I když policisté vyrazili do ulic už v devět hodin večer, my se přidáváme až po desáté. Nejdříve se jedeme podívat na práci dopravní policie. Doprovází nás policejní mluvčí Pavel Šváb a velitel akce Milan Janík. První kroky nás vedou do Králova Pole, policejní auto tam stojí před ústavem sociální péče Kociánka. „Kvůli svému bezpečí byste si měli obléct reflexní vesty,“ radí nám policejní mluvčí. Proto vytahujeme oranžové vestičky a přetahujeme si je přes bundy.

Postavíme se za policejní dodávku a čekáme na projíždějící auta. Kontroluje se hlavně rychlost a alkohol. Na jinak rovném úseku, kde auta často překračují rychlost, ale jedou všichni přesně podle předpisů. I náhodnou kontrolou projdou zastavení řidiči bez problémů. „Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola. Ukažte mi svoje doklady,“ říká policista muži v zelené bundě.

Kontrola proběhne v pořádku a řidič poté, co dýchne do přístroje, který ukáže nulu, nasedá do auta a odjíždí. „Mě prosím nefoťte. Už jsem tak dost slavný,“ říká zastavený řidič, poté co přiznává, že je univerzitním profesorem.

Jsme lační po dobrodružství, takže odjíždíme na jiné stanoviště k autobusovému nádraží Zvonařka. Nová stříbrná policejní Škoda Octavia tam čeká na příliš rychlé řidiče. Nenápadně přistavená k silnici měří rychlost a pronásleduje auta, která silně překračují povolenou šedesátku. Policisté jí říkají Stříbrný šíp. „Sundejte si ty reflexní vesty. Moc na nás tak upozorňujete,“ říká jeden z policistů, který v Stříbrném šípu jezdí.

A má pravdu, jakmile odložíme oranžovou barvu, už se okolo řítí tmavé auto. Policejní Octavia se jen mihne kolem nás, zapne majáky a už je v nedohlednu. Za deset minut se vrací zpátky. „Na tachometru měl 93 kilometrů za hodinu,“ hlásí spolujezdec ze Stříbrného šípu. Byl to už druhý řidičův přestupek, takže nejspíš přijde o řidičský průkaz.

Zajímá nás, jak si vedli pořádkoví policisté v barech, tak se přesouváme na služebnu v Běhounské ulici v centru města. Asi deset dětí tam čeká na výslech a až si pro ně přijedou rodiče. „Byla jsem na diskotéce, když tam přijela policie. Čekám až si pro mě přijdou naši, ale nebojím se. Jsou už na to zvyklí. Bavit se chodím často,“ říká patnáctiletá dívka, která sedí před výslechovou místností na chodbě.

Policisté totiž ještě musejí zjistit, jak se děti k alkoholu dostali. „Trestné totiž není pití alkoholu ale prodávání mladistvým. Pátráme tak po restauracích, kde nedodržují zákon,“ vysvětluje výslechy velitel akce. Děti trestat policie nemůže. Často se o to ale pak postarají jejich rodiče. V přízemí stanice už jich několik čeká na své děti. Všichni vypadají naštvaně. „Slavili jsme narozeniny kamarádky. Byla tam i moje sedmnáctiletá sestra. Já už jsem zletilý, tak tady na ní čekám. Táta mě asi zabije,“ říká třiadvacetiletý opilý mladík. Když pak přijde jeho otec, radši odchází domů.

Naše poslední kroky vedou společně s asi třicítkou policistů do dalšího baru. Velký počet mužů v uniformách vzbuzuje i dlouho po půlnoci nebývalý rozruch a ulice je za chvíli plná zvědavců. I kontrolovaný klub je nacpaný k prasknutí, policisté se tam vejdou už jen velice stěží. Prodírají se hloučky lidí a kontrolují doklady. „My máme všichni občanky,“ hlásí mladík u plného stolu a má pravdu. Tady proběhla kontrola v pořádku.