Kliknutím zvětšíteNizozemská východní Indie, rozkládající se na území dnešní Indonésie, byla od 17. století nizozemskou kolonií. Po vypuknutí druhé světové války se stala strategickým cílem pro válčící Japonsko, usilující o ovládnutí Tichomoří, protože měla bohaté přírodní zdroje, zejména kaučuk a životně důležitou ropu, představující při vojenských operacích klíčový faktor. Kolonie byla v té době čtvrtým nejvýznamnějším vývozcem ropy na světě po Spojených státech, Íránu a Rumunsku.
Nizozemská exilová vláda v Londýně si nebezpečí japonské invaze do východní Indie velmi dobře uvědomovala, protože Japonsko žádné vlastní ropné zdroje nemělo a nemohlo ji od exilové vlády ani kupovat - ta se totiž v srpnu 1941 připojila k embargu, které vůči Japonsku vyhlásil v červenci americký prezident Franklin Delano Roosevelt a jež zakazovalo jakýkoli vývoz ropy do Japonska.
Japonci pro vedení války ropu nezbytně potřebovali, proto byla Nizozemská východní Indie jejich primárním útočným cílem. K útoku na americkou námořní základnu Pearl Harbor 8. prosince 1941 došlo mimo jiné proto, aby Američané nemohli k obraně spojence nasadit svou tichomořskou flotilu.
V týž den, kdy došlo k útoku na Pearl Harbor, vypověděla exilová vláda Japonsku válku, protože již bylo zcela zřejmé, že k japonskému útoku na indonéské ostrovy dojde.
Brzy nato zahájila japonská letadla první letecké údery proti klíčovým oblastem s cílem vyřadit indonéskou obranu. Vzdušný prostor Japonci rychle ovládli a dne 17. prosince 1941 došlo k jejich prvnímu úspěšnému vylodění v kolonii, konkrétně v přístavu Miri na severozápadě ostrova Borneo, kde se nacházelo jedno z center produkce ropy.
Malý, ale strategický ostrov
Samotný Ambon byl daleko menší ostrov, jeden z tisíce ostrovů tvořících souostroví Moluky, nacházející se jižně od mnohem většího ostrova Ceram. Pro Japonce byl ale přesto důležitý. Nacházely se na něm totiž nejen dva větší přístavy vhodné i pro válečná plavidla (Ambon a Binnen Bays), ale zejména vojenská letecká základna Laha, která mohla sloužit jako odrazový můstek k leteckým útokům jak v oblasti Indonésie, tak třeba i severní Austrálie.
Právě dosažitelnost Austrálie vedla vládu v Canbeře k tomu, že se dohodla s nizozemskou exilovou vládou na vyslání australských vojáků i vybavení na ostrovy Ambon a Timor, aby tam posílili dosavadní nizozemskou obranu, čítající podle různých zdrojů asi 2600 až 2800 mužů.
Ze seveoaustralského přístavu Darwin proto vyplul k Ambonu konvoj australských i nizozemských lodí přepravující více než tisícovku vojáků. Na ostrov dorazil ve stejný den, kdy se Japonci vylodili na Borneu, tedy 17. prosince 1941.
Posily zahrnovaly jeden australský prapor, další podpůrné jednotky a jednu letku bombardérů Lockheed Hudson z 13. perutě australského královského letectva. Tento kombinovaný vojenský oddíl si říkal "Gull Force" (Racčí síla) a velel mu nizozemský podplukovník Joseph R. L. Kapitz. Vojáci se začali připravovat na to, aby odrazili japonskou invazi.
Útok na Ambon
Od 6. ledna 1942 začala Ambon intenzivně napadat japonská letadla. Početně slabší spojenecké letouny se snažily jejich útoky odrážet, ale bez větších úspěchů. Štěstí v neštěstí měli dva stíhači, poručík Broers a seržant Blans, jejichž letouny Brewster Buffalo se dostaly 13. ledna do letecké bitvy s deseti japonskými "zery". V nerovném boji byl jako první zasažen zřejmě Broers, který začal hořet. Přesto neopustil kabinu stíhačky a pokračoval v útoku, dokud se stroj nestal neovladatelným. Teprve poté vyskočil a přistál na padáku v moři.
Také Blans byl sestřelen, ale i jemu se podařilo z padajícího stroje vyskočit. Přistál na stromech na ostrově. Oba muži byli zachráněni, ale Broers měl těžké popáleniny a Blans utrpěl 17 různých zranění.
Japoncům se podařilo silnými nálety zničit jednu ze spojeneckých leteckých základen v Halongu, odkud se museli nizozemští a američtí vojáci v polovině ledna stáhnout. Třicátého ledna 1942, právě před 80 lety, začal masivní japonský útok na Ambon.
