela. Raději jsem si vybrala soukromé sanatorium. Sice tam byla dlouhá objednací doba, ale zase se ke mně chovali moc mile.

Po prohlídce lékařem jsem se dozvěděla, že nemám hemoroidy, ale prasklinu. Doporučili mi koupele v heřmánku a dubové kůře. Po měsíci na kontrole mě lékař potěšil: „Je to v pořádku, trhlina je zacelená.“ Jakou já měla radost!

Sázka na jistotu

Uběhlo pět let a já opět začala mít po antibiotikách potíže. Tak jsem vytáhla umyvadlo, hrnec a znova začala anabáze s heřmánkem a dubovkou. Tentokrát však nic nezabíralo a já se musela objednat v sanatoriu.

Tentokrát jsem byla u paní doktorky a zase to samé – je to „jen“ prasklina. Dala mi čtrnáct dní, abych ještě zkusila řepíček, ale všechno bylo na nic. Při kontrole mi tedy lékařka nabídla dvě možnosti – operaci, nebo po dobu tří měsíců zavádět speciální kolíček.

Byla už jsem tak vystresovaná a otrávená, že jsem se rozhodla pro operaci. I když jsem se bála, ale říkali mi, že výsledek bude jistější.

Na sále

Vyběhala jsem si všechna předoperační vyšetření, a že jich nebylo málo, a konečně nastal den D, kdy jsem vyprázdněná a rozklepaná nastoupila do nemocnice.

Manžel mě doprovodil až na pokoj. Měla jsem svoji rezidenci – pokoj s lůžkem, koženou sedačkou, dvě křesla, mramorovou koupelnu… Nádhera. Ale proč ne? Však mě operace stála dost peněz. A ještě že se mnou manžel zůstal, protože jsem si před zákrokem měla obléknout elastické punčochy a nebýt jeho, nedokázala bych to. Šlo to velmi ztuha a já se nedokázala ani ohnout přes pupek, navíc jsem měla nervy na pochodu.

Asi za hodinu pro mě přijel zdravotní bratr, já se rozloučila s manželem a odjela na operační sál. Tam mi anesteziolog nabídl epidural (částečné znecitlivění). Váhala jsem, ale doktor mě přesvědčoval: „Je to pro vás výhodnější, zůstanete při vědomí a až bude rána přicházet k sobě, hned si zavoláte sestru a dostanete analgetika. Bolest zmírníte včas, nevygraduje tak, jako kdybyste se probudila z narkózy.“ Tak jsem souhlasila.

Deset hodin bez hnutí

Konečně byl zákrok za mnou a převezli mě na pokoj.

Nevím, jak to dlouho trvalo, ale najednou jsem začala cítit nohy a nepříjemné pálení. Zavolala jsem sestřičku a požádala o analgetika, aby se tedy bolest nerozjela. Ale ouha, analgetika mi prý dát nemůže, protože mám strašně nízký tlak, a po nich se tlak ještě víc snižuje. To už jsem se začala nekontrolovaně potit, protože bolest se stále stupňovala. Sestřička mi tedy pustila rychleji kapačku, snad to aspoň trochu pomůže, jenže v tu chvíli mi tlak zase rychle vyletěl.

Cítila jsem se hrozně. „Musíte to vydržet. Ležte v klidu na zádech, s nataženýma nohama. Aspoň deset hodin!“ říká mi lékař. No to se snad zbláznili?

Už aby bylo ráno

Pět hodin jsem s vypětím sil vydržela v bolestech ležet, ale to jsem si vážně myslela, že už se nikdy v životě nemůžu zasmát. Byla to hrůza, kdo to nezažil, těžko si to dokáže představit. Šíleně jsem se potila a kvůli tomu mi sjížděla čidla na EKG, takže mi tam pořád něco pípalo. Sestřičky už byly naštvané, že ke mně musejí běhat, ale já za to přece nemohla. To už mi ruply nervy, začala jsem brečet, úplně jsem se rozklepala, tlak mi vyletěl. Tak moc jsem si přála, aby u mě byl někdo z rodiny.

Vážně jsem si myslela, že je to moje poslední hodinka a že už to nedám. Když sestra odešla, pokrčila jsem jednu nohu, abych si trochu ulevila, ale tím jsem opět hnula čidly a sestra přilétla zpátky. „Co zase vyvádíte?“

Konečně bylo devět večer. Řekli deset hodin ležet na zádech, to jsem s vypětím sil splnila, takže teď se rvu na bok, abych alespoň trochu ulevila zádům. Všechna čidla mi po zpoceném těle zase sjela, ale mně už je to jedno. Počítám hodiny do rána, abych mohla jít do koupelny a osprchovat se.

