Spousta lidí se odmítá nechat očkovat. Jaké výhody by jim vakcína přinesla?
Ochránili by tak sebe i svou rodinu. Lepší než nosit roušky a mít každou chvíli zavřené obchody by přece bylo nastavit co největší kolektivní imunitu a dostat tímto způsobem epidemii pod kontrolu. V tom případě by nebyly takové denní nárůsty hospitalizovaných a nehrozil by kolaps zdravotní péče. K tomu je potřeba alespoň šedesátiprocentní proočkovanost, modely dokonce ukazují, že lepší by bylo dosáhnout sedmdesátiprocentní proočkovanosti.

Stále je mnoho nerozhodnutých lidí. Co rozhodne o tom, zda se oni přikloní na stranu očkování?
Podle mě bude záležet na tom, aby lidé viděli, že ta očkování jsou v pořádku. Že očkovaní lidé nemají žádné potíže, že se u nich neobjevily žádné závažné reakce. Pokud si ale média vyberou toho jediného z nich, kterému třeba bude dva dny špatně, budou ho bolet svaly a nebude chodit do práce, tak si lidé řeknou, že tam radši nepůjdou. Myslím, že zrovna teď bychom všichni měli spojit síly. Neznamená to, že by se mělo něco zamlčovat, ale mělo by se mluvit hlavně o tom, že s tím většina lidí nemá žádný problém.

Jak dlouho vydrží sérum účinné?
Délka ochrany po očkování v tuto chvíli ještě není známá. Až se naočkují první lidé, tak se budou několik let sledovat v pravidelných intervalech a bude se zjišťovat, jak v čase klesají protilátky. Teprve na základě těchto dat se dá zjistit, jak dlouho ochrana potrvá. Očekává se, že to bude v řádu měsíců či let. Já se domnívám, že to bude spíš v letech. Pokud by se ukázalo, že po několika letech hladina protilátek klesne, bude možné udělat ještě přeočkování.

Budou mít očkovaní lidé nějaké výhody oproti těm, kteří se očkovat nenechají?
Připravuje se registr očkovaných a elektronický očkovací průkaz. Bude tam zapsané a dohledatelné každé očkování, mělo by to jít i vytisknout jako potvrzení. Zároveň by se minimálně členské země Evropské unie měly dohodnout o vzájemné uznatelnosti těchto zápisů. Očkovanému člověku by při cestě přes hranice i v jiném státě měli toto potvrzení uznat. Potom by nemusel jít do karantény, ani kdyby byl v kontaktu s někým nemocným. Věřím, že tito lidé pro cestu nebudou potřebovat ani platné PCR testy, mělo by stačit jen toto potvrzení. Může to být dobrá motivace, proč se nechat očkovat. Zřejmě to i někteří zaměstnavatelé mohou brát jako podmínku pro vyslání pracovníka na služební cesty, třeba u nadnárodních firem. I když očkování nebude povinné, tohle k němu může přivést víc lidí.

Senioři, kteří jsou nejohroženější skupinou lidí, ale moc necestují. Jak hodláte motivovat je?
My jako vakcinologové máme očkovat, vysvětlit to celé populaci by mělo ministerstvo zdravotnictví, a mělo s tím začít už dávno. Ale jsem si jist, že i seniorům lze vysvětlit, že když se nechá proočkovat celý domov důchodců, tak za nimi budou moci chodit příbuzní i poté, až vypukne další vlna, a nebudou tolik sociálně izolovaní. Nemusí se ani bát chodit nakupovat. Myslím si, že by to na lidi mohlo zapůsobit, protože už nebudou chtít zákazy návštěv. A nejde jen o seniory. Cílit by se mělo zejména na chronicky nemocné – lidi s hypertenzí, obézní, kardiaky, lidi s nemocnými ledvinami. Tam je jedno, jestli jim je třicet nebo sedmdesát, kdyby se nakazili covidem, tak jeho průběh může být závažný, měli by se proto nechat očkovat. A je to přínos nejenom pro ně samotné, ale očkováním chrání celou svou rodinu.

Lze vyloučit třetí vlnu?
Troufám si tvrdit, že pokud přistoupíme zodpovědně k očkování, budeme-li se tedy všichni a včas se chodit naočkovat, tak se můžeme dočkat již jenom jedné vlny a to očkování by další vlny zastavilo.

