Na svých webových stránkách píšete, že jste jednoho dne dospěl k poznání, že nežijete svůj život. Jak člověk pozná, že nedělá to, co chce, že žije život někoho jiného?
U mě konkrétně se to projevilo tím, že mi práce, která mě sice celou dobu bavila, zajímala a šla mi od ruky, přestala dávat smysl. Vystudoval jsem dvě vysoké školy, dělal to, co vystudoval, a stejně to nebylo ono. A neplatilo to jen o práci. V psychologii se tomuto stavu říká existenciální krize. Ve skutečnosti její příchod poznáte podle svých pocitů, jako všechno v životě. Když nežijete podle sebe, chybí vám to, čemu Aristoteles a Platon říkali eudaimonie, doslova dobrý duch. Ten přichází, když svůj život naplníte smyslem. A protože smysl vašeho života je ukryt hluboko ve vašem nitru, obvykle pod nánosy toho, co po vás chtěli, nebo si myslíte, že po vás chtěli ostatní, bývá těžké to nitro objevit a nechat vyrůst. Spousta z nás tak běžně žije životy, které nejsou tak úplně jejich. Snaží se způsobem a náplní svého života potěšit ostatní – rodiče, partnera, šéfa, přátele atd. a to i v dobách, kdy už jsou třeba i dávno mrtví. Někdo se pak doslova „rozdává“, jak to ještě sám pojmenuje. Svým životem však musíte těšit především sami sebe, žít ze svého pramene, jak říká profesorka Hogenová. To je jediný trvale udržitelný koncept. A protože je člověk sociální zvíře, je potřeba, abyste uměli žít život podle sebe a zároveň byli schopni do něj zakomponovat i ostatní lidi. To je to vůbec nejtěžší. Život poustevníka totiž není to, k čemu jsme evolučně přizpůsobeni.

A jak poznám, kdo doopravdy jsem a co je moje opravdová životní role?
„Poznej sám sebe“ už je od antického Řecka ten nejtěžší životní úkol. Asi proto ten nápis stál vytesaný nad vchodem do chrámu boha Apollona v Delfách. Básník Ralph Waldo Emerson věřil, že poznat sebe sama znamená poznat Boha v sobě. Bůh žije ve vašem světě, ale váš svět ho nezná, stojí v jeho básni Poznej sám sebe. To je přesně to ono. Mnoho lidí žije ve „svém“ světě, ale jejich svět je ve skutečnosti nezná.

Co byste doporučil lidem, kteří by chtěli radikálně změnit svůj život, ale nemají na to odvahu? Bojí se, že přijdou o výdělek, nebudou moct splácet hypotéku…
Aby nejdřív poznali sami sebe, pak už žádná odvaha ke změně nebude potřeba. Poznat sebe sama ale znamená poznat i svůj stín, své vlastní démony, postavit se jim a díky tomu a přesto, co se člověku stalo, dospět. Dostat ze sebe tu nejlepší verzi sebe sama, jak definoval sebeaktualizaci Abraham Maslow. A máte určitě pravdu, ve světě, kde se Bohem staly peníze, není snadné radikální životní změny podnikat. I já jsem se v jeden okamžik dostal na pokraj finančních potíží, když do toho přišly ještě nějaké další životní zkoušky. Ale život beztak není něco, co by se dalo přežít, tím spíš stojí za to zkusit ho aspoň část doopravdy prožít.

Z vašeho životopisu mě zaujalo, že jste prošel klinickou smrtí. Jak k tomu došlo a co si z toho stavu pamatujete?
Inu, jsou nemoci, které není radno kombinovat – například meningitidu s vážnou vrozenou srdeční vadou. Byl jsem tehdy ještě malé dítě. Pamatuju si jen tunel se světlem a tu nebetyčnou úlevu od všech bolestí a strastí těla. A pak ten tvrdý návrat po nějaké době, kdy zvracím do kýblu na infekčním oddělení krajské nemocnice a vedle na posteli sedí máma.

