Nikdy jsme nepsali víc. Díky digitálním technologiím stále něco „datlujeme“. Píšeme esemesky, statusy na sociální sítě, reporty v práci – téměř vše se dá vyřídit po e-mailu nebo vyplněním formuláře na internetu.

Už i mnohé státní instituce upřednostňují elektronický, nikoli osobní nebo telefonický kontakt. O tom, že to má neblahý vliv na naše sociální chování, že mnozí z nás už nejsou schopni komunikace tváří v tvář, se mluví dnes a denně. Méně se ale zmiňuje dopad faktu, že stále řidčeji píšeme rukou. Text přinesl oblíbený týdeník Květy.

Výhody klávesnice jsou zdánlivé

Dřív jsme dostali v obchodě ručně napsanou účtenku, dnes vyjede z pokladny EET. Ještě před pár lety jsme před svátky nebo z dovolené rozesílali pohledy, dnes je často problém najít poštovní schránku. Když jsme chyběli na vyučování, přepisovali jsme si zápisky spolužáka do sešitu, dnes je školáci okopírují, atd.

Příležitostí, kdy vzít tužku do pravačky či levačky, je méně a méně. I náš podpis (pokud už je vůbec nutný) pořád častěji nahrazuje spíš klikyhák vytvořený prstem na displeji skeneru třeba doručovatele balíku…

„Mezi psaním vlastní rukou a psaním pomocí klávesnice, tabletu či mobilu je velký rozdíl. Na první pohled samozřejmě více výhod nabízí klávesnice,“ zamýšlí se terapeutka a koučka Mgr. Irena Hájková a doplňuje:

Září patří dětem
Předplaťte si Deník.cz a čtěte vše bez omezení. Navíc získáte zdarma unikátní e-knihu Hobby s dětmi, plnou rad a tipů, jak kvalitně trávit čas se svými dětmi.

„Psaní pomocí klávesnice je jednak rychlejší – umožňuje to, co napíšeme, někomu přeposílat, ukládat, dodatečně upravovat nebo pomocí hledacího pole snadno v textu vyhledávat. Nikdo neřeší, zda je písmo úhledné a dobře čitelné, protože znaky, vytvořené pomocí klávesnice, jsou čitelné vždycky. Dokonce nám takzvaný slovník opravuje gramatické chyby.“

Všechny výhody, které klávesnice nabízí, jsou podle Ireny Hájkové také důvodem, proč se psaní rukou stává čím dál méně oblíbeným. „Dalo by se říct, že psaní pomocí klávesnice je z důvodu praktičnosti a úspory času ve výhodě. Výhoda je to ovšem zdánlivá, protože většinou nemáme ani tušení o tom, jak mozek ke svému zdárnému rozvoji ruční psaní potřebuje. Je to vlastně taková kreativní činnost, při které se zapojuje spousta mozkových center,“ pokračuje terapeutka.

A vyjmenovává: během psaní využíváme kromě zraku také hmat, cit pro estetiku i sluch, když slyšíme typický zvuk při pohybu tužky či pera po papíře. „Dále posiluje cit v rukou, v prstech, vnímáme dotyk pěsti s papírem.“

Zmizí písanky ze škol?

Psaní rukou je velmi důležité pro děti, neboť rozvíjí grafomotorické funkce. „Při psaní pracuje spousta svalů, které spolu musí jemně koordinovat. To vše stimuluje mozek a jeho vývoj,“ připomíná Irena Hájková s tím, že špatný grafomotorický vývoj může mít vliv na logopedické funkce.

Pravák, nebo levák?
Malé děti používají k nejrůznějším činnostem obě ruce. Jednoznačně určit, zda jsou praváci, či leváci, se dá kolem 4. roku. Podle odhadů je v populaci asi desetina leváků. Vypadá to, že dnes je levorukých jedinců více, než v minulosti, ale to spíš souvisí se skutečností, že levorukost již není považována za handicap a leváci nejsou přeučováni. Násilná převýchova na praváky byla u nás ve školách ukončena v roce 1967.