Kde berete ten optimismus?
Pokud se lidé nechají očkovat, tak virus bude cirkulovat méně a méně a my mu budeme dávat méně šancí na to, aby zmutoval. O tom, že k mutaci koronaviru dochází, se ví, i když jeho mutační potenciál je desetkrát nižší než u chřipkového viru. Čím déle virus cirkuluje v populaci, tím má víc času a síly na mutační změny. Naše imunita se s ním snaží vyrovnávat, on se proto mění, aby jí unikl. Pokud bychom očkovali, tak bychom dokázali zabránit riziku vzniku případných mutačních změn, které by mohly tu nemoc zase změnit.

Kvůli velmi rozdílným názorům některých lékařů na témata spojená s koronavirovou epidemií loni padl mýtus o tom, že „pan doktor všechno ví“ a že lékaři mají na medicínské otázky jednotný názor. Co říkáte tomu, že vám do řemesla „fušovali“ významní kardiologové či zubaři?
Přístupy ohledně obezřetnosti k přenosu té nemoci a jejímu šíření se začínají lišit, protože je řada lékařů z jiných oborů, kteří nevidí to, jak se epidemie šíří v populaci. Vidí jenom jednotlivce, a proto se to názorově tříští. Navíc média chtějí širší spektrum názorů, takže se ptají lékařů všech odborností. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby je takoví profesionálové rovnou poslali pryč s tím, že to není jejich obor. Takhle to může vést ke zbytečným zmatkům.

Nechybí nám nějaká instituce, která by měla obecnou důvěru a podobné záležitosti by řešila?
My ji máme, ale ta síla jí bohužel chybí. Jde o Státní zdravotní ústav, který by se měl veřejným zdravotnictvím a epidemiologií zabývat. Tam by měli být lidé, kteří tomu rozumějí, a právě oni by měli být těmi autoritami. Ale jeho financování je poddimenzované, protože se nepovažuje za důležitou součást medicíny. V ní jsou dobře vidět hlavně různé transplantace, drahé onkologické a biologické léčby, ve kterých se snažíme držet krok se světem. Když umí Američané transplantovat obličej, tak to pár let po nich chceme umět taky. To je skvělé z pohledu individuálních pacientů, kterým jsme schopni pomoci i tady a nemusejí už cestovat do západních zemí pro nějakou specializovanou léčbu. Ale tohle všechno je drahé, takže se peníze sebraly také na úkor hygienicko-epidemiologické služby. Tím pádem se tam neudrží lidé, zejména ne kapacity, které tomu rozumějí. Radši jdou jinam, do vědeckých institucí nebo soukromé sféry, kde dostanou mnohem víc peněz. Takže tento ústav není tak akceschopný, jak by měl být, kdyby tam byli schopní odborníci, kteří by tyto věci dokázali řešit.

Co vám osobně přinesl uplynulý rok, který byl zlomový nejen pro váš obor?
Potvrzení síly přírody, co se týče infekčních nemocí. Že si nikdy nemůžeme myslet, že jsme nad nimi vyhráli, že je máme pod kontrolou. Vždycky k nim musíme přistupovat s velkým respektem. Padla ta častá představa lidí, že když udržujeme hygienu a čistotu, tak se nám infekční choroby budou vyhýbat. Šlo to tak daleko, že někteří lidé začali pochybovat, jestli infekce pro nás jsou opravdu tak rizikové, že je potřeba se proti nim očkovat. Třeba proti záškrtu, u kterého už nikdo ani neví, jak vypadá, nebo proti tetanu, na který už tady nikdo neumírá. Ale mně letošní rok potvrdil, že to tak není, že můžeme mít spoustu dezinfekcí a šestkrát denně si mýt ruce a můžeme se očkovat proti všemu, a stejně se tady může objevit nová infekce, a i když budeme dodržovat hygienu, ale nic jiného s tím nebudeme dělat, tak se bude lavinovitě šířit.

Roman Chlíbek

Narodil se 22.3. 1965 v Hradci Králové. V roce 1989 ukončil studia na VLA JEP a LF UK v Hradci Králové v oboru všeobecné lékařství. Po dobu 4 let pracoval jako náčelník zdravotnické služby na posádkové ošetřovně ve Staré Boleslavi. Během všeobecné lékařské praxe a vedení ošetřovny se začal odborně profilovat v oboru preventivní medicíny, epidemiologie a vakcinologie.

V současnosti je předsedou České vakcinologické společnosti. Je řešitelem nebo spoluřešitelem celkem 40 grantů, výzkumných záměrů, klinických studií a 18 expertizních úkolů. Během svého profesního vojenského života získal řadu resortních ocenění (Medaile AČR III., II. a I. stupně, NATO Medal for Service with NATO on Operations in Relation to Kosovo, Medaile za službu v mírové operaci na Balkáně, Medaile MO ČR za službu v zahraničí).