Informace o viru, které chaoticky přicházejí a často se navzájem popírají, vyvolávají pochybnosti a úzkost. Je velmi obtížné adaptovat se na nové podmínky života. Někteří z nás to zvládnou lépe a někteří to nezvládnou vůbec. Můžeme očekávat navýšení počtu sebevražd i větší spotřebu psychofarmak. Téměř s jistotou lze předpokládat, že i u jedinců, kteří dosud všechny možné životní peripetie zvládli bez větších potíží, mají dobře fungující organismus a disponují zralou osobností, se objeví příznaky extrémní úzkosti či depresivní stavy. Zvýší se zřejmě i počet závislých jedinců.

Vše, co nás v posledních týdnech postihlo, je pro nás velkou neznámou. Co provede virové období české rodině? Jenom ekonomické obtíže, či i partnerskou krizi? Zvýší se počet rozvodů? Zvýší se počet dětí, které opustil jeden z rodičů a na sociálních sítích opakovaně předstírá, jak v novém partnerství jen kvete?

Kamila HoláskováZdroj: ArchivJeště několik týdnů před vypuknutím celosvětové pandemie zveřejnil časopis určený ženám rozhovor matky dvou malých dětí, která několika větami srovnala chování českých mužů-otců s chováním otců v zemi s přísnou legislativou na ochranu rodiny, v níž několik let žila. Pro české muže to nedopadlo nejlépe. A já s ohledem na třicet let poradenské praxe musím uznat, že měla pravdu. Skutečně se v naší české kotlině podezřele často objevuje v posledních letech muž, který sice jako muž vypadá, ale není to dospělý člověk. Opakovaně slýchám stížnosti žen-matek, které partner opustil před porodem, krátce po porodu či v prvním roce života dítěte. Odůvodnění bývá stejné. Muž chce zpátky svůj pohodlný bezstarostný život.

Tito nezralí a nezodpovědní jedinci v krizi a nepohodě vlezou pod peřinu. Je jedno, jestli jsou pod peřinou s jinou ženou či s lahví, s počítačem nebo s činkami. Výsledek je stejný. Je to selhání v roli rodiče. My ženy si musíme přiznat, že nezralého muže vytvořila svými výchovnými postoji matka. Matka uspokojuje nebo neuspokojuje emoční potřeby dítěte. A matka má větší vliv na citový vývoj dítěte v raných fázích, kdy se učí či neučí empatii a je nebo není schopno soucitu. Otec přitom často v rodině chyběl, a pokud se vyskytoval, byl velmi slabý nebo pro syna nepřijatelný jako vzor k identifikaci.

Spolupráce je nutností

Nejčastější forma rozpadu rodiny má však stále stejný scénář. Péče o dvě malé děti. Zatímco s jedním malým dítětem většina žen zvládne své povinnosti bez potíží, při narození dalšího potomka se situace výrazně změní. Bez spolupráce obou rodičů nemůže rodina smysluplně fungovat. Rodič, který na vše zůstal sám, je velmi vyčerpaný a začne přemýšlet o tom, zda partnerství má nějaký smysl.

Touto fází prochází téměř každý rodič. Po delší době partnerského vztahu je běžné, že pochybujeme o správné volbě. Jestliže jsou oba rodiče dospělí zralí lidé, najdou řešení jak vzájemnou spolupráci lépe organizovat a krizi vyřeší. Jejich motivací je především prospěch dítěte. A také láska k němu. Zralí rodiče proto zvládnou i velmi neobvyklou a vyčerpávající pandemii, kterou jsme dosud mohli vidět jen v zahraničních filmech. Jsou schopni i utlumit ponorkovou nemoc v průběhu karantény a omezeného pohybu. Naopak, jejich spolupráce vztah posílí. Oba si nejspíš uvědomí, jak je rodina důležitá a jak rychle mohou být životy blízkých v ohrožení. Společná péče o děti i sdílený strach je spojuje a dodává oběma víc odhodlání.

Jev, který vnímáme jako neovlivnitelný a nepředvídatelný, způsobuje extrémní zátěž pro organismus. Tato situace, ve které jsme všichni, proto prověří i naše rodičovské kompetence a osobnostní kvality i nedostatky. Pokud jeden z rodičů zaleze v době krize pod peřinu a fňuká, musí vynaložit obrovské úsilí k zajištění rodiny druhý rodič. Je otázka, jestli po zklidnění situace vyčerpaný a povinnostmi zavalený rodič nepochopí, že svým dětem se může víc věnovat, když zůstane sám.