„Rozvoj artikulační motoriky a motoriky rukou bývá vzájemně propojen. Současně je rozvoj jemné motoriky spojen i s nervovým a psychickým vývojem, proto by děti rozhodně neměly psát jinak, než ručně, měly by hodně kreslit a věnovat se právě rozvoji jemné motoriky. Současná generace mladých lidí již od dětství hojně používá mobily a tablety, a tak se nedivím, když se říká, že má horší jemnou motoriku než generace předešlé.“

Ústup psaní rukou z běžného života je ale natolik zřejmý, že je otázka, jak daleko je doba, kdy jeho výuka zmizí ze školních osnov. Někteří rodiče – když vidí, jak se jejich potomek trápí s kroužením písmenek v písance – lehce propadnou pocitu, že už teď je to zbytečná dovednost, kterou v pozdějším věku využije minimálně. Na rozdíl od psaní na klávesnici, které potřebujeme skoro všichni a v našich školách se dosud systematicky neučí.

V zahraničí se už k tomuto kroku odhodlali. Například v USA již v roce 2013 vyškrtli tzv. vázané písmo z osnov a nahradil ho požadavek, že všichni žáci čtvrtých tříd mají uspokojivě ovládat klávesnici.

Před třemi lety rezignovalo na výuku rukopisu Finsko, které vévodí mezinárodním žebříčkům efektivity vzdělávacího systému. Tamní školáčci se naučí psát jen tiskací písmenka a pak se soustředí na ovládnutí klávesnice, přičemž pedagogové kladou větší důraz na to, co jejich svěřenci píší, než jak to píší.

„Ve svém pracovním životě budou dnešní studenti vypracovávat naprostou většinu textů na počítači. Naučit se na něm psát rychle je tedy velmi důležité,“ uvedla například Minna Harmanenová z Finské národní agentury pro vzdělávání.

I tamní odborníci ovšem uznávají, že psaní má vliv na rozvoj jemné motoriky i mozku, a proto byly ve vyučování posíleny předměty jako ruční práce a výtvarná výchova.

Do učebny raději sešit

Ruční psaní ale přináší benefity i v dospělosti. Jak Irena Hájková upozorňuje, jemnou motoriku musíme cvičit neustále. „Není to tak, že bychom ji v dětství a mládí dostatečně rozvinuli a pak už pro ni nemuseli nic dalšího dělat,“ říká s tím, že když nějaký čas nepíšeme a pak to zkusíme, pravačka nebo levačka nás bolí a musíme se soustředit, aby bylo písmo úhledné.

Týdeník Květy jsou časopis pro celou rodinu, který přináší zajímavé články z oblasti psychologie, kultury, historie, vědy a techniky i ekonomiky. Nechybí ani reportáže o aktuálních tématech či rozhovory se zajímavými osobnostmi. Navíc s vloženým TV magazínem s televizním programem na celý týden zcela ZDARMA!

„Když už neholdujeme ručnímu psaní, je dobré věnovat se činnostem, kde se jemná motorika procvičuje. To znamená například navlékání korálků, šití, kreslení, obtahování, vybarvování antistresových či jiných omalovánek,“ nabádá terapeutka.

Psaní rukou však rozvíjí i náš mozek. „Při psaní textu si musíte předem rozmyslet a v hlavě utřídit myšlenky tak, aby výsledný text dával smysl, logiku a dějovou posloupnost. Tedy nutí náš mozek předem utvořit jakousi skladbu,“ objasňuje Irena Hájková, která přiznává, že sama je typ člověka, jenž psaní rukou potřebuje.

„Když se učím, musím si poznámky zapsat vlastní rukou. Kdybych si je psala na počítači, utkvělo by mi toho v hlavě méně. Už jako studentka jsem zjistila, že mně osobně při učení nejlépe funguje to, že si z dané látky udělám ruční zápis. Pak, když se potřebuji látku naučit, zápis přečtu a to, co si ještě nepamatuju, opět píšu, ale už na menší kus papíru.

