Hradištko bylo před válkou oblíbenou rekreační oblastí a řada movitějších obyvatel z Prahy si tu nechala postavit vily. Idylka se ale zanedlouho změnila v peklo. „Začalo to 15. března 1942, kdy byly vydány vyhlášky o tom, že se obyvatelé Hradištka a okolních vesnic mají vystěhovat. Bylo tu zřízeno vojenské cvičiště SS,“ vypráví v obřadní síni místní radnice místostarostka a zároveň knihovnice Lucie Hašková.

V pěti etapách Němci vysídlili celou oblast mezi Vltavou a Sázavou až k Benešovu, Neveklovu a Sedlčanům. Na Hradištku byla zřízena ženijní škola, kam vojáci jezdili na tříměsíční kurz a pak pokračovali dál na frontu.

Přečtete si exkluzivní rozhovor s historikem, který pátral po osudech Španělů z koncentračního tábora v Hradištku:

Historik Unai Eguia Bizkarralegorra
Přeživší Španělé z Hradištka měli být vyhlazeni, říká historik

Na konci vesnice, na pozemku, kde se dnes pasou ovce, ale Němci postavili dřevěné baráky a pracovní tábor, který měl pro vojáky vybudovat zázemí. Původně byl určen pro Čechoslováky, kteří se vyhýbali totálnímu nasazení.

Později byl ale tábor rozšířen a stal se pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. A v něm už panoval jiný režim. Flossenbürg náležel ke druhé generaci koncentračních táborů, kam byli zavíráni zpravidla političtí oponenti a „kriminální“ živly. V něm byla uplatňována nová forma teroru – likvidace prací.

Německá propagační fotografie z nástupu českých vězňů v pracovním táboře v Hradištku, kam byli odesílání ti, kteří se vyhýbali totálnímu nasazení. Lágr se později stal pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg.Německá propagační fotografie z nástupu českých vězňů v pracovním táboře v Hradištku, kam byli odesílání ti, kteří se vyhýbali totálnímu nasazení. Lágr se později stal pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg.Zdroj: Se svolením OÚ Hradištko

A právě do Hradištka v roce 1943 dorazili ve třech transportech nejprve němečtí kriminálníci a poté i političtí vězni ze Španělska, Francie a dalších zemí. V případě Španělů se zpravidla jednalo o lidi, kteří v občanské válce bojovali na straně republikánů a po jejich porážce odešli do Francie. Když padla i Francie, přišlo si pro ně gestapo.

„Když jsme přijeli, tábor byl skoro prázdný. Komanda se již rozešla po různých místech, kde vězni pracovali. Po Buchenwaldu a Flossenbürgu se tento lágr zdál být malý, protože se zde nacházely jen čtyři baráky,“ vzpomínal po válce ve své knize Mémories de captivité 1943 - 1945 Francouz Jean Ménez.

Horší než Buchenwald

Přeživší vězni později popisovali, že očekávali klidnější režim, protože se jednalo o malý tábor. Jenomže podmínky byli v Hradištku ještě horší než na místech, odkud přijeli. „V Hradištku nebyla ani kapka vody v celém táboře. SS přivážela každý den vodu v cisterně, ale ta byla hlavně na vaření polévky. Každý den postavili Němci před blok dvě kádě s padesáti litry vody. Ráno před apelem se spěchalo opláchnout v těchto kádích 150 trestanců z každého bloku. Někteří tam smrkali, jiní tam plivali a ty poslední tam pak čekala jen zčernalá a lepkavá voda,“ napsal po válce další Francouz Jean Geoffroy.

Koncentrační tábor Buchenwald patřil mezi největší a nejkrutější místa Evropy:

Nástup vězňů. Dva v popředí podpírají svého druha. Kdyby se totiž neudržel na nohou, byl by nejspíše dozorci popraven.
V koncentráku Buchenwald mohli vězni do nevěstince. I tak šlo o peklo na zemi

Pracovali šest dní v týdnu v létě dvanáct hodin, v zimě deset hodin za každého počasí. Ráno dostali bochník chleba pro čtyři lidi. Ke konci války musel takový bochník stačit deseti lidem. Večer dostali polévku.

