Primářka jednoho z dialyzačních středisek B. Braun Avitum v Praze Nuslích Hana Novotná napsala už na jaře o svém boji s koronavirem na dialýze deník. Jejími zkušenostmi se teď řídí mnoho nefrologů v Česku. Lékařka má navíc s nákazou i osobní zkušenost, protože se s těžkým průběhem nemoci potýkal její syn.

Jak moc jsou vaši pacienti z hlediska infekce koronavirem rizikoví?
Velmi. Jedná se o jednu z nejohroženějších skupin obyvatel. Mívají více onemocnění najednou, například vysoký krevní tlak a cukrovku, je jim v průměru 70 let a někteří jsou navíc obézní.

Takže covid-19 pro ně automaticky znamená průšvih?
U covidu neplatí automaticky nic. Takže ani toto. Měli jsme pacienty, kterým bylo 80 let a víc, byli i jinak těžce nemocní a covid-19 zvládli velmi dobře. A měli jsme i opak. Je to individuální.

Jaké to bylo, když jste se na jaře dozvěděli, že máte na dialýze pozitivního pacienta?
I když jsme to čekali, byl to šok, protože jsme o vlivu koronaviru na dialyzované pacienty měli strašně málo informací. Navíc zkušenosti z ciziny tehdy mluvily o vysoké smrtnosti.

Kdo byl prvním covidovým pacientem?
I to bylo překvapení. Šlo totiž o muže, který je velmi zodpovědný, rozhodně nepodnikal žádné rizikové aktivity. Ale zvládl to nad očekávání dobře, což pro nás bylo velmi povzbuzující.

Co reakce ostatních pacientů, když zjistí, že je na dialýze někdo pozitivní?
Se stigmatizací pozitivních lidí jsme se setkali zejména na jaře. Dominantními pocity byly strach a nejistota. U příbuzných těchto pacientů lze mluvit i o agresivitě. Ve druhé vlně už to tak není.

Nakonec jste problém, jak oddělit pozitivní a negativní pacienty, vyřešili. Jaká opatření jste kvůli tomu ve vašem středisku museli provést?
Zavedli jsme takzvané noční dialýzy. Pozitivní a negativní pacienti se v tomto režimu vůbec nepotkávají. Musí se samozřejmě sestavit dva zdravotnické týmy, které se také nepotkávají. Mezi oběma režimy pak musela probíhat absolutní dezinfekce. Muselo to být čistší než v raketoplánu (smích). Pracuje se na tom vždy několik hodin, protože prostor pro všechny pacienty je stejný.

Jak pacienti noční dialýzy snášejí?
Většina z nich je vděčná, že můžou zůstat v prostředí, na které jsou zvyklí, že se o ně starají zdravotníci, které znají a kterým věří. Navíc jsme byli vlastně jediné lidské bytosti, které se s nimi, byť v obleku kosmonauta, baví. S rodinou se nevidí, na nákupy nechodí. Musíme je držet i psychicky.

Zemřel některý z vašich pacientů?
Ano, v průběhu jara zemřeli naši dva velmi těžce nemocní pacienti. Nezemřeli u nás, ale v nemocnici. I tak nás to samozřejmě velmi zasáhlo.

Ve kterou chvíli se vlastně rozhoduje, kdy už pacienta pošlete do nemocnice?
Je to individuální. Klíčové je být s pacientem v kontaktu. Takže jsme jim volali i třeba pětkrát denně a ptali se, jak se cítí, co teplota, dýchání. Na základě toho jsme se rozhodovali o dalším postupu.

Vy jste si v určitý moment dokonce začala psát deník. Proč?
Deník jsem začala psát prakticky okamžitě a psala jsem ho celé ty tři nejkrizovější týdny. Jednak mi pomáhal se z celé té situace trochu „vypsat“ a také jsem chtěla, aby kolegové měli informace z první ruky.

Fungovalo to?
Myslím, že jo. Vlastně to vzniklo tak trochu i na popud od nich. Ptali se třeba, jak psát žádanky, jak transportovat infikované, jak na bariérová opatření, jaké jsou laboratorní hodnoty…

Váš deník teď posloužil jako manuál pro druhou vlnu. Jste lépe připraveni?
Rozhodně. Pokud můj deník někomu pomohl, jsem ráda. Ve srovnání s první vlnou nejsme jako zdravotníci tak zoufalí, a vlastně i vyděšení. Už plus minus víme, co dělat a co nás čeká. Na druhou stranu je ta druhá vlna masivnější, takže to dáváme opravdu s vypětím všech sil.

Jaký vy máte názor na celou situaci nyní?
Je to nemoc, která vyžaduje respekt, nikoliv paniku. Ale chřipečka to určitě není. To jsem viděla na vlastní oči. Na druhou stranu je potřeba žít, i když na chvíli trochu jinak.

S nemocí jste se letos potkala i v osobním životě. Co se stalo?
Syn se na tréninku florbalu nakazil koronavirem od spoluhráče, který byl v klubu Techtlemechtle. Bohužel se mu v jeden moment seběhly dvě infekce dohromady koronavir a infekční mononukleóza. Skončil na na infekční klinice na Bulovce. Byl na tom hodně špatně, ale naštěstí se z toho dostal a už zase individuálně trénuje.

V čem je druhá vlna jiná?
Především v soudržnosti lidí. Zatímco na jaře se celý národ semkl, dnes už to tak není. Mezi lidmi je velká agresivita, společnost je rozdělená. To nám zdravotníkům celou situaci ještě komplikuje.