Podobným způsobem jsem si vytvořila i ve třetím nebo čtvrtém přepisu – podle toho, jak pro mě byla látka složitá na naučení – malý papírek s body či osnovou toho, o čem daná látka je,“ líčí svůj způsob učení, který jí dodnes skvěle funguje. „Bohužel z přednášek si toho bez zápisků moc neodnesu, sluchový vjem není mým hlavní reprezentačním systémem.“

Její přístup podporuje hned několik výzkumů. Například ten z roku 2014, který provedli vědci z Princetonské univerzity v USA. Polovina studentů dostala notebooky, druhá sešit a pero. Ti, kteří psali na klávesnici, vyťukávali slova přednášejícího často doslovně, na rozdíl od kolegů, kteří museli vzhledem k menší rychlosti zápisu věty zkracovat a upravovat.

Z následných testů vyplynulo, že přednesená fakta si všichni pamatovali víceméně stejně, ovšem jejich vysvětlení výrazně lépe zvládli studenti, kteří si dělali poznámky ručně.

Odborníci to vysvětlují tím, že doslovný zápis můžeme dělat i bez přemýšlení o obsahu, kdežto při psaní perem musíme přijímané informace zpracovat, protože víme, že je nemůžeme všechny zaznamenat. Snažíme se formulovat přesně a jednoduše, protože na rozdíl od psaní na počítači nemáme tlačítko delete a poškrtaný papír se nám líbit nebude.

Další výhodu ručního zápisu výzkumníci spatřují v možnostech grafické úpravy – můžeme něco zvýraznit podtržením, něco vložit do kolečka či obdélníku, přidat informace na okraj stránky, přikreslit obrázek… Při následném učení z našich poznámek tak můžeme navíc využít vizuální paměť. Psychologové proto jsou i pro zapisování poznámek z porady na papír.

Škrabopis? Ne, krasopis!

Zatímco v běžném životě saháme po tužce a propisce čím dál méně, obliba krasopisu neboli kaligrafie vzrůstá. Hanka Baštinská, zvaná Krasopiska, stála u zrodu této vášně u nás. Jako jedna z prvních rozjela před třemi lety kurzy moderní kaligrafie v Praze, Ostravě a Brně, loni vydala první KrasoPísanku v ČR a letos i knihu Krasopsaní s Krasopiskou o technikách a pomůckách v kaligrafii, kterou čeká v příštím roce dotisk.

„Očekávají kreativní oddych od každodenní práce, která je často na počítači. Nebo chtějí krasopsaní využít v praxi, ať už na vlastní svatební oznámení, album pro dítě nebo tabule ve své kavárně,“ odhaluje Hanka Baštinská motivaci účastníků svých kurzů, které jsou po vypsání termínu velmi rychle obsazené.

„Nejčastěji je navštěvují mladé pracující ženy, taky slečny, co ještě chodí do školy, maminky, co chtějí kreativně tvořit nebo starší paní, které si přejí oživit svůj krasopis. Občas zavítají i kreativní muži,“ vypočítává Krasopiska, jež se s klasickou kaligrafií seznámila na Střední škole uměleckých řemesel v Ostravě. Moderní kaligrafii později objevila díky zahraničním sociálním sítím.

„Baví mě množství stylů, technik a způsobů, jak a čím se dá psát. Člověk má pořád co objevovat a učit se,“ zasní se a rychle vyvrací častou domněnku, že ten, kdo příšerně škrábe, se oku lahodícím písmenkům těžko naučí. „Může se to naučit každý s troškou tréninku a spoustou trpělivosti. Nezáleží na tom, jak moc škrábete, jestli jste levák, či pravák,“ směje se.

Ono totiž krasopsaní nerovná se rukopis. „Jde o dvě rozdílné věci. Rukopis vyjadřuje náš charakter nebo momentální rozpoložení – tím se například zabývá grafologie, ale krasopsaní je forma umění,“ vysvětluje a připouští, že některé prvky z něj samozřejmě můžeme do svého rukopisu zařadit. Neznamená to ale, že se po absolvování kurzu zcela změní náš charakteristický písemný projev.

