Kliknutím zvětšíteVí se, že rakovinné buňky nejsou v těle žádnou vzácností. Tu a tam se objeví, organismus je rozpozná jako nežádoucí a celkem hravě si s nimi poradí. Někdy se však stane, že zkázonosná buňka nejenže přežije, ale začne nabírat na síle. Čím to je? Její mimořádnou odolností? Aktuálně oslabenou imunitou? Náhodou?
Na únik nádorových buněk z tzv. imunitního dohledu může mít vliv více faktorů. Nemusí jít hned o špatný imunitní systém, ale třeba jen momentální narušení nějaké rovnováhy. Samozřejmě se může také stát, že některá buňka je od počátku natolik agresivní, že si s ní organismus neporadí. Význam má i lokalizace – některá tkáň může být nějakým způsobem oslabená, takže imunitnímu systému jeho práci komplikuje, zatímco pro nádorové buňky na druhé straně představuje ideální terén.
Je správné vnímat rakovinu jako buněčné onemocnění?
Právě že ne. Nádor bychom měli vnímat nikoliv jako onemocnění buněčné, ale tkáňové. Jde totiž o zvrhlý vývoj tkáně, kdy buňky ztrácejí svůj původní kontext vlivem jejího poškození – jedno, zda mechanického, chemického či fyzikálního. Zkrátka přestávají být tkáňovou součástí a žijí zcela vlastní život. Označení „nádorové buňky“ je takový zjednodušený, obecně používaný termín, ve skutečnosti jde o přirozené tělesné buňky, které ztratily určitý kontext. To, zda našemu imunitnímu dohledu uniknou, pak záleží na tom, jestli je například organismus narušený nějakým stresem, či na stupni poškození tkáně, z níž nádor vzniká.
To je ten typický příklad kuřákových plic? Nejde o to, že by tabák a priori inicioval vznik nádorových buněk, ale pouze jim připraví ideální prostředí devastací plicní tkáně?
To je ukázkový příklad. U kuřáků je až dvacetkrát vyšší riziko vzniku karcinomu vlivem látek, které narušují plicní tkáň. Primárně zde dochází k poškození chemickému, následně i fyzikálnímu a mechanickému, vzniká zánětlivá tkáň a následně chronický zánět, tedy jeden z významných faktorů spojených se vznikem nádorových onemocnění i šíření nádorových buněk po těle.
Kdesi jste velmi hezky přirovnal nádorové buňky k vojsku, které je dokonale organizováno a v případě potřeby se začne šikovat. Lze říci, že manévry začínají už v okamžiku, kdy buňka unikne imunitnímu dohledu?
Už od samého počátku vzniku nádoru je pro něj životně důležité, aby měl dostatečnou výživu. Pokud přesáhne milimetr krychlový, potřebuje vlastní cévní zásobení, které je daleko chaotičtější než běžné cévní zásobení. Nádorové buňky začínají sobecky růst na úkor okolní tkáně, přičemž jsou schopné spolupracovat nejen mezi sebou, ale i s našimi vlastními buňkami, které ovlivní ke svému prospěchu. Na svoji stranu si dokážou získat mnohé buňky, včetně těch imunitního systému. K tomu v těle i v samotných nádorových buňkách dochází k metabolickým změnám. Jakmile vypadnou buňky z kontextu tkáně, navracejí se do původního stavu eukaryotické buňky, jejíž hlavní činností je růst, dělit se a pohybovat. Zároveň dochází k dediferenciaci a buňky se vracejí do podobných stadií, v jakých se nacházely v embryonálním vývoji – to také velmi rychle rostou a rozdělují se na různá místa těla. Teprve když doputují na správné místo, usadí se ve tkáni a buněčné dělení se zastaví. U nádoru je to ale naopak, po usazení ve tkáni se buňky nezastaví, ale začnou se šířit dále po těle.
Čím to je, že jsou nádorové buňky tak vychytralé a dobyvačné?
Značné schopnosti nemusíme přičítat pouze nádorovým buňkám. Veškeré buňky v těle mají obrovské množství schopností. Ale ty, které se týkají růstu a dělení, jsou ve tkáních potlačené, a každá buňka vykonává svoji specializovanou práci. Pakliže se uvolní, začne vykonávat jiné činnosti, podobné například těm v embryonálním vývoji. Jde tedy o vlastnosti, které má jakákoliv běžná buňka ve své evoluční paměti, ve svých možných programech chování, ale teprve při uvolnění ze tkáně jsou znovu reaktivované. Nádorová buňka nemusí vymýšlet žádné nové strategie, ona jen chytře využije to, co ostatní buňky zrovna nepotřebují, tudíž nevyužívají.