Dlouhou dobu jste působil ve světě IT a telekomunikací, pak jste vystudoval psychoterapii. Čím vás tak okouzlila?
Já se vlastně k psychoterapii a potažmo psychologii dostal velkou oklikou. Díky cestování, meditacím a skvělé kamarádce Tereze, psycholožce a psychoterapeutce. Jedno léto jsem se vrátil do ČR po delší cestě Evropou, vlastně ještě v Rakousku jsem přemýšlel, jestli nejet raději do Maďarska než domů. Když jsem se pak vrátil, přestaly mi definitivně dávat smysl peníze i moje práce a chtěl jsem dělat něco pro ostatní. Zkusil jsem tedy rozjet projekt na pomoc single rodičům, ale nakonec mi došly síly i finance. To bylo ale poprvé, kdy jsem přičichnul k psychologii. Pár měsíců poté jsem se v Rakousku dostal víceméně náhodou k meditaci a rok nato už nastoupil na psychoterapeutický výcvik a pak i Pražskou psychoterapeutickou fakultu.

Pamatujete si ještě na svého prvního klienta, který za vámi přišel jako za psychoterapeutem?
Ano, vlastně si pamatuju všechny klienty, respektive jejich příběhy.

Proměnil se od té doby váš přístup ke klientům?
Ano i ne. Irvin Yalom říká, že každý klient potřebuje ve skutečnosti vlastní přístup. Já si to také myslím. Ale určitě se projevují v mojí práci větší zkušenosti a další vzdělání. Snad každý psychoterapeut se postupem času zlepšuje. A já mám určitě ještě hodně co zlepšovat.

Změnila se kvůli pandemii koronaviru nějak vaše klientela?
Vlastně vůbec. Koronavirus není u mých klientů téměř žádné téma. Koronavirus jen nechává vyplouvat na povrch všechny ostatní problémy, zejména pak ve vztazích. Kvůli expozici úzkosti ze smrti a tomu chaosu, co dělá vláda kolem, se totiž nám všem plošně snižuje schopnost vyrovnávat se s některými dalšími věcmi.

S jakými problémy k vám lidi chodí nejčastěji?
Se sebevědomím a sebepoznáním. Ono to vlastně nakonec od těch antických Delf bude pořád stejné. Často pracuji s dospělými dětmi alkoholiků a dětmi, ke kterým se rodiče nechovali „optimálně“, když to popíšu hodně eufemisticky.

Úspěšným restauratérům se ze dne na den zhroutil svět, stejně jako mnoho dalších lidí různých profesí přišli zčistajasna o práci a o výdělek. Co takový kotrmelec udělá s lidskou psychikou?
To záleží na postoji takového člověka. A ten zase závisí na jeho dětství, podpoře, kterou (ne)měl od svých rodičů, pozici, kterou měl v dětském kolektivu, i na životních zkušenostech, které získal. Trauma je jako trampolína, jak říká Michaela Haas. Pokud si na něm vyskočíte, můžete se dostat mnohem výš. Stejně tak ale může být zdrojem dalších psychických potíží. Hodně také záleží na tom, jestli v tom problému zůstanete sám, nebo jestli dokážete projevit svou zranitelnost a říct si o pomoc a hlavně podporu – rodině, přátelům nebo případně psychoterapeutovi.

A co když se taková situace opakuje? Už to vypadalo, že všechno se vrátí do normálních kolejí, a přišla druhá vlna opatření proti covidu-19. Kolik takových ran může člověk přečkat, aniž by to zanechalo následky na jeho psychice?
Tohle je otázka fenoménu, kterému se říká resilience. A i tady hraje roli dětství, včetně např. zoologického jevu, kterému se říká lokomotorická hra. Děti (i další mláďata) se na houpačkách, skluzavkách, kolotočích atd. v raném věku učí, že i když se všechno pokazí a ztratíte kontrolu nad svým tělem, že to jde přežít a že to může být třeba i legrace. Zdá se, že ty, které si více takto hrají, mají v dospělosti větší resilienci, a tedy i schopnost snášet opakované rány osudu. Resilience jde ale samozřejmě budovat i později, životními zkušenostmi a postoji, ale to je podle mého názoru trochu náročnější.

Lidé teď tráví hodně času doma. Můžeme čekat generaci koronavirových dětí, takovou dnešní obdobu Husákových dětí?
Pokud tím máte na mysli skokový nárůst počtu dětí, které se budou rodit, tak to určitě možné je. To ukáže čas. Pro spoustu bezdětných párů byl koronavirus takové vysvobození – méně stresu, práce, běhání mimo domov a více času na sebe. Jenže pak tu máme spoustu párů, pro které je koronavirus velkou přítěží, a to jak v životě, tak ve vztahu.

