Kliknutím zvětšíteČím jsou příběhy sériových i nájemných vrahů a jejich objednavatelů z 90. let tak fascinující? Třeba tím, jak mnohé osoby spojené s tehdejším organizovaným zločinem včetně vražd toužily být současně reprezentanty nové společnosti. A jak se potají páchaná trestná činnost často pojila s okázalou dobročinností navenek. To byla věc, která do jisté míry vytvářela paralelu mezi českým prostředím a třeba zlatou érou americké mafie a pouličního gangsterství ve 30. letech minulého století ve Spojených státech, kde se objevovaly podobné znaky.
Nebo tím, že řada osob z kriminálního polosvěta usilovala (a ne vždy neúspěšně) o úzké kontakty s nejvyššími politickými kruhy, což opět připomínalo zlatou éru mafie.
Zajímavý je také fakt, že řada tehdejších případů zůstala v jistém smyslu dodnes "nedořešená" a že klasické detektivní schéma, v němž po spáchání zločinu následuje dopadení a usvědčení pachatele a po něm zasloužený trest, nedošlo svého naplnění. V následujícím textu si zkusíme tehdejší případy i jejich hlavní aktéry znovu připomenout.
Ivan Jonák
Pamětníci 90. let si možná ještě vybaví pozapomenutý film Víta Olmera "Nahota na prodej" z roku 1993, který byl jakýmsi prvním pokusem filmového světa postihnout fenomén nového typu kriminality raných devadesátek. V příběhu trojice soukromých pátračů (novináře, česko-americké studentky a soukromého detektiva - bývalého policisty), pátrajících po organizovaných únosech mladých dívek prodávaných do veřejných domů, se tak kromě tohoto zločinu rozebíral i vzestup rasové nenávisti nebo činnost kontroverzních podnikatelů kryjících kuplířství či nelegální obchody se zbraněmi.
Jednoho z těchto podnikatelů, doslova mafiánského bosse, si ve filmu zahrál osobně právě Ivan Jonák. Režisér snímku Vít Olmer ho potkal přímo v Discolandu Sylvie, známém nočním zábavním podniku v pražské Libni, který tehdy Jonák vlastnil. Excentrickému podnikateli, který na veřejnosti rád provokoval (slavné byly jeho jízdy vnitřní Prahou v cabrio limuzíně, kde ho obklopovaly nahé dívky), nabídka sedla a roli přijal. Získal si tak ještě větší popularitu v řadách českého showbusinessu, kam chtěl očividně patřit a jemuž chtěl imponovat. Film mu pomohl vytvořit image sice výstředního muže, ale v zásadě sympatického chlapíka se smyslem pro sebeironii.
Jenže všechno kolem Ivana Jonáka nebylo tak zábavné. Zhruba rok po premiéře, v dubnu 1994, byla jeho manželka zavražděna pachateli, které si na tuto vraždu někdo najal. Policie začala podezřívat Jonáka, že to byl právě on, protože se před časem s manželkou rozešel, a ona chtěla Discoland Sylvie v dohodě s tehdejším Jonákovým společníkem prodat.
Terčem dvou atentátů se stal i sám Jonák. V červenci mu někdo odpálil auto náloží umístěnou pod vůz, o den později se jej někdo pokusil zastřelit, přičemž mu prostřelil obě tváře a připravil ho o spodní zuby.
V září byl Jonák zatčen a obviněn, že si vraždu své manželky objednal sám. Odsouzen byl až v roce 2001, po odvolání mu byl trest snížen na 12 let, které si skutečně odseděl. Z vězení vyšel v roce 2014, kdy se na veřejnosti představil s výrazně změněnou imagí - kromě toho, že za mřížemi viditelně zhubl, byl nakrátko ostříhaný a prošedivělý, takže sám sebe ze začátku 90. let spíše jen vzdáleně připomínal. Ve všech rozhovorech, které po propuštění poskytl médiím, vždy odmítal, že by se dopustil skutku, pro který byl odsouzen. Na jeho stranu se částečně stavěli i jeho někdejší známí z řad českého zábavního průmyslu.
Znovu rozjet podnikání se mu nepodařilo, chyběly mu peníze, a na libeňské nemovitosti, v níž se nacházel Discoland, měly majetkové podíly jeho dcery. Zemřel v osamění bez majetku v roce 2016 na zdravotní problémy spojené s cukrovkou.
Orličtí vrazi
Dalšími usvědčenými pachateli, kteří se objevili hned v prvním díle Devadesátek, byli tzv. orličtí vrazi, snad vůbec nejslavnější gang tohoto období, pojmenovaný podle toho, že své oběti házel v sudech či zabalené do pletiva ze Žďákovského mostu do orlické přehrady. Jejich příběh se stal už v roce 2005 námětem celovečerního filmu Sametoví vrazi režiséra Jiřího Svobody, který ovšem mnohé skutečnosti upravil.
