Toužebně očekáváná kniha. Karel Gott šel za štěstím a našel úspěch

Ne všechno, co se v životě našeho nejznámějšího popzpěváka třpytilo, bylo zlato. Ani ty Zlaté slavíky ne. V téhle oblasti se až příliš často sází na efekt. Ale ti, kteří snad pochybovali o důstojnosti závěrečné sumy jeho zážitků, budou muset uznat, že kniha Karel Gott: má cesta za štěstím se nad očekávání povedla.

Decentně a bez drbů 

Kvalitní papír, perfektní grafická úprava, žádné překlepy a chyby – a kupodivu velmi dobrá stylistika, za což jistě patří dík stínovému autorovi Petru Horovi (Hořejšovi), kterého si milovník historie Karel Gott vybral ke spolupráci už kvůli jeho legendární knižní sérii Toulky českou minulostí.

Výročí Karla Gotta si lidé připomněli na hřbitově, na Bertramce bylo prázdno

To vše činí z objemné publikace mnohem lepší investici, než jakou byly pro čtenáře předchozí gottovské tituly (například onen neuvěřitelně impertinentní rozhovor s Rostislavem Sarvašem Jak to vidí Gott z počátku devadesátých let).

Na druhé straně bude asi leckomu líto, že se zde na rozdíl od jiných, bulvárnějších knížek nedozví nic o Mistrových konspiračních teoriích, v nichž hrají hlavní role CIA, KGB a mimozemšťané. Zbytečně byste také novou bichlí listovali za účelem hledání drbů a sexuálních pikantérií ze soukromí ženami obletovaného pěvce. Ostatně v tom byl sám Karel Gott vždy celkem diskrétní. Ke cti mu slouží i to, že nepomlouvá a v rámci svých možností se snaží být maximálně objektivní.

Malující tramp

Jednoznačně největším kladem knihy, kterou osobně dovedla ke zdárnému konci Gottova žena Ivana, jsou kvanta zajímavých snímků. Na nich ožívají postavy ze všech etap zpěvákovy bezprecedentní kariéry. A to jak z Československa, tak i z ostatních koutů světa.

Najdeme tu momentky s francouzským šansoniérem Gilbertem Bécaudem, ruským básníkem Andrejem Vozněsenským, který Karlovi napsal text, s Vladimirem Vysockým i americkým hercem Michaelem Douglasem, jenž Gottovým na Bertramce zahrál na flétnu.

Ostatně s Douglasem se pojí i úsměvná historka, jak při hledání domu Gottových omylem zazvonil u sousedů. „Dodnes mě mrzí, že jsem neviděl jejich výrazy,“ dodává vypravěč. Právě v takových momentech je Gott nejsympatičtější a nejuvěřitelnější. Když píše o nočním vychutnávání lahůdkových sýrů na hotelu s představitelem Vinnetoua a svým přítelem Pierrem Bricem. Nebo když vidíme, jak mu lektor doma uděluje lekci stepu.

Karel Gott ist tot, zemřel Sinatra Východu, reagují zahraniční média

Úplně nejhezčí jsou první kapitoly, věnované dětství, rodičům, trampování či kamarádům z učiliště, kde se měl z Karla stát silnoproudař, protože ho nepřijali na „Hollarku“. Mimochodem, maloval opravdu dobře, lépe, než si spousta lidí myslí. Jeho obrázky chalup a krajin z doby, kdy byl v pubertě, to potvrzují. Upřímně, jsou mnohem pěknější než to, čím se jako výtvarník prezentoval od osmdesátých let dál.

Karel Gott byl ročník 1939. Zažil tedy válku, a to zblízka. Výbuch bomby v pětačtyřicátém v Plzni rozmetal nádraží, kam chodil kreslit vlaky. Rodina se pak raději přesunula do většího bezpečí, na venkov k babičce.

Jak chutná šunka? 

