Podle předsedy senátu Františka Duchoně stížnost jen opakovala argumenty, které představitelé strany vznesli už u Nejvyššího správního soudu. „Soud na ně tehdy podrobně reagoval,“ uvedla Pelcová.

Hlavními argumenty představitelů strany bylo, že Nejvyšší správní soud popřel jejich právo na svobodné vyjádření názoru. „Tvrdili také, že soud porušil předpisy pro dokazování a dopustil se nesprávných právních závěrů. Soudci ústavního soudu s tím nesouhlasili. Podle nich Nejvyšší správní soud respektoval právo na spravedlivý proces. Představitelé strany se při řízení seznámili se všemi důkazy a mohli se k nim vyjádřit,“ upozornila Pelcová.

O rozpuštění Dělnické strany rozhodl Nejvyšší správní soud 17. února, kvůli tomu, že strana odkazovala svými symboly a projevy jejích představitelů k nacismu a k extremismu. Po rozsudku musela u Nejvyššího správního soudu zasahovat dokonce policie, protože příznivci strany se shromáždili před soudem a poslouchali projevy jejích představitelů. Na výzvu policie se odmítali rozejít a situaci musel uklidnit až antikonfliktní tým.

Přestože soud tehdy Dělnickou stranu zrušil, většina jejích představitelů okamžitě přestoupila do Dělnické strany sociální spravedlnosti. Pod její hlavičkou nyní kandidovali i ve volbách do poslanecké sněmovny. Ve volbách ale neuspěli. Celkem získali pouze něco málo přes jedno procento hlasů, na jižní Moravě dostali pak 0,85 procenta.