Na čem záleží, jakou rychlostí nádor poroste?
Rychlost nádorového růstu se může v různých případech dost značně lišit. Některé zdvojnásobí velikost v řádu let, jiné v řádu týdnů. Spíš než orgánově či typově je to opět dané především tkání, z níž nádory vycházejí. Ale značný vliv má také prostředí, v němž karcinogenní buňky rostou – jakou dynamiku růstu jim umožňuje, na jaký odpor při růstu narážejí. Ne ve všech typech prostředí těla je rychlý růst možný.
Lze třeba říci, že plíce umožňují rychlejší růst, zatímco například střevo pomalejší?
Možná, že zrovna tento příklad by uvést šlo, jenže ani tak bych to obecně nespecifikoval na orgány jako takové, ale spíš na jednotlivé tkáně.
Dobře. Nádor tedy roste. V jaké fázi začne vysílat metastáze? Musí nejprve sám dospět do určité velikosti, nebo dokáže metastázovat i malinký karcinom?
Tohle je něco, co stále úplně do hloubky nevíme. Zmapování situace by vyžadovalo pokročilé zobrazování v těle s rozlišením na uvolňování jednotlivých buněk. Takový postup je ještě stále na hranicích současných možností. Co však rozhodně víme, je, že nádorové buňky se mohou začít uvolňovat i z poměrně malých nádorů, i když masivnější šíření nastává u těch větších. Také je známo, že uvolňování představuje kontinuální proces. Buňky se z primárního nádoru uvolní do sekundárních ložisek, ale následně už se šíří nikoliv jen z primárního nádoru, ale právě i z těch sekundárních ložisek, čímž vytvářejí ložiska terciální. Tedy z metastáze mohou vznikat další metastáze. Už tato skutečnost implikuje, že má smysl zastavovat šíření buněk i ve stadiu, kdy již jsou přítomny metastáze, protože bráníme jejich dalšímu šíření.
Jan Brábek
1996
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze.
2002
Postdoktorální pobyt na Vanderbiltově univerzitě v USA.
2006, 2018
Získal cenu Ligy proti rakovině za významné publikace v oboru.
2019
Nositelem Ceny Bedřicha Hrozného a ocenění Česká hlava (Cena Invence).
Jaký je rozdíl mezi nádorem a metastází? Liší se třeba podobou?
Hrubě morfologicky tam rozdíl být může, ale nemusí. Hlavní odlišnost tkví v tom, že buňky, které domigrovaly na jiné místo v těle, se nějakým způsobem musí přizpůsobit svému novému prostředí. Vznikají tak zajímavé situace. Buňky kolorektálního karcinomu, které metastazují do jater, si v nich například mohou vytvářet struktury připomínající klky v tlustém střevě, tedy vytvářejí si podobné prostředí, v jakém žily doposud. Pokud ale do jater metastazují třeba buňky karcinomu prsu, mohou využívat stávající strukturu tkáně, pouze nahradí jaterní buňky, tedy rostou místo nich. I způsob ukotvení v novém terénu se tedy může značně lišit. Buď si metastazující buňky vytvářejí charakteristické struktury pro orgán, z něhož vzešly, nebo se novému prostředí přizpůsobí a spolupracují s okolními buňkami.
Jak?
Máme buňky nádorové, a pak buňky stromální, žijící v nádorovém prostředí. Ty často mohou cestovat spolu s nádorovými buňkami po těle. Jedním z důvodů bývá fakt, že v nádoru pro ně vzniká nepřátelské prostředí, ubývá kyslíku, živin, je na ně vyvíjen velký tlak. Ony i ty nádorové buňky v podstatě utíkají z primárního nádoru či metastáz z podobného důvodu.
Takže nejde o expanzi, cílenou snahu kolonizovat další části těla?
To ani ne. Pokud bychom se už chtěli přiblížit nějaké cílené expanzi, pak ji může připomínat situace, kdy se buňky šíří na jiné místo těla, napodobujíce přitom proces hojení. Při něm kmenové buňky cestují i na relativně velké vzdálenosti v těle za účelem hojení. V tom některé nádorové buňky tento program připomínají na mnoha úrovních. Ostatně proto existuje i slavný výrok profesora Dvořáka, že nádor je vlastně rána, která se nikdy nehojí.