Konečně doma

Ráno přišel doktor na vizitu, prý je všechno v pořádku a já mohu jít domů.

Za chvíli naštěstí dorazil manžel, pomohl mi stáhnout ty zatracené punčochy. Sama bych to nezvládla a musela bych snad do sprchy i s nimi. Jsem unavená, bolavá a čeká mě dlouhá cesta domů. Lehám si do auta, ale příjemně se mi tedy necestuje, protože cítím každou nerovnost na silnici, každou zatáčku. Konečně jsme byli doma a já si šla hned lehnout.

Bolest mě soužila, ale usnula jsem.

Rychle na pohotovost

Druhý den ráno jdu na záchod na malou, ale vůbec mi to nejde, i když mám nucení. Přikládám to té operaci, ale když se to během dne nelepší, volám odpoledne doktorovi. „Raději hned přijeďte,“ říká mi. To mě vylekalo, proč u mě nemůže někdy něco proběhnout bez komplikací?

Manžel už si dal pivo, tak mě musí odvézt syn. Když jsme přijeli do sanatoria, okamžitě jsem šla na řadu, sestra mě vycévkovala a pak mi cévku zabudovala. Zase další nepříjemnost, kontrolovat hadičky, abych si je nevytrhla, navíc zadek mě neposlouchá, tak ještě, abych se jim tady nepo…, říkám si v obavách.

První i druhý den cévka jakž takž fungovala, ale v sobotu začala stávkovat a já měla mokro až v botách. Vydržela jsem do neděle, a pak už jsem volala doktorovi, co mám dělat. „Tak si cévku vytáhněte sama, já vás budu po telefonu navigovat,“ přesvědčuje mě lékař, ale na to já jsem moc velký posera. A tak jedeme s manželem na pohotovost do nejbližší pražské nemocnice. Zaplatíme 90 Kč a manžel za mě jde orodovat a prosit personál na chirurgii, aby mě vzali co nejdříve, protože mám bolesti a nemohu ani sedět ani stát.

Nepřeji nikomu vidět ty kyselé ksichty. „Pane, je neděle a nás je tady málo. Musíte si počkat!“ Nechali mě v čekárně trpět hodinu a čtvrt. Vedle na úrazovce se za tu dobu vystřídalo nejméně deset pacientů, a to ještě měli příjemnou a usměvavou sestřičku. Konečně se dostavil urolog a s ním jsem se musela dohadovat, že nechci cévku jen pročistit, ale úplně vyndat. Nakonec se nechal obměkčit a cévku vytáhl. To byla úleva, vychutnávám si, že mohu alespoň čurat. Jak málo někdy stačí ke štěstí!

Kdybych mohla křičet

První týden, kdy jím pouze tekutou stravu, mám za sebou, a těším se, až budu moci jíst stravu kašovitou. Ale to mě nenapadlo, že při kašovité stravě se zhustí i stolice a začne další období plné bolestí.

Při každé návštěvě toalety se bolestí klepu a mám strach, aby mě neranila mrtvice. Kdybych mohla křičet, tak řvu, že mě bude slyšet celá ulice.

Ze záchodu vždy běžím rovnou do sprchy a rozdýchávám ukrutnou bolest. Jak toto bude dlouho trvat? Vždyť já se z toho zblázním! Nedovedu si představit, že bych doma byla sama, že by mi můj milovaný manžel nepomáhal. Třikrát denně mi oplachoval zadek heřmánkem. Mám se v něm koupat, ale jak, když nemáme vanu a já stejně nemohu sedět? Tak si říkám, že při té vší bolesti mám vlastně štěstí, protože mít doma opravdového chlapa, jako mám já, je největší výhra v životě.

Potíže nevymizely

Jsem ráda, že už je to za mnou, trvalo to ještě tři měsíce, než jsem se uzdravila a dala dohromady. Než jsem si mohla bez bolesti dojít na toaletu.

Dobrovolně jsem podstoupila operaci, na kterou nikdy v životě nezapomenu a která mi přinesla nejhorší chvíle v mém životě. Stála mě celý důchod a nikomu, ani největšímu nepříteli, nepřeji tu strašnou bolest, co jsem si prožila. A i když mi v sanatoriu slibovali, že se svých potíží zbavím navždy, stejně už zase cítím, že to úplně v pořádku není…

Užívám si každý den, vycházky do přírody milujeme. Rádi si vyjedeme i na kole, naštěstí už si na něj zase mohu sednout. S manželem po boku se ničeho nebojím, je to můj ochránce a mohu se na něj spolehnout.