„Bolí mě záda. Pojď, jdeme pro pijavky,“ říkávala kdysi naše babička, vzala kyblík a šla lovit své terapeuty pod nedaleký břeh.

Pijavice pomáhaly na všechno, od ekzémů po revma. Lidé je v celé Evropě ještě v minulém století sbírali v takovém množství, že je málem vyhubili. Je to pochopitelné. Léčivou moc některých nižších živočichů znali už ve starém Římě, ba ještě dříve. Například právě pijavice podle některých zdrojů pomohly otěhotnět Kleopatře, nedala na ně dopustit východní medicína ani faraoni… Dnes se jimi nechává detoxikovat řada celebrit a využívají je v lékařských zařízeních a klinikách po celém světě.

Nejnovější poznatky hovoří o tom, že pijavice vypouští do těla více než 100 léčebných látek. Navíc mají přispívat k tlumení bolesti, zvyšovat imunitu a v podstatě pomáhat takřka ve všech oblastech lidských zdravotních trablů – od křečových žil přes astma, akné, oční problémy až po chronické záněty.

Když je chirurg v koncích

Asi to není úplně typický terapeutický prostředek, jaký byste očekávali v renomovaném centru plastické chirurgie a mikrochirurgie. Kluzká a žíznivá pijavice, již lékař přiloží na pacientovo bolavé místo. Jenže právě pijavice jsou často tím, kdo nastupuje, když je chirurg v koncích – například v newyorské nemocnici Langone Medical Center.

„Pijavice máme vždy po ruce,“ chlubí se Vishal Thanik, zdejší plastický chirurg. „Je to trochu cestování časem. Ale nic to nemění na skutečnosti, že v mikrochirurgii jsou pijavice skvělým pomocníkem.“ Lékař si nemůže vynachválit jejich využití při replantacích prstů, uší, rtů či nosů.

„Pacienti jsou zpočátku obvykle šokováni,“ popisuje Adnan Prsic, odborný asistent plastické a rekonstrukční chirurgie na Yale School of Medicine. „Ale pijavice používáme už dlouho. Terapie není jen o sání krve. Sliny pijavice obsahují různé bioaktivní sloučeniny včetně antikoagulancií, anestetik, antihistaminik a dilatátorů cév.“

Sešívání cév je přitom náročná disciplína – úspěch je podmíněn obnovením cirkulace krve. Pijavice svým sáním stimulují zavlažování buněk ohrožených nekrózou a udržují okysličení tkání. „Máme velký chirurgický problém – a zároveň k dispozici tvora, který si s ním dokáže neuvěřitelně elegantně poradit. Není co řešit,“ je přesvědčený doktor Thanik.

Nenápadná pijavička bývala v historii uznávaná coby lék takřka na všechno. Dnes se k jejím schopnostem medicína opět vrací.

Podle diplomované zdravotní sestry a hirudoterapeutky Kateřiny Hliněnské proniká léčba pijavicí lékařskou i do psychiatrie, dermatologie, neurologie a neurochirurgie, ale i do veterinární medicíny. „Ve světě se týká vlastně všech oborů lékařství – od gynekologie, ORL a kardiologie až ke stomatologii,“ říká. Zatímco například v sousedním Německu je konkrétní léčba pijavicemi hrazená pojišťovnou a v Polsku či Španělsku lze pijavičky koupit v lékárně, u nás jsme zdrženlivější, i když některé nemocnice hirudoterapii praktikují také.

„Naši lékaři ve valné většině stále berou hirudoterapii jako zastaralou, přežitou a přirovnávají ji k šarlatánství. A to i přesto, že se o ní v rámci fakulty učí. Mám informace, že pijavičky údajně používají v nemocnicích v Motole, na Královských Vinohradech, v Olomouci a podobně, přesto se mnou prozatím nikdo nechce spolupracovat. Přitom by bylo pro pacienty prospěšné vyměňovat si zkušenosti a předávat informace, i třeba jen formou kazuistik,“ míní Kateřina Hliněnská.

Radko Legát, propagátor této metody na Slovensku, zdůrazňuje, že sliny pijaviček obsahují léčivý hirudin s vynikající schopností bránit srážení krve. Ten po přisátí pijavice vylučuje do ranky. Jen třígramový tvoreček dokáže vysát až 15 ml krve. Nicméně, aby mu vaše krev chutnala, musí k tomu mít patřičné podmínky – nelíbí se mu prý studená pokožka ani kůže kuřáků, nemá rád, když je z vás cítit alkohol nebo jste příliš naparfémovaní. Také má v oblibě lidi spíše mladší a vyrovnané – nervozita pacienta totiž prý znervózní i pijavičku.