Na čem záleží, kam se rozšíří metastáze? Jsou zákonitosti, do jakého místa v těle se z určitého orgánu nedokáže propracovat?
To je další otázka, která není úplně zodpovězená. Jedno z vysvětlení zní, že buňky se šíří tam, kde existuje nějaké propojení, takže třeba buňky kolorektálního karcinomu rády metastazují do jater, kam se dostanou enterohepatálním oběhem. To je pomyslná cirkulace mezi střevem a játry. Buňky se šíří buď krevní, nebo lymfatickou cestou. Ale jejich cesty jsou často nevyzpytatelné. Karcinom prsu například často metastazuje do plic, může se šířit do mozku nebo i do ledvin, ale minimálně některé buňky mohou v nějaké tkáni najednou najít prostředí, které jim vyhovuje a láká do konkrétního místa.
Podle čeho si vybírají prioritu?
Třeba podle vyšší šance se tam uchytit. Dnes se hovoří o tom, že některá místa, kam budou buňky metastazovat, bývají připravována už dopředu, dlouho předtím, než se tam ty buňky vůbec dostanou. Pokud je v těle nádor, dochází totiž často k systémovým změnám. Kolegové z laboratoře profesora Smetany na 1. lékařské fakultě například během svého výzkumu zjistili, že pojivové buňky v okolí melanomů bývají pozměněné, což nebylo zas tak překvapivé. Když si ale chtěli odebrat kontrolní vzorky na vzdálenějších místech těla, ukázalo se, že je následkem melanomu pozměněné prostředí v celém těle.
Jsou nějaké oblasti těla, které nemetastazují?
Obecně vzniká málo nádorů i metastáz ve svalech. Dokonce se hovoří o tom, že svalové buňky mohou mít specifické protinádorové supresory. Kromě toho je svalové prostředí značnou překážkou pro tvorbu nádorů i z hlediska mechanického, protože je mechanicky velmi pevné.
Lze tedy i specifikovat, v jakých částech těla se metastázám nejvíce líbí?
Často jde o orgány s hojným prokrvením, s velkým průtokem krevního a lymfatického systému, protože tam se buňky dostanou nejsnáze. Je ale třeba říci, že zdaleka ne každá buňka, která se uvolní, projde celou metastatickou kaskádou. Z 10 tisíců buněk, které opustí nádor, se podle odhadů pouze jedna úspěšně uchytí v sekundárním místě. U onkologického pacienta může cirkulovat celá řada nádorových buněk, které se využívají v diagnostice. Dnes už známe testy, které z krve určí, zda v ní necirkuluje nějaká DNA, která je charakteristická pro určitý nádor.
Co se děje s tím zbytkem nádorových buněk, které nedoputují do sekundárního místa?
Některé se z tkáně vůbec nedostanou do cév, některé zahynou, některé neuniknou imunitnímu systému, nenajdou vhodné místo pro svůj růst. Ale některé jen tak nečinně zůstanou a probudí se třeba po letech, když z nějakého důvodu dojde k narušení imunitního dozoru.
V čem jsou metastáze nebezpečnější než primární nádor?
Principiálně nemusí být nebezpečnější, jde o to, že jakmile je v těle více ložisek, tak mezi sebou mohou komunikovat. A občas tato rozhozená komunikace v rámci celého těla a parazitické získávání energie ložisky na úkor těla způsobuje větší strádání pacienta než samotné poškození orgánu nádorem a metastázemi.
V tom tedy tkví zásadní nebezpečí metastází? V rozhození rovnováhy těla na různých úrovních?
Ano. I když, pokud takový nádor karcinomu prsu metastazuje do mozku, může samozřejmě spočívat větší nebezpečí v jeho poškození.
Proč jde často operovat primární nádor, ale metastáze ne?
Je problematické to takto generalizovat. Ale pravda je, že metastatické postižení natolik oslabí pacienty, zejména ty starší, že se musí zvažovat, zda se s operací vůbec budou schopní vyrovnat. Další věcí je, že metastatická ložiska se někdy třeba vyskytují v blízkosti důležitých nervových struktur, takže operace by představovala riziko. Pokud je metastáze dobře lokalizovaná, operovat ji lze.
