Předchozí
1 z 8
Další

Nyní hraje go jen přes internet, což mu podle jeho slov stačí ke štěstí. Deskovou hru pocházející z Číny objevil ale už před nástupem na střední školu. „Asi v roce 1974 hledali někoho do klubu. V té době to nebylo vůbec rozšířené a šachy mě nebavily, kamarád Luboš Vlček tehdy založil go klub pod Socialistickým svazem mládeže,“ praví jedenašedesátiletý Kovařík. Tehdy bylo ovšem málo turnajů a s hraním přestal. Tedy jen do roku 2000, kdy se ke go vrátil.

Architekt Martin Kovařík.Zdroj: Deník / VLP Externista

A to ve velkém. „Potkal jsem tehdejšího hejtmana kraje Standu Juránka, bývalého hráče ze sedmdesátých let, a rozhodli jsme se, že bude fajn udělat v Brně velký turnaj. Jenže co znamená velký turnaj? Rozhodně jsme nechtěli jít po vyšlapané cestě, kterou chodí moc lidí. Turnaje v té době chcípaly, přijelo vždy asi jen třicet hráčů, někdo se opil a nic víc,“ vykládá Kovařík. 

Jak je jeho zvykem, začal jednat. Sehnal peníze a vytvořil projekt za tři sta tisíc. Pro turnaj zvolil prostory hotelu Santon. „Napsal jsem jediné profesionálce, Číňance žijící v Amsterdamu, za jakých podmínek přijede. Odpověděla: Jsem profesionál, musím si vydělávat a na turnaje nejezdím. Do Brna jsem ji nakonec dostal a na ni se navalila evropská špička. Měli jsme tu asi tři sta hráčů, byl to jeden z největších turnajů v Evropě,“ praví. Na takové úrovni držel brněnský turnaj téměř dvanáct let. „Byl jsem z toho pak už unavený, šlo o neskutečný nápor,“ přiznává.

Architekt Martin KovaříkZdroj: Deník / VLP Externista

Několik let zastával i funkci předsedy České asociace go. „Je to úžasná hra. V asijském trojúhelníku Korea – Čína – Japonsko mají hráči go velký kredit, jsou profesionálové a prý se tam točí stejné prachy jako ve světovém tenise. Jednou jsem byl v Japonsku jako šéf české výpravy s evropskou elitou mládeže. A s našimi nejlepšími kluky ve věku patnáct šestnáct let, kteří to uměli velice dobře, vyběhly pětileté děti, neměli jsme šanci,“ přiznává po letech Kovařík.

Architekt Martin KovaříkZdroj: Deník / VLP Externista

Go ovšem není jediná jeho záliba. „Můj táta se motal kolem vodního motorismu, dělal i mezinárodního rozhodčího nebo šéfa komise rozhodčích. Odmala jsem s ním jezdil na závody a stal se ze mě nakonec také rozhodčí. Mohl jsem se ulít aspoň ze školy, dokonce i na prvního máje se jezdily závody, takže jsem místo do průvodu jel tam,“ vzpomíná Kovařík. Ten se ovšem sám nikdy do závodního stroje neposadil. „Nikdy bych do toho nevlezl, jste blázen?“ ptá se s úsměvem a dodává: „Na to jsem nikdy neměl odvahu, to jsou skoro formule 1, kde jezdec jednou rukou drží volant, druhou má na plynu, jede 170 kilometrů za hodinu a musí zvládnout přetížení několik G. Párkrát jsem se svezl akorát v rychlém motoráku, který můžete také jednoduše překlopit. Mám k tomu respekt.“

Architekt Martin KovaříkZdroj: Deník / VLP Externista

Stejně jako od deskové hry go, i od vodního motorismu si dal pauzu. Znovu si na něj vzpomněl v roce 2015, kdy založil klub Delfín Brno. „Bydlím v Líšni a tehdy tudy vedla objížďka na Jedovnice, kde se pořádají každý rok velké závody. A viděl jsem z auta billboard s pozvánkou na akci a dvě německá auta s čluny. Říkal jsem si: Asi jsou závody, pojedu se podívat. Myslím si, že kdo jednou čichal spálený methyl s ricinem a slyšel motor, který točí až čtrnáct a půl tisíc otáček, nikdy ho to nepřestane bavit. Pro brněnský klub opět vyjednával dotace a i díky jeho finančním přínosům slavil společně s týmem značné úspěchy. „Vybojovali jsme dva tituly mistra Evropy a získali nějaká umístění na bedně na mistrovství světa. Na to, že jde o amatérský klub s malým rozpočtem, docela dobré,“ uznává Kovařík, který se dva roky věnoval papírování a shánění grantů i při organizaci závodů v Jedovnicích, které mají tradici už přes šedesát let.

Architekt Martin KovaříkZdroj: Deník / VLP Externista

Kromě podmínek pro udělení grantů nebo dotací zvládl zdolat i pár skal. „Začal jsem lézt na vysoké škole, protože jsem zjistil, že mám strach z výšky. Bavilo mě s ním bojovat a navíc jsem trénoval fyzičku, jinak jsem byl sportovní antitalent. V tělocviku jsem nevylezl ani na tyč. Dostal jsem se akorát na lehčí stěny v Tatrách a rád jsem jezdil na pískovcové skály. Necítil jsem se třeba být výkonnostní horolezec, ale měli jsme fajn partu a pařili jsme,“ prozrazuje Kovařík.

Architekt Martin KovaříkZdroj: Deník / VLP Externista

Kvůli své práci musel s lezením skončit. Ze skal měl obroušená bříška na prstech, a to ho omezovalo při rýsování. Vystudoval totiž architekturu, domy ale nestaví. „Dělal jsem asi jen dva, a to ani nevím, jestli můžu vůbec počítat,“ říká. Specializuje se na interiéry, především na design nábytku. A v tomto oboru se má čím pochlubit. Svůj otisk zanechal v prostorách brněnské Nemocnice u svaté Anny nebo v hotelu Voroněž. „Když se předělává historický barák, říkám si jen: Člověče, hlavně to nepokaz! Jsem špatný architekt, protože mám respekt k budovám,“ podotýká Kovařík, který čtyřiadvacet let učil architekturu na univerzitě a nyní se chystá založit vlastní školu designu a interiérů.

Architekt Martin KovaříkZdroj: Deník / VLP Externista

V roce 2000 usedl poprvé v historii hejtman Jihomoravského kraje do své kanceláře, kterou navrhl právě Kovařík. „Na tuhle práci jsem nejvíc pyšný. Vymyslel jsem tam obrovský stůl, přes tři metry dlouhý a sto kilo těžký. A je tam jedna speciální věc. Ani nevím, jestli někdo kromě hejtmana Standy Juránka ví, že ve stole je tajná přihrádka na obálky, rodokaps nebo pistoli. Vždycky tam musí být nějaký fórek, o kterém vím třeba jen já. Jinak je to nuda,“ říká Kovařík.

Architekt Martin KovaříkZdroj: Deník / VLP Externista