Ambon se skládá ze dvou větších poloostrovů, z nichž větší severní lehce připomíná ležatou osmičku nebo přesýpací hodiny, a menší jižní (jménem Laitimor) se k němu přimyká úzkou šíjí širokou jen necelé dva kilometry zhruba v místech, kde má ležatá osmička střed. Japonci při své ofenzívě využili právě těchto dispozic a udeřili současně ze severu a z jihu. Na severu se v přístavu Hitu-lama vylodilo asi tisíc japonských vojáků a na jihu napadly další jednotky jižní pobřeží Laitimoru.
Přestože početní síly námořní pěchoty byly na obou stranách přibližně vyrovnané, od začátku bylo zřejmé, že Japonci mají obrovskou převahu v tancích i ve vzdušné a námořní dělostřelecké podpoře. Hudsony určené k obraně ostrova nakonec spojenecké velení takřka na poslední chvíli stáhlo, protože bylo zřejmé, že to je jediná možnost, jak je uchránit před zničením.
Pozemní jednotky však čelily drtivému náporu a musely rychle ustupovat do nitra ostrova. Bohužel se jim přitom nedařilo ničit mosty, takže japonské síly snadno pronikaly za nimi. V bezvýsledném boji začali spojeneckým vojákům rychle docházet zásoby i munice, byli pod neustálou palbou z japonských válečných lodí a ostřelováni i bombardováni japonskými letadly. Dne 3. února dopoledne se poslední vzdorující australské jednotky vzdaly.
Masakr na letecké základně Laha
Spojenecké oddíly bránící jednotlivé strategické oblasti ostrova o sobě po celou dobu bitvy nevěděly, vzájemné spojení nefungovalo. Z ostrova se nakonec dokázalo zachránit několik mužů z těch, kteří bránili severní poloostrov, ti však netušili, co se stalo s ostatními. Znepokojení vyvolával zejména osud dvou rot Gull Force, určených k obraně letiště, protože to bylo hlavním cílem japonského útoku a dalo se očekávat, že právě tam si budou Japonci počínat nejzuřivěji.
V květnu 1942 proběhl v australském Melbourne vojenský vyšetřovací soud, který vyslechl přeživší a pokusil se zodpovědět otázku, zda je možné, že Japonci spáchali na těchto vojácích válečný zločin. Soud dospěl po přešetření k závěru, že se nenašly žádné důkazy o tom, že by Japonci na ostrově jakkoli porušili mezinárodní pravidla týkající se zajatců a vedení války, ani o tom, že by se k zajatcům chovali brutálně nebo teroristicky. Bohužel, soud se tragicky mýlil…
Když v září roku 1945 obsadily Ambon po kapitulaci Japonska opět australské jednotky, objevily v okolí letiště Laha masové hroby, v nichž ležely pozůstatky asi 300 umučených a popravených australských a nizozemských vojáků. Postupnými výslechy poražených Japonců, obyvatel ostrova a některých přeživších zajatých spojeneckých vojáků se podařilo zrekonstruovat, co se na ostrově stalo.
Japonce rozběsnilo, že se obráncům ostrova podařilo potopit jednu jejich minolovku, proto se po kapitulaci ostrova rozhodli k pomstě. Během prvních dvou únorových týdnů tedy vybrali namátkou zhruba 300 mužů, které povraždili na letišti ve čtyřech po sobě jdoucích masakrech. Po japonském vzoru přitom zajatce nestříleli, ale ubíjeli holemi, ubodávali bajonety a usekávali jim hlavy.
Zbytek obránců ostrova skončil v japonských zajateckých táborech, jejichž kruté podmínky vydržela jen asi čtvrtina z nich. Téměř 75 procent příslušníků Gull Force zajatých na Ambonu zemřelo ještě před osvobozením.
V roce 1946 se staly masakry na Ambonu předmětem jednoho z největších soudních procesů s válečnými zločinci v dějinách australského soudnictví: před australským vojenským tribunálem stanulo celkem 93 Japonců, kteří s ním měli co do činění. Velitel Kunito Hatakejama, který vraždění velel, byl odsouzen k popravě oběšením. Poručík Keniči Nakagawa dostal 20 let vězení. Tři další japonští důstojníci byli popraveni za špatné zacházení s válečnými zajatci a civilisty.
V roce 1990 se tento soud stal námětem celovečerního filmu Prisoners of the Sun/Blood Oath (Zajatci Slunce/Krvavá přísaha) režiséra Stephena Wallaceho. Scénář k filmu napsali Denis Whitburn a Brian A. Williams, jehož otec, soudce Williams, zastupoval v procesu s ambonskými válečnými zločinci obžalobu.
13
2
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