Kam se dnes posouvá další onkologická léčba?
Je dobré zdůraznit, že vedle nových terapií, jako je imunoterapie či naše migrastatická terapie, nejlépe fungují klasické přístupy, což je vedle operace tradiční chemoterapie a radioterapie. Chirurgie se zpřesňuje díky robotice, chemoterapie se zkvalitňuje, používají se pokročilejší látky, stereotaktická radioterapie je dnes schopná ozařovat nádory s přesností na zlomky milimetrů, nepoškozovat okolní tkáň, specificky cílit jak na primární nádory, tak na vzdálené metastáze. To vše přispívá k efektnější léčbě a mnohem lepším prognózám.
Zastavme se u vaší migrastatické terapie. V čem je specifická?
Je zaměřená na metastázování, konkrétně na jeho první krok, tedy invazi nádorových buněk na jiná místa těla. Pokud bychom například díky moderním metodám detekce cirkulující DNA zjistili nádor v časnějších stadiích, při nasazení migrastatické terapie by se nádorové buňky neměly šířit dál. Tím, že je terapie zaměřená na mechanismy pohybu buněk, měla by navíc zasahovat málo jiných buněk v těle, protože příliš se jich nehýbe. Pohybují se buňky imunitního systému, ale v době, kdy se nádor chystá metastazovat, je stejně už část imunitního systému zmanipulovaná ke spolupráci s nádorovými buňkami.
Kdy je terapie aplikovatelná?
Ve všech fázích léčby, protože i ze sekundárních ložisek se buňky mohou šířit dál. Každopádně nejideálnější by bylo použít migrastatika ve fázi, kdy nádor ještě nemetastazuje.
Jakou podobu migrastatická léčba má?
V podstatě jakoukoliv. Mohla by se podávat ve formě pilulek, ale i intravenózně, ve fyziologickém roztoku. Migrastatika by se mohla i nanoformulovat a cíleně dopravovat na určitá místa.
Migrastatika jste vyvinul vy se svým týmem?
Naše laboratoř vyvinula koncept migrastatické léčby. Dlouhodobě jsme se zabývali invazivitou nádorových buněk a zaujalo nás, že je metastazování sice příčinou úmrtí více než 90 % onkologických pacientů, ale přitom neexistuje žádná specifická kategorie látek, která by cílila na invazivitu a metastazování.
To se o to doposud nikdo nepokusil? Proč?
Zjistili jsme dvě příčiny. Jedna tkví v regulaci schvalování protinádorových léků a jejich účinnosti. Až donedávna musel protinádorový lék, aby byl schválený, zmenšovat nádory. To migrastatická léčba nutně nedělá. Ta brání pohybu nádorových buněk. Druhý důvod byl v pokročilém zobrazování. Dlouhou dobu nešlo dost dobře sledovat, jak se nádorové buňky po těle pohybují a jak vznikají metastáze v nejranějších stadiích. Existuje také ale třetí důvod – pokud vědci podávají granty, je potřeba, aby výsledek získali v nějakém dohledném období. Při studování metastazování však výsledky takhle brzy k dispozici nejsou.
Publikoval jste v předních zahraničních odborných časopisech. Přivedl jste na svět migrastatika a do vědeckého světa zavedl i tento název. Jaké máte odezvy od kolegů ve světě?
Velmi příznivé. Na světě je jen několik lidí, kteří si spolu s námi uvědomovali důležitost toho, věnovat se léčbě, zaměřené na prevenci nebo inhibici metastazování. Invazivitou a metastazováním se zabývá po světě několik desítek laboratoří. Nám šlo o to, aby si lidé uvědomili, že to nejnebezpečnější na nádorových buňkách je jejich růst, dělení a především pohyb. Naše práce o migrastatikách mají už teď velký citační ohlas. Z termínu, který se zrodil před čtyřmi lety, se stává běžně používaný pojem. Celá řada laboratoří po světě oznámila, že vytváří látky s migrastatickým účinkem.
Na to nemáte patent?
Ne. Naopak jsme rádi, že vzniká více takových látek, které mohou pomoci většímu množství pacientů. Pakliže budeme chtít na něco patent, pak na naše konkrétní vlastní migrastatika, která vyvíjíme ve spolupráci s laboratořemi u nás i v zahraničí. Kromě toho testujeme migrastatické účinky již schválených léků. Máme náznaky, že některé je mají a mohli bychom jejich účinky vyzkoušet i u našich pacientů.