„Musíte se při psaní rukou více soustředit, myslet pouze na to, co děláte, což je v dnešní rychlé době těžké, ale žádané. Krasopsaní je svým způsobem terapie,“ odpovídá Hanka Baštinská na otázku, jaké vidí výhody psaní rukou.

Jak se vypsat z problémů

„Psaní je mocný terapeutický nástroj,“ říká i koučka a terapeutka Irena Hájková.

Dejte pokoj s počítačem!
Joanne Rowlingová, autorka ságy o Harrym Potterovi a jedna z nejúspěšnějších spisovatelek všech dob, ke své práci nepoužívá počítač! Koncepty si píše v ruce a pak je přepisuje na starém psacím stroji.

„Když vás něco trápí, můžete o tom samozřejmě povídat někomu druhému. Při mluvení o problému se vám hodně uleví. Mimo rozhovor ale ve vaší hlavě probíhá změť různých myšlenek a pocitů, které jsou důležité – právě proto, že mají úzkou vazbu k tomu, jak se daný člověk zrovna cítí,“ popisuje odbornice na lidskou duši, která svým klientům doporučuje založit si notýsek nebo papír, po němž sáhnou, kdykoli se začnou cítit nějak nepříjemně, a zapíšou si myšlenky, které je kolem onoho nepříjemného pocitu napadaly.

„Napíšou si okolnosti, které se děly a mohly mít vliv na to, že se nepříjemné pocity spustily. Naučí se tak vnímat, jaké má nastavení jeho přemýšlení o věcech, situacích a vztazích vliv na jeho pocity a obráceně a zároveň jak reaguje tělo. Protože tělo je jakýmsi neverbálním ukazatelem toho, co se s námi děje uvnitř.“

Pro méně sebevědomé jedince, kteří vnímají spíše své chyby, než přednosti, je zase vhodné tzv. sebeoceňování. „Je to velmi úlevné, když si můžu napsat někam, kde to budu mít na očích, za co si sám sebe vážím. Co na sobě oceňuji, jaké jsou moje oceňované vlastnosti nebo hodnoty, které uznávám, co mi dává v životě smysl,“ podotýká Irena Hájková.

Připomíná ještě expresivní psaní. Tento terapeutický nástroj znamená, že si člověk denně cca 15 minut i více píše, co ho napadá, a vypíše se ze svých smutků, trápení, křivd, emocí.

„Často využívaná a plná emocí je také forma dopisu. Ať je to dopis tátovi, mámě, dopis nemoci a různé další formy, které mají předem vytyčenou přibližnou strukturu,“ konstatuje terapeutka. Samozřejmě můžete pro tyto účely využít i počítač, ale „retro“ je účinnější.

Psaní rukou prostě není přežitek! Má význam ho pravidelně zařazovat do svého každodenního programu.

Alespoň tak sesumírovat nákupní seznam, ovšem ještě lépe pořídit si třeba papírový diář a nahradit jím plánovač v mobilu. Nebo si do něj raději budete zapisovat, co hezkého vás potkalo?

Zapsat si něco do notesu je úlevné i pro naše oči, které často celé dny civí do svítících obrazovek a displejů.

Co je co aneb Nepleťte si pojmy

Grafologie je obor, který se prostřednictvím charakteristických rysů rukopisu snaží odhalit psychické vlastnosti pisatele. Využívá se v oblasti osobního, partnerského i pedagogicko-psychologického poradenství a v personalistice. Často bývá označována za pseudovědu.

U nás se jedná o volnou živnost – to znamená, že za grafologa se může prohlásit kdokoli, bez jakéhokoli příslušného vzdělání.

Na stránkách České Grafologické Komory můžete využít kontakt, jenž vás spojí s kvalifikovaným grafologem, který svou odbornou způsobilost prokázal složením závěrečných zkoušek z grafologie a psychologie a každé čtyři roky prochází odbornou atestací.