Nezralý rodič totiž vyžaduje stejnou péči jako malé dítě. Stává se přítěží, obírá zralého rodiče o čas, energii, peníze a především není schopen projevit lásku. Bez lásky nemůže rodina přežít. Jestliže se rodič o svoje děti nestará, nemá s nimi soucit a nestýská se mu po nich, nemůže je mít rád. Zralý rodič svoje děti neopustí. Nevleze pod peřinu jiného partnera. Pokusí se krizi vyřešit, a pokud i tak dojde k rozpadu partnerského vztahu, bude pro zodpovědného milujícího rodiče nadále bezpečí dětí na prvním místě. I v době pandemie jsou rozvedení zralí rodiče schopni dohodnout se na nových pravidlech péče o děti. Nenechme se ovlivnit médii, která přinášejí informace pouze o případech, kde se rodiče dohodnout nedokážou.

Přežije český táta?

Jak je na tom český táta dvou malých dětí? Zaleze pod peřinu a fňuká? Nebo přiloží ruku k dílu, pomůže s domácí přípravou do školy, s vymýšlením her pro nudící se děti a večer drží vyděšenou manželku za ruku? Pokud je to zralý chlap, dokáže to. Může to posílit i jeho sebeobraz muže a otce. Rodina ho v krizi víc potřebuje. I z jeho manželky a matky dětí je najednou někdo, kdo touží po ochraně. To je něco dlouhodobě nevídaného.

Současná česká žena je spíš společností vnímána jako někdo, kdo všechno vydrží, všechno zvládne a se vším si vždycky poradí. A to i tehdy, když zůstala s dětmi sama. Jako by společnost nepočítala s tím, že může v těžké chvíli propadnout zoufalství a beznaději. I proto právě pro muže nastala doba, kdy by měli prokázat, že jsou skuteční a opravdoví chlapi a ne zbabělci a slaboši, kteří v průběhu krize rodinu, tedy i vlastní děti, týrají.

Partnerství se i v těchto složitých měsících může zkvalitnit. Stane se to tehdy, jestliže jsou na všechny problémy a nejistoty virového období dva. Pokud zůstanou dva i v budoucnosti, určitě vše zlé, co je teprve čeká, překonají. Budou se vzájemně podpírat a svoje děti ochrání. A snad konečně i v České republice nebudou tátové ztrácet čas, který mohou prožit se svými dětmi. Přestanou se vymlouvat na pracovní přetížení, budou svoji rodinu bránit a budou ji považovat za neoddělitelnou část své existence.

Jestli doba virová přinese rodině nějakou pozitivní změnu, potom by to mělo být v upevnění partnerského vztahu. Mohli bychom se tak i zařadit mezi státy, které mají přísné rodinné zákony vedoucí k lepší ochraně dítěte, kde tátové a mámy spolupracují při výchově i péči o vlastní potomky. Naše děti by měly vyrůstat v zemi, kde si žádný rodič nedovolí vystěhovat svoje malé děti na ulici či odklonit od nich peníze.

Obzvlášť odpudivé v této těžké době je pro děti žijící pouze s jedním rodičem sledování toho druhého na sociálních sítích v novém partnerském vztahu. Rodič, který je opustil, jim ve skutečnosti veřejně sděluje, že pro něho nejsou dost dobré, že je rád, že se jich zbavil, a že je nemá rád. Takové jednání dospělého lze považovat za příklad psychického týrání vlastních dětí.

Evoluce je zodpovědná za to, že ke správnému vývoji jedince bez ohledu na pohlaví je nezbytná dlouhodobá přítomnost otce a matky, kteří spolupracují, vytvářejí pro dítě bezpečné prostředí a uspokojují potřeby dítěte. V období celosvětové pandemie je velmi obtížné pro rodiče zajistit dětem uspokojení potřeby bezpečí. Je možné, že si to dnešní rodiče uvědomí a budou více usilovat o vytvoření stabilního prostředí. Ovšem to se bude týkat jen osobnostně zralých rodičů. Ti nezralí v této složité době nejspíš zahájí svůj sestup k velmi osamělému stáří.

KAMILA HOLÁSKOVÁ