Po generace hledá svět lék na rakovinu. Proč jsme tuhle nemoc stále neporazili, kde je největší problém?
V tom, že jde – na rozdíl od bakterií a antibiotik, kde bráníme něčemu cizímu – o vlastní buňky, byť jim říkáme nádorové. Léčit rakovinu znamená nějakým způsobem odlišovat buňky, které dělají v těle to, co mají, od buněk, které se ve svém vývoji odchýlily. Je to podobné, jako chtít najít nástroj, jak ve společnosti zcela vymýtit kriminalitu. Nejlepší je v obou případech pořád prevence. Když budou lidé dobře vychovávaní a budou žít spokojeně v příjemném prostředí, kriminality tolik nebude.
Existuje nějaký zásadní otazník pro vědce zkoumající rakovinu?
Velmi jsem obdivoval výzkum jednoho svého švýcarského kolegy, profesora Christoforiho, který dokázal kombinací dvou již schválených léků přeměnit buňky karcinomu prsu, transdiferencovat je na buňky tukové tkáně. Kdybych já měl možnost se něco konkrétního dozvědět, pak bych chtěl odpověď na otázku, kombinací jakých faktorů by se daly rakovinné buňky určité tkáně přeměnit na normální buňky, které by tkáni nevadily. To by v léčbě nádorů mohlo velmi pomoci. Jeden můj už zesnulý kolega přirovnával rakovinný proces ke stavění babylonské věže a hovořil o tom, že nejlepší by bylo ji zbourat a z těch cihel postavit něco jiného…
Rakovina, nejstarší průvodce člověka
Fosilní pozůstatky nádorů se objevily u dinosaurů, ve zkamenělých kostrách hominidů, odborná literatura hovoří o úplně nejstarším objevu z jeskyně Swartkrans v Jihoafrické republice z roku 2016, kdy šlo pravděpodobně o pěticentimetrový osteosarkom v zánártní kosti jedince druhu Homo ergaster, žijícího cca před 1,7 milionu let.
Důkazy o výskytu zhoubných nádorů podávají též nálezy lidských mumií ze starověkého Egypta. Zmínky týkající se rakoviny se objevily již v rukopisu z doby asi 1600 let př. n. l. Říká se mu Papyrus Edwina Smithe, a byť podává řešení mnoha nemocí, o rakovině v něm stojí jednoznačné: Jde o neléčitelnou, beznadějnou chorobu.
O 3621 let poté jsme už mnohem dále. I když se občas zdá, že beznaděj provází tuhle nemoc stále a že dokáže mít před všemožnou technologií a lidským umem pořád nějaký náskok…
Věčná hádanka
Historie medicíny je z velké části i historií boje proti rakovině. Dlouho si lidé nemohli vysvětlit původ této nemoci a dlouho nenalézali prostředky k jejímu potlačení. Starověcí Egypťané ji dávali za vinu bohům. Hippokrates či Galén chorobu přičítali nerovnováze čtyř základních tělních tekutin, jejich nástupci se přikláněli zase spíš k abnormalitám lymfatického systému.
Holandští lékaři Z. Lusitanus a N. Tulp dospěli k závěru, že rakovina je nakažlivá. Dlouho existovaly teorie, že ji způsobují traumata nebo paraziti. Touha porazit zákeřnou nemoc vyvolávala u vědců po dlouhá staletí posedlost pochopit její podstatu a najít proti ní účinnou zbraň, což se nedařilo.
Neúspěch naštěstí neodrazoval a výzkumu do značné míry pomáhal pokrok v jiných odvětvích. Pitvy provedené W. Harveyem v roce 1616 vydláždily cestu k většímu poznání o anatomii a fyziologii člověka. Byl objeven krevní oběh, což otevřelo dveře dalšímu výzkumu nemocí. Skotský chirurg J. Hunter, zakladatel patologie, pak v 18. století navrhl, že některé druhy rakoviny by bylo možné vyléčit chirurgicky.
Popsal histologickou skladbu určitých nádorů, jejich šíření i metastáze. Jenže jak uvést převratnou myšlenku rutinně do praxe, když ještě celé století nebyla k dispozici anestezie? Nové potenciální terapie se občas jevily stejně hrůzostrašné jako vlastní diagnóza.