Na tehdejší útrapy a strádání, onen „špatný chleba ve špatném kafi“, Gott nikdy nezapomněl. Ať byl v dospělosti sebebohatší, u každé vybrané delikatesy se mu vybavovalo, že se kdysi maminky musel ptát: „Jak chutná buřt? Jak chutná šunka?“ Při klukovských hrách a střílečkách chtěl přesto být Němec. „Protože mě bavilo padat k zemi. A padali většinou němečtí vojáci…“

Ze školních let jsou pozoruhodné především poznámky od učitelů. Hlavně ty z pražské konzervatoře jsou tristní. „Snížena známka z chování a píle.“ – „Reparát z češtiny.“ – „Naprosto špatná pracovní morálka…“ – „Trvalé absence ve všech předmětech.“ – „Doporučuje se, aby přerušil studia…“ – „Ředitelství zakazuje jeho účinkování s jazzovým orchestrem. Neuposlechnutí – bude propuštěn.“

Jenže víte co. Na to se už mohl Karel Gott v roce 1962 z vysoka… Zpíval v kavárnách Vltava a Alfa, s orchestrem Eduarda Parmy, zvítězil v soutěži Hledáme písničku pro všední den. Ba dokonce – i když neslavně – zaskakoval v Lucerně za Rudolfa Cortése.

S Apollem ke hvězdám 

Příhodě o tom, kterak si ho jednou do kavárny Vltava přišli poslechnout tehdejší polobozi Jiří Suchý, Jiří Šlitr a režisér divadla Semafor Karel Mareš, lze vytknout, že v Marešových pamětech je to celé podáváno jinak. Gotta si prý našel sám a Suchý u toho vůbec nebyl.

Smrt legendy. Články o úmrtí Karla Gotta zaplnily slovenský tisk

Nicméně nesporným výsledkem tohoto setkání, ať už proběhlo jakkoliv, byl nástup mladého Karla na semaforská prkna a jeho první krůčky k opravdové slávě. Zvláště když nazpíval hit Oči sněhem zaváté a pak s ambiciózními bratry Štaidly založil konkureční divadlo Apollo.

Všechny tyto epizody jsou líčeny jasně, stručně a v duchu toho, co už Gott mnohokrát řekl. U některých pasáží je škoda, že se více nerozepsal – třeba ohledně památného angažmá v Las vegas a celého jeho prvního pobytu v USA. O tom se dozvídáme podrobnější informace ve zpěvákově první autobiografii Říkám to písní z roku 1968, s níž mu tehdy pomáhal textař Jiří Štaidl.

Upřímnosti ubývá

Jakmile však dráha Karla Gotta počne dostávat rysy ryze komerčního sukcesu, změní se i kniha Má cesta za štěstím navzdory svému názvu ve výčet úspěchů, místo aby zůstala u osobního, a právě tím jedinečného vyprávění o Karlových snech a touhách. Za svého života se Gott v tomto způsobu prezentace zacyklil. O svých pohnutkách už nemluvil, spíš se chlubil vším, čeho dosáhl.

Aktuální publikace mohla tento pohled na něj změnit. Přinejmenším od půlky ale bohužel sklouzává k povrchnosti. Nápadně se to kryje s nástupem složitých normalizačních let. Tentýž člověk, který se bez problémů vyznal ze svých trampot při studiu a z nejistého startu na českých pódiích, nám najednou předestírá kašírovanou verzi sebe sama.

Divné vysvětlení 

Působí tak například při popisu kauzy, kterou vyvolal jím podepsaný dopis Gustávu Husákovi z roku 1971. Smysl listu byl tento: zpěvák se vrátí z cvičné emigrace, pokud u generálního tajemníka KSČ najde „porozumění“.

„Nikdy jsem neschvaloval normalizaci!“ tvrdí Karel Gott v knize kategoricky. A dodává: „Moje hloupost, že jsem si tenkrát, pro svou velkou vytíženost, dopis nepřečetl.“ Jenže takovému vysvětlení se zkrátka nechce věřit.

Jak znáte život a kariéru Karla Gotta? Vyzkoušejte si kvíz Deníku

Ani tomu, že v roce 1977 při takzvané Antichartě nevěděl, co na něj soudruzi ušili, když ho přesvědčili, aby v Divadle hudby přečetl projev, napsaný Miroslavem Florianem. Vždyť jen o pár dní dříve Jiřina Švorcová v Národním divadle držela řeč o odpadlících a zrádcích. A Gott byl všechno, jen ne naivní a pitomý.