Podle odborníka se nejlepších výsledků dosahuje při léčbě vysokého tlaku, křečových žil, chronických zánětů, ale i bércových vředů či poúrazových stavů. V Martině provozuje vlastní „chovnou stanici“, přičemž léčivé živočichy dováží i vyškoleným hirudoterapeutům v Česku.

Parazit ví, jak na to

Řekne-li se „parazitický červ“, mnohým se spíš zvedne žaludek, než aby si představili nějaký zdravotní benefit, neřkuli terapeutický prostředek při závažném onemocnění. Jenže právě léčba pomocí některých helmintů se může stát významnou metodou při terapii autoimunitních nemocí, alergií či různých zánětů. Přítomnost parazitů ovlivňuje imunitní systém hostitele tlumením mechanismů vedoucích k alergiím a jiným nežádoucím reakcím. Nejčastěji se dnes o léčbě pomocí parazitických červů mluví v souvislosti s Crohnovou chorobou či ulcerózní kolitidou. V těchto případech je hlavním „terapeutem“ tenkohlavec prasečí.

Ještě před sto lety u nás byla Crohnova choroba vzácností, dnes přibývají stovky případů ročně. Někteří odborníci vidí souvislost zvýšeného výskytu autoimunitních onemocnění s příliš vysokými hygienickými standardy současné doby. Vybízejí proto k opětovnému nalezení rovnováhy, částečnému návratu k tomu, čeho jsme se v honbě za úzkostnou čistotou vzdali, tedy i k parazitickým červům.

Názor dokládají statistikami vypovídajícími o tom, že zatímco vyspělý svět bojuje s autoimunitními chorobami, země s běžným výskytem střevních hlístů jsou v tomto ohledu postižené minimálně. Proběhlo i několik odborných studií založených na přesvědčení, že právě ztráta expozice hlístům umožňuje vývoj idiopatických střevních zánětů. Výzkum terapeutických účinků tenkohlavce prasečího, nejvhodnějšího kandidáta na humánní léčbu, se dnes soustředí do velkých multicentrických klinických studií.

Vishal Thanik:
„Je to trochu cestování časem. Ale nic to nemění na skutečnosti, že v mikrochirurgii jsou pijavice skvělým pomocníkem.“

Poprvé byl účinek kolonizace tenkohlavcem studován v malé otevřené studii (2003), která zahrnovala čtyři pacienty s Crohnovou chorobou a tři s ulcerózní kolitidou, z nichž každý dostal dávku 2500 životaschopných vajíček. Prokázáno bylo jednoznačné zlepšení symptomů bez vedlejších účinků. Druhá studie testovala stejné dávkování u 29 pacientů s Crohnovou chorobou a po třech měsících došlo k remisi onemocnění u 66 % testovaných subjektů. Další studie byla už o dost rozsáhlejší a k porovnání využívala i placebo, přičemž potvrdila významné zlepšení stavu lidí vystavených helmintům oproti těm, kteří byli na placebu.

Poslední výzkumy ukazují 80% úspěšnost a některé biomedicínské společnosti se už zaměřují na produkci a prodej vajíček parazita k perorální aplikaci. Terapie prostřednictvím cizopasníků je však přece jen kontroverzní téma, takže má i své odpůrce. Nicméně řada vědců je přesvědčena, že jejich kontrolovaný návrat do našeho těla má v medicíně budoucnost.

Na ryby se nedostane

Když MUDr. Karel Novotný, znovuobjevitel metody léčby nehojících se ran pomocí larev bzučivky zelené, začal prosazovat tuto metodu u nás, mnozí jen nechápavě kroutili hlavou. Larvy? Máme přece dokonalá antibiotika! Leč ukázalo se, že tam, kde antibiotika nepomohou, může opravdu nastoupit právě armáda larviček.

V historii se tato terapie osvědčila mnohokrát. Ještě za první světové války ošetřoval chirurg W. Baer dva těžce zraněné muže, kteří leželi týden na bitevním poli. Později popsal, jak se jejich rány hemžily larvami a oni přitom neměli ani gangrénu, ani horečku, jen „nádherně růžovou tkáň“.

V moderní éře je aplikace sterilních larev mouchy bzučivky zelené do ran v České republice schválena jako léčebná metoda od roku 2003 a dnes už ji nabízí řada zdravotnických zařízení včetně předních medicínských pracovišť, jakým je například pražský IKEM.