V prvním díle Devadesátek se mihli dva členové gangu, jeho vůdčí osobnost Karel Kopáč a nejaktivnější vrah Ludvík Černý. Kopáč byl předobrazem i pro hlavní postavu Sametových vrahů, kde ho tvůrci vykreslili jako téměř sympatického chlapíka, který vraždit vlastně vůbec nezamýšlel a dostal se do vleku svých kolegů.
Podílet se na tom mohl fakt, že právě Kopáč, který po autonehodě v roce 1994 zůstal ochrnutý na spodní polovinu těla, se nakonec rozhodl po zatčení dobrovolně vypovídat a podrobně rozkryl činnost celého gangu, přičemž záznamy jeho tehdejších výpovědí svědčí o určitém stupni sebereflexe.
Jeho životní osudy jinak film vykreslil v podstatě správně. V roce 1990 nastoupil ke speciálním policejním jednotkám URNA, při výcviku patřil k nejlepším, ale ještě ve zkušební době zase odešel. I po odchodu od URNA zůstal v kontaktu s jejím příslušníkem Martinem Tylšem (ve filmu Sametoví vrazi ztvárněném kaskadérem Radkem Brunou), který mu tajně odprodával vyřazené samopaly, pancéřové pěsti, granáty a další vojenský materiál, který byl určen k výcviku, dokonce včetně semtexu. Tylš byl v roce 1996 odsouzen ke 2,5 roku odnětí svobody za nedovolené ozbrojování a neoznámení trestného činu.
V posilovně v pražském Podolí, kterou Kopáč navštěvoval, se seznámil s podnikatelem Petrem Chodounským, který jej seznámil se svým plánem založit firmu budující erotické salony (tu spolu později v prosinci 1993 také založili, přičemž finanční prostředky jim v té době zajistilo již několik spáchaných vražd).
Podolskou posilovnu navštěvovali také zbylí dva členové gangu, Vladimír Kuna, který se znal s Kopáčem od mládí, a Ludvík Černý, mladý vekslák, jenž chodil do posilovny na solárium.
Pět vražd a pokus o šestou
První vraždu spáchali Kopáč s Černým, přičemž vraždícím střelcem byl Černý. Obětí se stal podnikatel Aleš Katovský, jenž byl stejně jako oni návštěvníkem posilovny. Kopáč mu začal dělat ochranku a po čase ho vylákal do Rudné u Prahy na schůzku s Černým, jenž sliboval prodej valut. Ty ale neměl a na zpáteční cestu do města se vnutil Katovskému do vozu. Za jízdy ho pak zcela nečekaně střelil zezadu do týla, přestože Katovský řídil. Vůz se stal dočasně neovladatelným, oba muži ho zastavili až po 300 metrech. Nápad zbavit se Katovského těla tak, že ho hodí do orlické přehrady zabaleného do pletiva, vymyslel Kopáč.
Později se z toho stal už plán, na němž spolupracoval i Kuna, v jehož sklepě také došlo k druhé vraždě. Obětí byl Leorento Lipoveci, vylákaný Kopáčem pod záminkou prodeje zbraní. Vrahem střílejícím do týla byl opět Černý, a oběť tentokrát skončila už v sudu, který připravil Kuna. Sud pak opět putoval do přehrady.
Následovala vražda Kunovy matky, kterou gang odpálil semtexem a tritolem upraveným do podoby poštovního balíčku. Když se žena pokusila balíček otevřít, nálož vybuchla. Pekelný stroj připravil Kopáč.
Další obětí, tentokrát Ludvíka Černého, byl starožitník Vlastimil Hodr, jehož opět střelil na schůzce zákeřně zezadu do hlavy, a pak ho ve spolupráci s Kunou a Kopáčem uložili v Kunově sklepě znovu do sudu, zalili louhem a sud opět svrhli z mostu do přehrady.
Na vraždě páté oběti, Kopáčova švagra Jaroslava Meiera, měli kromě trojice podíl i Chodounský a Kopáčova sestra a Meierova manželka Irena Meierová. Ta se chtěla muže zbavit a Kopáčovi s Chodounským zase vyhovovalo, že by mohli Meierovým domkem ručit za bankovní úvěr (což jim Irena Meierová v případě odstranění jejího muže přislíbila). Vraždu provedl Černý samopalem škorpion.
Mohlo dojít i k šesté vraždě, a sice policisty Jána Mata, který se s Kopáčem znal a do Kunova sklepa si s ním občas chodil zastřílet. Zabít se jej pokusil zcela nevypočitatelný Černý, jenž mu bez jakéhokoli důvodu přiložil zezadu pistoli k hlavě a vystřelil. Rána ale nevyšla - a Mato to vzal jako vtip. Policista tedy tenkrát přežil, ale nakonec se stal stejně obětí trestného činu, když ho v roce 2002 v metru při náhodné potyčce smrtelně bodl agresivní muž z Moskvy.