Písmoznalectví (grafognózie) je soudní obor, které se zabývá technickou stránkou rukopisu. Nezajímá ho osobnost pisatele, jen identifikace autora ručně psaného textu. Bývá využíváno při soudním dokazování pravosti písemných materiálů.

Grafoterapie je metoda založená na přesvědčení, že změna rukopisu ovlivní i naši psychiku. Vychází z toho, že naše strachy a úzkosti se odrážejí v rukopisu, proto když v určitém sledu pod odborným vedením změníme způsob psaní některých písmen či jejich částí, můžeme je odstranit a budeme šťastnější. Expresivní psaní znamená, že si člověk každý den 15 i více minut píše to, co ho napadá, a vypíše se tak ze svých smutků a trápení.

Grafologem amatérem

Kdo to psal? Amatérské odhalování charakteru člověka z jeho písma je populární, ale nemá mnoho společného s profesionálním grafologickým rozborem.

Na internetu lze nalézt spoustu návodů, jak „číst“ rukopis…

Velikost písma
Pokud je malé, pisatel miluje detaily a umí se soustředit. Velké ukazuje na to, že člověk je kreativní, touží po popularitě a má velké ambice a touhy. Písmo nepravidelné mívají citlivé duše.

Sklon písma
Kolmá písmenka značí vyrovnanou a skromnou osobu, výrazný sklon dozadu ukazuje na plachost, dopředu na nedůvěřivost a malou vůli.

Tlak na tužku
Mírný tlak vyvíjejí při psaní citliví jedinci, silný tlak lidé plní vitality a svěžesti, nestejnoměrný ti, co se neumějí soustředit a vyhledávají stále něco nového.

Tloušťka písmen
Široká znamenají schopnost užívat si, ale i panovačnost, štíhlá naznačují člověka s vlastními názory, jenž nerad naslouchá ostatním.

Tvar písmen
Okrouhlé odkazuje na dobromyslného a přátelského pisatele, hranaté na někoho nezávislého, aktivního, kdo city skrývá.

Sklon řádek
Horizontální odhaluje logickou vyváženou osobnost, stoupající energickou a aktivní s velkými ambicemi, klesající pesimistickou bez energie a nadšení.

Mezery v písmu
Namačkaná písmenka ve slově ukazují na pisatelovy zábrany, pokud jsou naopak hodně od sebe, jde o velkorysého člověka, jenž si všímá všech kolem sebe.

Jemnou motoriku je třeba cvičit neustále, nejen v dětství a mládí. Proto pokud nechceme psát rukou, měli bychom se věnovat třeba navlékání korálků, šití, kreslení apod.

Odbornice radí: Jak na deník vděčnosti
Terapeutka a koučka Irena Hájková propaguje psaní tzv. „deníku vděčnosti“.

„Do něj si zaznamenáváte, za co můžete být ten den vděční. Zpočátku můžete mít pocit, že není o čem psát a vyloženě dá práci napsat i pár bodů. Ale postupně, jak si naše mysl zvyká na to, co je fajn a co stojí za uznání a za povšimnutí nebo ocenění, přibývá v deníku stále více řádků a naše mysl se zhruba po třech týdnech začíná víc soustředit na to, co je dobře, než na to, co je špatně…“

Psaní deníku vděčnosti má několik zásad:

1. Psát v první osobě. Jde totiž především o vaše pocity.

2. Vyhnout se negacím. Nepsat „Jsem vděčná, že tam nebyli nepříjemní lidé“, ale „Jsem vděčná, že jsem se tam setkala především s příjemnými lidmi“ atp. Náš mozek totiž neumí se záporem pracovat. Je to jako staré známé „Nemyslete na růžového slona“.

3. Pravidelnost. Když se něco děje pravidelně, pak se to postupně stává naším zvykem. Pokud se tedy stane vaším zvykem vidět sklenici spíš poloplnou než poloprázdnou, máte vnímání skvěle nastavené ke snazšímu překonávání překážek.