Vítězné tažení proti rakovině započalo až o století později. Dílčí poznatky a úspěchy do sebe začaly konečně zapadat. Velmi pomalu, často metodou pokus-omyl, postupně skládaly mozaiku. Na jejím konci je účinná radioterapie, chemoterapie, imunoterapie, genomové analýzy, metody přenosu DNA, molekulární i genetické charakteristiky nádorů, cílené léky, až třeba migrastatika českého vědeckého týmu, zastavující metastáze.
Lékařem vyřčená diagnóza „rakovina“ již dnes zdaleka není ortelem jisté smrti, nicméně v mnohých případech zůstává i ta nejmodernější medicína bezradná a jediným prostředkem je paliativní léčba. Otázka, již si všichni vědci světa pokládají, je už dlouhá léta stále stejná: Jak zabít rakovinné buňky, aniž bychom zabíjeli i ty zdravé?
S. Mukherjee, lékař, vědec a buněčný biolog, který nedávno vydal celosvětový bestseller Vládkyně všech nemocí: Příběh rakoviny, na ni odpovídá takto: „Byla to hádanka v roce 1920. Byla to hádanka v roce 1970. A je to hádanka stále.“
Rakovina v dějinách
460–370 př. n. l.
Hippokrates poprvé použil slovo carcinos k popisu nádorů. V řečtině to znamená krab, protože šířící se výběžky z rakoviny připomínaly tvar kraba.
130–200 n. l.
Galén zavedl slovo oncos (nádor), z něhož vzniklo označení onkologie.
1616
Anglický lékař William Harvey objevil a jako první popsal krevní oběh.
1761
Giovanni Morgagni z Padovy začal provádět pitvy s cílem odhalit příčinu nemocí.
1775
Popsána spojitost rakoviny šourku u kominíků s výskytem škodlivin v sazích. Jde o první důkaz souvislosti expozice životního prostředí s rozvojem rakoviny.
1848
Byl pozorován zvýšený výskyt rakoviny prsu u jeptišek a vysloven pravděpodobný předpoklad souvislosti s bezdětností a nekojením.
1863
R. Virchow identifikuje bílé krvinky (leukocyty) v rakovinné tkáni a vytváří první spojení mezi zánětem a rakovinou. První používá termín „leukémie“.
1882
Provedena první radikální mastektomie k léčbě rakoviny prsu.
1896
W. C. Röntgen objevil vlastnosti rentgenových paprsků.
1903
Byla poprvé použita radiační terapie k léčbě rakoviny.
1923
G. Papanicolaou, průkopník cytopatologie, vyvinul první screeningový test (tzv. Pap test).
1941
Ch. Huggins zjišťuje, že odstranění varlat za účelem snížení produkce testosteronu nebo podávání estrogenů způsobuje regresi nádorů prostaty – základ hormonální terapie.
1947
S. Farber dokázal, že léčba antimetabolitovým léčivem aminopterinem vyvolává dočasné remise u dětí s akutní leukémií.
1950
Byla objevena souvislost kouření cigaret a rakoviny plic.
1953
R. Hertz a Min Chiu Li dosáhli prvního úplného vyléčení lidského nádoru chemoterapií.
1964
Virus Epsteina-Barrové (EBV) je poprvé spojen s rakovinou člověka.
1976
Vědci zjišťují, že DNA kuřecích buněk obsahuje gen související s onkogenem (gen způsobující rakovinu) viru ptačího sarkomu, který u kuřat způsobuje rakovinu. Toto zjištění vede k objevu lidských onkogenů.
1984
Prokázána souvislost mezi HPV (lidský papilomavirus) a rakovinou děložního čípku.
1993
Používají se testy na okultní krvácení, screening pomáhající snížit úmrtnost na kolorektální karcinom.
2004
Spuštěna biologická léčba – na trh je uveden bevacizumab, využívaný při léčbě pokročilého kolorektálního karcinomu, nádoru ledvin či plic.
2011
Začala se využívat imunoterapie – stimulování imunitního systému k napadení rakovinných buněk.
2020
Vyšla studie Pan-Cancer Analysis of Whole Genomes (PCAWG), zahrnující více než 10 let intenzivního výzkumu vědců z celého světa. Dohromady se jim podařilo přečíst kompletní DNA z celkem 2658 nádorových buněk, které pocházely z 38 různých typů nádorů.
11
4
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