„S larvami u nás pracujeme, používáme je na léčbu ran při syndromu diabetické nohy,“ vysvětluje MUDr. Robert Bém, Ph.D., MHA ze zdejšího Diabetického centra. „Larvy zajišťují zejména vyčištění rány od mrtvé tkáně a svými sekrety dokážou ránu vydezinfikovat od bakterií.“

Adnan Prsic:
„Pacienti jsou zpočátku obvykle šokováni, když se na prestižní klinice setkají s terapií pijavicemi.“

Úžasné na larvách je, že svými trávicími šťávami selektivně rozrušují nekrotický materiál, kterým se následně živí, nicméně zdravá tkáň zůstává nepoškozená – ta jim naštěstí nechutná.

A jak vlastní terapie probíhá? „Dohodneme-li se s pacientem na podání larev, odesíláme mailem objednávku do firmy, která je sterilně pěstuje. Larvy pak dorazí kurýrní službou v dohodnutý den cca kolem poledne, během hodiny nasadíme pacientovi celou dávku (150–300 kusů). Jsou v té době velmi malé, zhruba 1–2 mm. Nanášíme je na sterilních čtvercích, poté ránu zakryjeme a ponecháme cca 4–5 dní podle dávky a velikosti, pouze měníme krycí obvazy při průsaku.

Po uplynutí určené doby je rána osprchována a larvy včetně krycích obvazů a materiálu vyhozeny do infekčního odpadu,“ popsala už před časem MUDr. Hana Novotná situaci v ambulanci pro léčbu chronických ran Interního oddělení Strahov VFN v Praze.

Za dobře vykonanou práci larvičky končí bez vidiny, že někdy vzlétnou. Předpisy jsou nekompromisní, i když někteří pacienti by si prý své zachránce rádi ponechali. „Měli jsme i požadavek jednoho pacienta, že by si je rád vzal na ryby, ale nikomu se nechtělo je z obvazů vybírat,“ vzpomíná například lékařka.

Pavučina jako lék

Pavučiny jsou jedním z nejúžasnějších architektonických počinů světa. Patří k nejsilnějším materiálům vůbec, navíc mají pozoruhodné medicínské vlastnosti. Ne nadarmo byly od rané historie přikládané na rány. Působí antisepticky a antimykoticky, pomáhají udržovat rány čisté a bez infekce.

Současná věda zjišťuje, že pavoučí vlákno je i ideálním šicím materiálem a dokonce může pomáhat regenerovat vazy. Pavoučí hedvábí je totiž silné, biokompatibilní a biologicky odbouratelné. Jde o materiál na bázi bílkovin, který nevyvolává silnou imunitní, alergickou nebo zánětlivou reakci. Dodnes se v alternativním léčitelství setkáte s přesnými návody, jak získat dokonalou pavučinu (čistou, bez zachyceného hmyzu a s ujištěním, že její majitel si ji nepřijde bránit) a jakým způsobem ji aplikovat na postižené místo.

Medicína však na to jde poněkud sofistikovaněji. Po pěti letech práce vyvinul interdisciplinární tým vědců z University of Nottingham techniku výroby funkčního pavoučího hedvábí, kterou lze uplatnit v regenerativní medicíně i při hojení ran.

Neil Thomas, profesor lékařské biochemie, uvedl: „Naše technika umožňuje rychlé vytváření biokompatibilních, mono nebo multifunkčních hedvábných struktur pro použití v široké škále aplikací. Ty budou zvláště užitečné v oblasti tkáňového inženýrství a biomedicíny.“

Ještě o pár let dříve zkoumal molekulární biolog Randolph Lewis z University of Wyoming se svými kolegy využitelnost pavučin v regeneraci poškozených vazů. A podle Cheryl Hayashi, profesorky kalifornské univerzity v Riverside, by pavoučí sítě mohli v budoucnu používat i neurologové, protože by usnadnily regeneraci nervových buněk a vláken. „Některá pavučinová vlákna jsou silnější než ocel,“ říká. „Nevím o jiném materiálu, který by byl tak skvěle využitelný třeba při výrobě chirurgických nití.“

Vědkyně chová k pavoukům silnou náklonnost a doufá, že vývoj kvalitních a silných medicínských materiálů využívajících bílkoviny z pavoučího hedvábí pomůže nejen lidem, ale i pavoukům. Třeba v tom, aby si u lidí získali poněkud větší úctu…