Více než sexu se asi lidé doma věnují jídlu a pití. Budeme národem ještě větších tlouštíků a alkoholiků?
Je třeba si říct, že hubnout a tloustnout se dá i z úzkostí nebo stresu. Dokonce je to i jedno z diagnostických kritérií deprese. Kortizol totiž mění metabolismus cukrů v těle. S tloušťkou bych to ale černě neviděl, kdo změnil najednou jídelníček k horšímu, zvládne to i opačně. Znám lidi, co teď i víc cvičí a zdravěji jedí. Horší je to s alkoholem. Alkohol sice tlumí úzkosti, což je důvod, proč ho lidé rádi pijí, ale způsobuje pak deprese a v delším období fatální poškození organismu – typicky rakovinu a kardiovaskulární onemocnění – a vzniká na něm samozřejmě závislost. A je docela možné, že z těch 12 % populace s vysoce rizikovým užíváním alkoholu a 4 % závislých na alkoholu se posuneme kvůli koronaviru ještě výš.

Komunikace přes počítač a sociální sítě zažívá díky pandemii zlaté období. Je to pro člověka dobré? Už je to naše přirozenost?
Komunikace na dálku je určitě jiná než naživo. Už jen z pohledu latence v komunikaci, z pohledu vnímání celého těla i z pohledu empatie. Naživo je totiž snazší cítit, co cítí ten druhý. Ale určitě je lepší nějaká komunikace on-line než žádná osobně. A třeba právě ta latence naučí některé lidi více poslouchat ty druhé, než začnou mluvit.

Předpokládám, že lidí s psychickými problémy přibývá. Je dostatek psychologů, kteří by jim mohli pomoci?
Ano přibývá, a ne, absolutně není. To ale nebylo ani před koronavirem. A ČR není jedinou zemí, kde je to špatné, u nás je to jen opravdu hodně špatné. Zejména, když vláda zakázala psychoterapeutům mimo zdravotnictví pracovat s klienty osobně.

Dá se ze zkušeností z vaší praxe nějak definovat, co pro většinu z nás znamená štěstí?
Na štěstí se dá koukat třeba jen jako na trochu komplexnějších biochemický proces zahrnující aktivaci dopaminového centra a hédonických hotspotů v mozku. Já na ně nahlížím spíš jako na prožitek svobody, kdy člověk může, chce a dokáže být sám sebou, a to i s ostatními.

Jaký podle vás bude rok 2021?
Jaký si ho uděláme, stejně jako roky před ním a roky po něm. Vnější okolnosti podle Sonji Lyubomirsky mají jen 10% vliv na to, jak se cítíme. 40 % jde na vrub toho, co děláme každý den, a polovina jde za geny. Klíčový je náš postoj a naše činy.

V čem mohou vzhledem k současné situaci lidé v roce 2021 hledat naději? K čemu se upínat?
Lpění je zdrojem utrpení, jak říkají buddhisté. Naději hledejte vždy uvnitř sebe, protože tam uvnitř, hluboko pod všemi těmi nánosy, najdete skutečného sebe. A vy jste dokonalí takoví, jací jste. Takoví jste si zasloužili být bezpodmínečně přijímáni a milováni, dříve rodiči, teď sami sebou. Až to pochopíte, přijde i ta naděje na lepší život, protože pak váš svět konečně pozná Boha, Boha ve vás, jak by řekl Ralph Waldo Emerson.

Vizitka

Psychoterapeut Martin Zikmund původně vystudoval telekomunikační techniku na FEL ČVUT. Na stejné fakultě pokračoval ve studiu zaměřeném na bionanomedicínu. Paralelně vystudoval podnikání a management v průmyslu na MÚVS ČVUT. Po úspěšné kariéře v IT a telekomunikační sféře následovalo studium na Pražské psychoterapeutické fakultě PVŠPS (2016–2019) a sebezkušenostní výcvik PCA, Rogersovská psychoterapie (2015–2018). Absolvoval i mnoho dalších sebezkušenostních kurzů a seminářů u nás i v zahraničí. Více na www.martinzikmund.cz.