Konec války byl pro vězně smrtící. Nacisté je vozili pracovat na protitankových zákopech, ale ve dnech 9. až 11. dubna 1945 mnozí z nich ani do práce nedorazili, protože je dozorci po cestě postříleli. „Povraždili tak asi padesát vězňů. Záminkou měl být zinscenovaný pokus o vzpouru. Toho si všimli čeští lesní dělníci, kteří do oblasti dojížděli za prací. Stěžovali si a celá akce byla nakonec zastavena,“ vylíčila místostarostka Hašková. Konce války se nedožila asi polovina vězňů z Hradištka.

Zdroj: Youtube

Ztracená stopa

Osudy některých z nich přicházejí na světlo až nyní. Zatímco třeba mezi Francouzi se o jejich pobytu v Hradištku poměrně dobře ví a přeživší i jejich příbuzní ho po válce navštěvovali, o osudu Španělů jejich příbuzní neměli až dosud ani ponětí.

Trvalo téměř osmdesát let, než se potomci v Hradištku zavražděných Španělů o svých strýcích nebo dědech dozvěděli. „Španělé se kvůli Frankově diktatuře nemohli vrátit do svých domovů ve Španělsku. Byli proto bez dokladů a bez státní příslušnosti,“ vysvětlil baskický badatel Unai Eguia Bizkarralegorra, proč se stopa po zahynulých, ale i přeživších Španělech po válce vytrácí. Navíc řada z nich byli Baskové a Frankův režim po válce na Basky tvrdě udeřil. Vždyť nesměli ani používat svůj jazyk, který je v Evropě unikátní a není příbuzný s žádným jiným evropským jazykem.

15. listopadu 1943 vydal hlavní organizátor holokaustu Heinrich Himmler rozkaz, jímž dovršil masové vyvražďování dalšího etnika, evropských Romů:

Skupina romských dětí ve vyhlazovacím táboře Belzec
Romský holokaust: Do koncentráků půjdou i ti s čistou krví, rozkázal Himmler

Paměť po Španělech ovšem nebyla ztracena úplně. Velkou zásluhu na tom měl tehdejší správce krematoria v pražských Strašnicích František Suchý se svým synem. Měli za úkol jména zemřelých vězňů zapisovat a jejich popel ukládat do uren. Ty pak očíslované skončily ve skladu.

Zdroj: DeníkUrny si po válce vyžádali Francouzi. Jenomže ve Španělsku byl u moci Franco a o ostatky španělských vězňů se nikdo nezajímal. Urny tedy zůstaly ve Strašnicích a později byly uloženy na čestném pohřebišti.

„Jezdí sem potomci francouzských vězňů, byla tady i rodina jednoho z Italů, který před válkou uprchl do Francie před Mussolinim. Ze Španělů se nikdy nikdo neozval. Ale v roce 2021 mě kontaktovali e-mailem. To bylo pro mě zjevení,“ popsala Hašková.

Objevil se Anjelo

Byl to právě badatel Eguia, který obec kontaktoval. Narazil totiž na synovce jednoho ze španělských vězňů Antóna Gandariase. Ten vypátral, že jeho strýc Anjel Lekuona skončil v koncentračním táboře v Hradištku, kde byl také zavražděn. Po důkladnějším pátrání pak vyplula na povrch další jména Španělů, kteří byli v dubnu 1945 zabiti nacisty.

Anjel Lekuona. Jeden ze španělských vězňů, které nacisté v Hradištku zavraždili na konci války.Anjel Lekuona. Jeden ze španělských vězňů, které nacisté v Hradištku zavraždili na konci války.Zdroj: Se svolením OÚ Hradištko

O rok později se už ze Španělska do středočeské obce vypravila skupina příbuzných. „Nejdřív jich mělo přijet asi deset, ale nakonec jich přijelo okolo padesáti,“ přiblížila místostarostka. Kontakty neutichly. Naopak dospěly k navázání partnerství mezi Hradištkem a baskickým městečkem Busturia, odkud Lekuona pocházel. Partnerství bylo slavnostně stvrzeno letos v únoru i za účasti českého velvyslance ve Španělsku.

Koncentrační tábor v Hradištku dnes připomíná malý pomník na místě, kde lágr stál. A také malý dub, jehož výhonek byl přivezen z baskické Guerniky – města, které bylo za občanské války vybombardované silami, jež stály na straně frankistů.

Pomník, který dnes ukazuje místo, kde stál koncentrační tábor Hradištko.Pomník, který dnes ukazuje místo, kde stál koncentrační tábor Hradištko.Zdroj: Deník/Vilém Janouš