Někteří jsou už na svobodě
Po složitém odhalení celého gangu byli Černý a Kuna odsouzeni na doživotí, přičemž Kunovi odvolací soud snížil trest na 25 let a muž si nakonec odseděl pouze osmnáct - v roce 2013 byl za dobré chování podmínečně propuštěn.
Černý zůstává ve vězení, změnil si však příjmení na Zámečník.
Petr Chodounský byl odsouzen na 14 let, které si odseděl, v roce 2011 byl propuštěn na svobodu.
Irena Meierová dostala trestem deset let vězení, propuštěna byla v roce v roce 2002 po osmi letech. Po na točení filmu Sametoví vrazi poskytla médiím několik rozhovorů, v nichž vyjadřovala značnou nelibost nad tím, jak byla v tomto snímku vylíčena: prý z ní režisér Svoboda udělal "děvku a matraci pro všechny", za kterou se v žádném případě nepovažovala.
Karel Kopáč byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 let a 15. dubna 2004 spáchal ve vězení v Kuřimi sebevraždu oběšením.
Případ Mrázek a Běla
Nejkontroverznějším příběhem zmíněným Devadesátkami zůstává ale zřejmě dění kolem postavy podnikatele Františka Mrázka, do jehož okolí spadá i další postava z podsvětí, jež byla v seriálu zmíněná, a sice Antonín Běla. Kontroverze v tomto případě pramení z toho, že oba muži odešli ze světa násilným způsobem, oba byli podezříváni z řady trestných činů, ale z mnoha důvodů za ně nestanuli před soudem.
Antonín Běla byl v první polovině 90. let považován za skutečného mafiánského bosse, u něhož bylo možné objednat si "špinavou práci", například nájemnou vraždu. Mezi jeho "obchodní partnery" patřil také František Mrázek, který si měl u něj v roce 1992 objednat vraždu investigativního regionálního novináře Václava Dvořáka, jenž psal o jeho aktivitách. Dvořáka podle policie sprovodil ze světa přímo u něj doma na Bělův pokyn nájemný vrah Bohuslav Hájek.
K pozdějšímu sporu mezi Bělou a Mrázkem pak později došlo údajně mimo jiné kvůli tomu, že Mrázek chtěl nechat zlikvidovat i Hájka, k němuž měl ale Běla osobní vztah. Hájkovu vraždu proto pouze naaranžoval a Mrázkovi o ní předal podvržené "důkazy". Což kontroverzní podnikatel později zjistil.
Bohuslav Hájek nakonec zmizel ze světa (policie ho začala v roce 2006 stíhat, ale v té době už byl dlouho nezvěstný a pravděpodobně byl zavražděn) a v roce 1996 byl před vlastní vilou v Úvalech u Prahy zastřelen také sám Běla. Nájemní vrazi si na něj počkali, až se vrátí z nočního jednání, a rozstříleli ho dávkou ze samopalu.
Podle úsudku řady vyšetřovatelů, kteří se případem zabývali, si Bělovu vraždu objednal Mrázek, a to nejen kvůli případu Hájek, ale také proto, že se začaly křížit podnikatelské plány obou mužů. Objednávka této vraždy stejně jako objednávka vraždy novináře však Mrázkovi nikdy prokázána nebyla a až do své násilné smrti v roce 2006 nestanul před soudem.
Tragicky nakonec odešla ze světa také Bělova žena Marie, která svého muže přežila o 24 let a musela se potýkat s řadou dalších ran osudu - krátce po smrti jejího muže přišel o život i její syn, který se předávkoval drogami. Žena čelila také tomu, že ji manželova romská rodina nikdy příliš vstřícně nepřijala a od své tchyně zažívala dokonce bití.
Marie Bělová o tom všem natočila s Českou televizí třídílný dokument, ten jí však asi velkou úlevu nepřinesl. Koncem listopadu 2020 byla nalezena mrtvá v domě v Úvalech, před nímž zahynul i její manžel a který se pokoušela prodat. Podle médií šlo zřejmě o sebevraždu.
František Mrázek byl zastřelen nájemným vrahem ve středu 25. ledna 2006 před sídlem své společnosti v budově Nové Dvory na pražském sídlišti Lhotka a jeho vrah ani objednavatel vraždy nebyl nikdy vypátrán. Jako nejpravděpodobnější motiv vraždy bývá zmiňován Mrázkův zájem o koupi podniku Setuza, který se zabývá zpracováním olejnin.
13
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
